Hlavní obsah

Glosa: Systémové řešení neexistuje – a už vůbec ne na letišti

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Ilustrační snímek z ruzyňského letiště v Praze.

Reklama

10. 7. 14:00

Systém není pravítko, i když si to většinou myslíme.

Článek

Nejžádanějším zbožím posledních let je „systémové řešení“. Čehokoli. Ve zprávách se po něm volá od rána do večera, a není divu: S tím, jak bývá – nebo se alespoň zdá být – svět proměnlivější, výzvy náročnější a budoucnost tísnivější, roste poptávka po nějakých matematických vzorečcích nebo strojích, které to všechno zastanou.

Nebo se čeká, že někdo zatluče do země kolík a řekne – tady je konec, dál ani krok, a problémy se poslušně ohnou podél plotu stranou. Už napořád.

Hlavní kvalita „systémového řešení“ ale spočívá v tom, že zapadá do soukolí, které jsme si předtím zkonstruovali. Je to perfektní ozubené kolečko, které ve stroji doteď chybělo – a když ho tam doplníme, mašina pošlape vesele dál. A bude líp.

Prostě jde jen o to vymyslet opravu systému.

„Systémové řešení“ je něco jako kámen mudrců, svatý grál, navěky nezničitelná podpěra. Naopak, když někdo řekne, že „toto řešení je nesystémové“, příslušný nápad deklasuje nejen jako nevhodný, ale rovnou škodlivý. „Nesystémový“ je smrtelný hřích. Vymysleli jste to sice pěkně – ale není to systém, takže smůla, zapomeňte.

A úplně obyčejné „řešení“ bez přívlastku, cítíme, také nemá tu správnou hodnotu. Když se ptají, jestli je, nebo není systémové, vypadá nedopečeně. Podezřele.

Ve skutečnosti se často stává, že slavobrána systému je postavená na špatném místě. Za „systémové řešení“ se pokládá něco, co sice vyhovuje našim představám, co to systém je a jak má fungovat; ale ty představy jsou buď mylné, nebo je přeceňujeme: Jako by „systém“ byl něco jako „bytí“ a změna systému – sama o sobě nesystémová, až bůh brání! – nepřicházela v úvahu.

Minulý týden skončilo pro tisíce obyvatel Prahy každoroční několikaměsíční martyrium – provoz letadel nízko na nebi, protože hlavní dráha procházela údržbou. „Jsme si vědomi toho, že využívání vedlejší dráhy nevhodně zvyšuje provoz nad hustě osídlenými oblastmi, ale jediným systémovým řešením do budoucna je realizace projektu paralelní dráhy,“ říká k tomu šéf letiště.

To se zdá logické – letadel přibylo, jedna dráha to celý rok nepobere, opravovat se musí.

Jenže druhá dráha je snad „řešení“, ale rozhodně ne „systémové“ ani „jediné“ a „do budoucna“. Řešením se to dá nazvat, když letecký provoz bereme jako stoupající přímku a sháníme pravítko, kterým bychom ji mohli prodloužit. Pravítko ale není systém a jednoho dne se ukáže, že potřebujeme nějaké delší, například ranvej rozšířit nebo postavit ještě jednu.

„Systémové řešení“ hodné toho slova spočívá v tom, že nám nad hlavami nebude startovat a přistávat tolik letadel. Což je samozřejmě stokrát komplikovanější úkol než zatlouct do země ten správný kolík, vyměnit ozubené kolečko za větší nebo natáhnout několik kilometrů asfaltu navíc.

Skutečný systém je jinde – v nás. A „systémové řešení“, které budí dojem, že si můžeme prostřednictvím zodpovědných osob něco odfajfkovat a máme definitivně vyřešeno, v něm neexistuje. Pravý systém taková „řešení“ nezná, to umí jen deus ex machina.

Mimochodem ta nová ranvej je plánovaná tak, že by letiště přiblížila městu, které se naopak rozrůstá ven. Což vypadá jako zgruntu nesystémové řešení.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované