Hlavní obsah

Josef Klíma: Případy, které nenatočím. Nevím si rady

Foto: ČTK

Jsou příběhy, o kterých by se obecně vědět mělo. I když je nedokážu zpracovat jako reportáž.

Reklama

aktualizováno •

„Je to daleko horší, pane redaktore,“ zaúpěl muž beznadějně. „Oni tu totiž byli! Rozumíte?“

Článek

Poslechněte si článek načtený jeho autorem.

Rok co rok vyslechnu pár příběhů, s nimiž si jako novinář nevím rady. Ti, co je prožili, většinou chtějí zůstat utajeni, řešit není co, protože zapracoval osud, náhoda, karma, lhostejno, jak to chcete nazývat – a přitom se mohly přihodit komukoli z nás, takže by se o nich naopak obecně vědět mělo.

Ten první se odehrál v Praze-Karlíně. Normální, spořádaný občan (říkejme mu stylově třeba pan Karel) už dlouho sháněl byt. Konečně se štěstí usmálo: dostal tip na byt v Karlíně a šel si ho obhlédnout. Bloudí ulicí, papírek s adresou v ruce – a v tutéž chvíli posílá jeden místní tatínek, trochu nepřizpůsobivý, svou dvanáctiletou dcerku za roh do hospody pro cigarety. Dcerka má v ruce stokorunu, v hospodě svůdně bliká hrací automat. Pokušení velké, kdo by mu odolal. Když ale automat beznadějně spolkne poslední minci, je tu problém: co řeknu doma? Početná rodina žije spořádaně, hrozí výprask. A tak se dcerka vrací domů s pláčem a s tklivou historkou o pánovi, který ji před hospodou přepadl, zatáhl do průjezdu, okradl a ještě chtěl znásilnit, než se mu vytrhla a utekla. A sakra, támhle zrovna ten lump jde, obhlíží domy! Možná, že ji hledá!

Příbuzenstvo neváhá ani vteřinu; už se hrnou z domu a zmlátí pana Karla tak, že měsíc leží v nemocnici. Ale nejen to. Policii ten konflikt neunikne, zahajuje vyšetřování, dívka trvá na svém, psychologové a sexuologové zkoumají pana Karla, moc prokazatelné to sice není, ale na stíhání to stačí – a z pana Karla je pedofil. De iure sice ještě ne, ale před okolím ano.

Přichází postupně o zaměstnání, rozpadá se mu rodina, klesá nezadržitelně až na dno.

Až u soudu dívka podlehne a kápne božskou. Ostatně proč by nepřiznala, že si všechno vymyslela? Je nezletilá, nic jí nehrozí. A zbitý pan Karel s rozvráceným životem? Může být přece rád, že všechno nakonec šťastně dopadlo, že nesedí. Pedofilové nemají v kriminále snadný život…

Každý správný příběh má mít nějaké vyznění. Někdy je to ponaučení, někdy poselství, někdy by nás, ostatní, jen měl učinit lepšími. Už třeba tím, že o něm přemýšlíme.

Jenže – kdo tady udělal co špatně? Vyjma dvanáctiletého dítěte, které se zachovalo – prostě jako dítě…

Pan Karel tehdy natáčení odmítl. Nechtěl už být ještě víc vystaven veřejné ostudě. Nemohl jsem se tudíž ponořit hlouběji do jeho života. Třeba bych zjistil, že v minulosti provedl nějaké ošklivé věci jiného druhu, že ublížil jiným lidem. Že si sám zadělal na špatnou karmu, jak by to charakterizovali zastánci esoterických teorií.

Ale třeba ne. Třeba byl naprosto čistý, nevinný a na špatnou karmu si zadělala ta dvanáctiletá dívenka, která svou lží tak poznamenala jeho osud. Kdoví, jak ta dívka žije dnes.

Třeba ale jen oba byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Jak mi říkal orlický vrah Kopáč, když jsem se ho ve vězení ptal, jestli svůj úděl – tedy ochrnutí po autonehodě a čtyřiadvacetiletý trest za vraždy – nepovažuje za nějaké boží mlýny.

„Boží mlýny? Blbost. V životě to chodí jinak. Někomu šlápnete v tramvaji na nohu a on dá facku někomu úplně jinému.“

Smíšené pocity a smíšené naděje

Čím dál častěji se setkávám s případy, kdy nás rozvedené manželky prosí, abychom se jich zastali ve vleklých sporech o děti s bývalými manžely. Přitom nahlédnout do jejich životů a vztahů je většinou pro novináře nadlidský úkol, po kterém končí polit kýbly fekálií z obou stran a čtenář nebo divák s nepříjemnou pachutí na patře.

Ty nejhorší případy argumentují sexuálním zneužíváním dětí bývalými manžely, a přestože někdy je to i pravda, v jiných případech se nic neprokáže, muž musí absolvovat stresující vyšetřování a ponižující lékařské prohlídky, a navíc se žena často postará, aby na něm ulpělo stigma: sice ho neodsoudili, ale kdoví, jak to s ním bylo, s úchylem!

V téhle souvislosti si vzpomínám na dva případy. V tom prvním se při rozvodu děti rozdělily. Syn, který byl ještě nezletilý, připadl matce, dcera, které už bylo šestnáct a mohla se sama rozhodnout, zůstala bydlet s otcem. Bohužel poměrně rychle otěhotněla a její matka, aby manželovi zavařila, ho obvinila na policii, že on je otcem dítěte. Přestože to jak manžel, tak dcera popírali, policie musela zahájit vyšetřování a v jeho rámci provedla i otcovskou zkoušku. Při ní se ukázalo, že otcem dívčina dítěte není její otec – ale že není ani jejím otcem. Že celá léta vychovával biologickou dceru někoho jiného.

Manželovi to nedalo, a protože si občas bral i syna, ukradl mu potají nějaké vlasy, dal je k rozboru – a ukázalo se, že není ani otcem syna. A že navíc dcera i syn mají každý jiného biologického otce. Ze zdánlivé strážkyně mravní čistoty se vyklubala podvodná coura…

Jak tenhle případ skončil? Byl rád, že vyvázl bez obvinění? Nebo naštvaný, že celá léta žil v klamu? Těžko říct. Čeština má ještě jeden krásný výraz: Smíšené pocity…

Druhý příběh skončil hůř, opravdu ve vězení. Ale zase dokazuje, že filmové happyendy jsou možné i v životě.

Muž se oženil s ženou, která měla dospívající dceru. Manželka ale poměrně záhy onemocněla a zemřela na rakovinu, on zůstal s dcerou sám. Dcera se chytila party narkomanů, začal její klasický sešup včetně krádeží a mejdanů. Muž se ji snažil umravnit a ona si na něj vymyslela, že ji sexuálně zneužívá. Nakonec ho dostala i do vězení, kde si odseděl čtyři roky. Když vyšel ven a začal nový život, obdržel asi po roce od dcery dopis, kde mu psala, že leží v nemocnici, umírá na stejný druh rakoviny jako její matka a nechce odejít na onen svět s vědomím, že nespravedlivě dostala někoho do vězení.

Našel se státní zástupce, ochotný jít do nemocnice, dcera před ním učinila výpověď a za pár dní zemřela. Její nevlastní otec mohl zahájit právní úkony vedoucí k jeho očištění. Ale kdo mu vrátí ty čtyři roky ve vězení a ty předchozí roky hanby? Ten příběh ale nese naději. Že u případů, u nichž dodnes nevíme, jestli pachatelé už navždy nezůstanou nepotrestáni, existuje možnost, že někdo řekne na smrtelné posteli: „Tak já vám teda řeknu, co se tenkrát stalo…“

Kéž by to byly vtipy o policajtech

„Kde stálo to vaše auto?“ zeptal jsem se.

„No přece tady,“ ukázal ten rozčilený muž na řadu vozů zaparkovaných v tiché, úzké uličce, levými koly na chodníku, aby se dalo projet. „Ještě o půlnoci, když jsem šel venčit psa, tu bylo. A ve dvě ráno, když se vracel syn, prostě nic. Ukradli ho.“

Věděl jsem, že mi neposílal mail jen tak, kvůli sice bolestné, ale banální krádeži, ke kterým dochází tisíckrát za rok.

„Vy jste si to auto našel a oni vám ho nechtějí vrátit,“ tipnul jsem si. „Nebo jste si ho našel, někdo ho pak ukradl z policejního parkoviště a vybavil ho falešnými doklady.“ I takové případy jsem natáčel.

„Je to daleko horší, pane redaktore,“ zaúpěl muž beznadějně. „Oni tu totiž byli! Rozumíte?“ A když viděl, že nerozumím, nasadil trpělivý tón. „Policajti. V jednu v noci mi prý strkali za stěrač pokutu za parkování na chodníku. Nikomu to tu sice nevadí – kde máme taky parkovat, že? –, ale oni to prostě jednou za čas dělají. Aby splnili plán, vykázali nějakou aktivitu, nebo jen z nudy, nevím proč. Takže oni tu byli, a zatímco se tu kradlo, oni dávali lístky za špatné parkování. Už chápete?“

„No, aspoň ušetříte za tu pokutu,“ chtěl jsem ho alespoň nějak potěšit.

„To je právě to. Neušetřím!“ rozčílil se. „Zatímco krádež auta odložili a dali mi jasně najevo, že je zbytečné se tím zabývat, tu pokutu na mně vymáhají. Podle nich v době, kdy mi ji dávali, ještě kradené nebylo, tak platit musím.“

Vzpomněl jsem si na jednoho řidiče z Českých Budějovic, kterému taky takhle dali pokutu. Ale na vůz, který mu zloděj ukradl před rokem a zrovna ho špatně zaparkoval. Na majitelovu otázku, proč auto rovnou nezajistili, když je už rok na seznamu kradených, mu nikdo neodpověděl. Přesto měl tenhle příběh happyend: tomuhle chlápkovi pokutu odpustili.

Vzpomněl jsem si i na případ z Českého Krumlova. V létě 2002 město zaplavovala povodeň, pan XY rychle přejel s autem do výše položené ulice a vrátil se domů, aby kvapem přestěhoval všechno, co se dá, do horního patra rodinného domku. Pak se s pár věcmi vrátil k autu, aby v něm přespal. Jenže ouha! Voda mezitím stoupla i k jeho novému provizornímu parkovišti – a tentokrát už popojet nemohl. Městská policie mu totiž na auto kvůli nedovolenému parkování nasadila botičku. Taky měl štěstí: botičku mu sundali. Když zaplatil pokutu 500 korun.

Nejhůř v podstatě dopadla paní z Prahy. Když nakládala na parkovišti před obchodním centrem nákup do kufru auta, všimla si, že jí zlodějka krade z předního sedadla kabelku. Vyrazila za ní, ale zlodějka nasedla do auta komplice a začala ujíždět. Paní skočila do svého auta, začala ji stíhat, ale u výjezdu na ulici ji zastavili policisté. Nepřipoutala se.

„Nemám doklady! Ukradli mi celou kabelku! Támhle ujíždějí!“ rozkřikla se na policistu, když ji chtěl legitimovat.

„Blbější výmluvu jsem nikdy neslyšel,“ odfrkl si otráveně policista.

Tohle všechno jsem tomu nešťastníkovi s ukradeným autem převyprávěl. Myslel jsem, že mu to třeba pomůže aspoň psychicky. I Buddha radil matce, které umřelo dítě, aby obešla lidi ve vesnici a zkusila najít dům, kde nikdo neumřel. Nenašla. Ale zjistila, že není se svým utrpením sama.

Podíval se na mě soucitně: „Vy už jste taky tou prací deformovaný.“

Reklama

Související témata:

Doporučované