Článek
Viktorce by dnes byly tři roky. Chodila by do školky, toužila po svítících teniskách a milovala kreslené příběhy z Gábinina kouzelného domku.
Letos 21. března, měsíc před jejími narozeninami, ji ale zabil její otec. Řekl jí: Pojď, vezmi si batůžek, jdeme se projít. A v lese za domem, kde rodina přebývala, ji zavraždil. K činu se doznal, od té doby je ve vazbě.
Jakmile se o Viktorce dozvěděla veřejnost, přirozeně nastalo pobouření. Je vždycky strašné, zemře-li malé dítě, a v případě násilné smrti to platí o to víc.
Skutečně hluboký šok ale přijde, když si člověk projde Viktorčin případ v širším kontextu, jak ho detailně popsala investigativní série Seznam Zpráv Ve stínu. Tehdy se před čtenářem rozvine příběh jak o chybných rozhodnutích jednotlivců, tak o selháních institucí, které nedokázaly zajistit bezpečí malého dítěte.
Ba co víc: Viktorka by pravděpodobně žila, nebýt jednoho klíčového zásahu státu.
Všechno špatně, takže OK
K němu došlo loni v říjnu. Soud v Benešově tehdy rozhodoval o zrušení pěstounské péče, ve které Viktorka žila od narození – matka se jí zřekla hned v porodnici –, a svěření malého dítěte jejímu biologickému otci, který o ni požádal.
Otec měl, podobně jako matka, minulost drogově závislého člověka. Kromě toho trpěl duševní poruchou, léčil se ze závislosti na alkoholu a byl také v minulosti trestně stíhán – svojí matce měl vyhrožovat se zbraní v ruce, že ji zabije.
Viktorka. Série z investigativního pořadu Ve stínu
Investigativní série reportéra Jiřího Kubíka z pořadu Ve stínu mapuje případ tříleté dívky, která zemřela poté, co ji soud svěřil do péče biologických rodičů. Série krok za krokem ukazuje, co všechno instituce věděly – a proč přesto nedokázaly dítě ochránit.
Díl první: Obětované dítě. Rekonstrukce případu a klíčových rozhodnutí. Co všechno soud věděl o rodině a proč přesto rozhodl o návratu dítěte. / sobota 25. dubna
Díl druhý: Varovné signály. Svědectví pěstounky a další varování, která zaznívala před rozhodnutím soudu – a mohla tragédii zabránit. / neděle 26. dubna
Díl třetí: Rozhodnutí. Co zaznělo u soudu a jak soudkyně vysvětlovala své rozhodnutí. Paradox případu: Stejné skutečnosti se dnes řeší v trestním řízení s otcem. / pondělí 27. dubna
Díl čtvrtý: Psychóza. Co se dělo poté, co bylo dítě svěřeno do péče. Svědectví z okolí otce ukazují zhoršující se stav, vysazení léčby i varování, která zůstala bez reakce. / sobota 9. května
Díl pátý: Selhání. Kdo měl zasáhnout – a proč nikdo nezasáhl. Finální díl ukazuje, jak se varování, rozhodnutí i nečinnost spojily v tragédii. / neděle 10. května
Péči o dceru považoval za přijetí osobní odpovědnosti a svého druhu pokání – tak to alespoň formuloval před soudem. V době soudního řízení se léčil, abstinoval a docházel na terapie, stojí v soudním spisu.
Ze znaleckého posudku o jeho způsobilosti postarat se o dceru, který je součástí spisu, čteme:
„U otce se vyskytuje diagnóza paranoidní schizofrenie, která je nepřechodného charakteru, (jde o) trvalé a vážné duševní onemocnění se zásadním dopadem na jeho samostatné fungování a schopnost vnímat realitu.“ Pak posudek pokračuje: „Náročné situace se snaží řešit alkoholem a pervitinem.“
Při slyšení v soudní síni znalkyně z oboru psychiatrie svůj posudek zopakovala. A dodala větu, která se ukázala jako zásadní pro další vývoj událostí. Opře se o ni jak opatrovník Viktorky, tedy příslušný OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) ve Středočeském kraji, tak soud. Ta věta zní: „Za předpokladu plné abstinence je posuzovaný schopen pečovat o dítě.“
Následně padá rozsudek, že se pěstounství ruší. Ještě před koncem slyšení soudkyně prohlásí: „My prostě potřebujeme, aby se děti vracely biologickým rodičům, a to i v mnohem horších případech, než jste vy.“
Viktorka putuje k otci. V té chvíli jí zbývá pět a půl měsíce života.
Co je biologické, je svaté
Při zpětném pohledu vypadá verdikt benešovské soudkyně, stejně jako doporučení zástupkyně OSPOD, naprosto nepochopitelně. Obě měly dostatek informací o existujících rizicích, a přesto naznaly, že z bezpečí milující pěstounské rodiny má Viktorka odejít do vysoce rizikového prostředí ke svému biologickému otci. (Jak dnes svoje rozhodnutí reflektuje, není možné u soudkyně zjistit; v mezičase odešla na mateřskou a nekomunikuje; mlčí také příslušný OSPOD.)
Bylo by však příliš jednoduché – a falešné – vyhodnotit to jako individuální selhání jednotlivců. Série Ve stínu, a v tom je její klíčový přínos, odhalila, že Česko tu má co dělat se širším problémem.
Věta benešovské soudkyně, že „my prostě potřebujeme, aby se děti vracely biologickým rodičům“, nezazněla jen tak zbůhdarma. Ukazuje na trend, který se v Česku v posledních letech zabydlel: Při rozhodování o dětech má vždy prioritu biologická rodina.
Jde o jeden z důsledků deinstitucionalizace, která nastala po pádu komunismu. Začaly se rušit ústavy, do nichž se koncentrovali tu psychiatričtí pacienti, tu kojenci. Česko se v souladu s moderním poznáním vydalo cestou menších zařízení a individuálnějšího přístupu. Snaha vracet děti do biologických rodin, které se o ně přihlásí, sem taky patří.
„A je to tak dobře,“ shodli se experti, kteří vystupovali v sérii o Viktorce. Jenže k A chybí to B. Slovy středočeské ředitelky pro sociální programy společnosti Člověk v tísni Kateřiny Hůlové, která velmi dobře zná situaci v terénu: „Stále neumíme posoudit rizika a míru ohrožení dětí v těch rodinách. A stále nemáme vybudovaný systém, jak pomoci rodičům.“
Co to znamenalo v případu tříleté Viktorky? Příslušný OSPOD měl v rodině vykonávat dohled po jejím svěření otci, ale ten byl jen velmi formální. Metodicky platil pokyn: Udržte za každou cenu biologickou rodinu.
V mezičase otec děvčátka přestal užívat léky a jeho stav se rychle zhoršoval. Znepokojivé informace o relapsu z jeho okolí existovaly, úřady ale nepodnikly žádné kroky. Stačilo, když do telefonu otec řekl, že už nebere.
Jeden lidský život každý měsíc
Mohli bychom na tomto místě říct: Ufff, tak snad k podobným Viktorkám nedochází denně?! Realita je taková, že denně nikoli. Ale měsíčně ano.
Podle vyjádření dětského ombudsmana Martina Beneše přijde v Česku o život každý rok zhruba deset dětí v důsledku násilí, zanedbání péče nebo jiného vážného selhání v rodině. Jde o nadprůměrné číslo v rámci zemí Evropské unie. Od roku 2009 mělo takto, nepřirozenou smrtí, zemřít 107 dětí.
Jaké signály o nebezpečí stát měl a zda šlo tragédiím zabránit, se přitom veřejnost většinou nedozví. Instituce se často odvolávají na mlčenlivost kvůli ochraně dětí, ale jde tu opravdu o ni? Nemáme tu co do činění spíš s nezájmem (společnosti a politiků), protože jde o skupinu, která se sama neumí přihlásit o svoje práva, sama nic nevylobbuje a nepřináší voličské hlasy, protože – jsou to děti?
Vždyť kolikrát jste slyšeli politika, který by problematizoval číslo 107 nepřirozeně zemřelých dětí a vzal si změnu stavu jako prioritu svého mandátu? Kolikrát ministr práce a sociálních věcí slíbil, že vytvoří „celorepublikovou akční jednotku, která se zaměří na důsledné terénní kontroly“ rizikových rodin, tak jak to Aleš Juchelka (ANO) nyní slibuje u údajného zneužívání sociálních dávek?
Vláda se v těchto dnech vybíjí na imaginární hrozbě, kterou představují potomci sudetských Němců, a téma Viktorky drží senátoři. Tento týden navrhli novelu, která by opatrovnickým soudům uložila předřadit bezpečnost dítěte před zájem svěřit jej biologickým rodičům.
Dobře tak, ale nestačí to, je potřeba jít dál. Česká společnost bude jen tak svobodná a bezpečná, jak svobodní a v bezpečí budou ti nejzranitelnější v ní. Děti jako malá Viktorka na prvním místě.
