Hlavní obsah

Komentář: Cílené útoky na to nejnižší v lidském charakteru

Bob Kartous
Publicista, spisovatel, mluvčí Českých elfů, prorektor VŠEM

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Na každý nový článek vám budeme posílat upozornění do emailu.

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Regsitrace ukrajinských uprchlíků v Kongresovém centru v Praze, ilustrační snímek.

Už je to tu zase: slaměný panák z pocitu ohrožení a křivdy, vydávaný za hlas lidu.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Agresivní válka Kremlu vůči Ukrajině zvedla v české společnosti velkou vlnu společných sympatií vůči napadené zemi a vůči lidem, kteří před válkou utíkají do bezpečí. Humanitární podpora individuálních dárců dosahuje miliardových hodnot, lidé jezdí na hranice s pomocí, vozí uprchlíky do Česka, ubytovávají, snaží se zajistit živobytí.

Právě teď šijeme roušky, dalo by se říct. Právě teď, snad stále ještě, probíhá vlna empatie s postiženými. Právě teď jsme lidé a humanitu sdílíme. Kdyby to vydrželo, bylo by to pro českou společnost něco jako energy drink vzájemnosti, nebo spíš její protein.

Je ale možné, že „šití ukrajinských roušek“ bude trvat mnohem kratší dobu než dlouhé týdny vzedmutí vlny pomoci na začátku pandemie. Je možné, že jsme tentokrát dospěli do okamžiku zvratu mnohem rychleji. Chování českých parlamentních populistů, Babiše, Okamury a jejich loajálních politických zaměstnanců, tomu plně nasvědčuje.

Dezinformačně populistický tandem už začal produkovat toxiny, které v digitálním prostředí dokonale změní náladu takřka během hodin. Začne to tím, že se někde v diskusích pod články a na sociálních sítích objeví první „legitimní“ pochyby o potřebě pomáhat někomu, kdo přijíždí z té údajné katastrofy s mobilním telefonem a ve značkovém oblečení. To je dobře prověřená figura z dob, kdy se digitální dav učil vnímat svět očima dezinformační nenávisti. Ta je budována nejen na strachu a obavách z cizího, na xenofobii, ale také na pocitu možné křivdy, na pocitu nespravedlnosti a příkoří, pocitu zvýhodnění na náš úkor. Proč bychom měli pomáhat někomu, kdo vykazuje známky stejného, ne-li vyššího standardu než my? Proč posílat peníze jiným, když jsme sami potřební?

Tyto cílené útoky na to nejnižší v lidském charakteru dokázaly i v minulosti, ve spojení se strachem, vyvolat silnou vlnu odporu vůči projevům ryzí lidskosti. Dokázaly ji zesměšnit, deklasovat a postavit do protikladu se zdravým rozumem.

To se bude dít i nyní, v adaptaci na nové souvislosti ukrajinské krize. Kremelská propaganda, vystavěná na monstrózních lžích o fašistické a nebezpečné Ukrajině i na vyhrožování vojenskou a ekonomickou odvetou, se symbioticky spojí se žvaněním českých populistů, kteří nejprve vytvoří slaměného panáka z pocitu ohrožení a křivdy, aby ho následně identifikovali jako „hlas lidu“.

Je to odsouzeníhodné a je to – jako obvykle – pro českou společnost nebezpečné. Neexistuje jiná možnost, než se snažit postavit se podobnému šmejdství na odpor, hlasitý a kategorický. Jistě, populisté a jejich dezinformační echo mají svobodu společnost svými manipulcemi rozdělovat. Společnost by jim ale v tak rozhodném okamžiku, kdy má veškerou legitimitu na své straně, měla ukázat, co si o nich myslí. Teď máme příležitost i povinnost.

Doporučované