Článek
Lidský život je konečný, smrt je jeho součástí. Každý z nás prožívá svůj život jinak, každý máme svůj příběh. Stejně individuální, jako je vnímání života, je i vnímání smrti. Odchod ze života má důležitou subjektivní perspektivu, která bývá přehlížena.
I proto se ve společnosti stále více objevují otázky o konci života, včetně možnosti jeho ukončení. Důvodů je více, jedním z nich je i moderní medicína, která dokáže udržovat při biologickém životě člověka i v situacích, kdy by dříve nepřežil a kvalita jeho života je nízká.
Není proto divu, že se i v českém politickém prostředí znovu otevírá diskuze o eutanazii, asistovaném sebeusmrcení a jejich oprávněnosti. Na jedné straně vyhlásili politici STAN ve svém volebním programu podporu eutanazie, na druhé straně je KDU-ČSL, která téma eutanazie považuje za Pandořinu skříňku a její politické zastánce za koalici smrti. Pro jsou i Piráti, kteří v roce 2020 spolu s nynější senátorkou za ANO Věrou Procházkovou předkládali návrh zákona zabývající se asistovanou smrtí. Ta podporuje eutanazii i nyní. Většina politických uskupení ovšem zůstává nevyhraněných a neexistuje jednoznačná shoda mezi jejich členy.
Je však téměř jisté, že v povolebním období bude předložen nový návrh zákona, který – za určitých podmínek – umožní beztrestnost eutanazie nebo asistovaného sebeusmrcení.
Eutanazií se rozumí úmyslné ukončení života pacienta zásahem jiné osoby, zpravidla lékaře, na základě pacientovy opakované a informované žádosti, a to s cílem ukončit nesnesitelné utrpení (typicky jde o podání smrtící látky lékařem). Asistované sebeusmrcení je situace, kdy lékař nebo jiná osoba poskytne pacientovi prostředek k ukončení života, ale samotný akt provede pacient sám (např. vypije smrtící roztok, který mu lékař předepsal).
Pokud jde o zákonodárnou iniciativu, nejedná se o nic nového. V historii české legislativy se bude jednat už o čtvrtý legislativní návrh, který by měl některým pacientům umožnit ukončit jejich život, pokud si to výslovně přejí (první byl v roce 2008, druhý v roce 2016, třetí v roce 2020). Ani jeden však nebyl schválen.
Novou perspektivu do debaty vznesl dlouhý soudní spor, který se týkal nároku pacienta na eutanazii. Konečný verdikt vynesl na začátku července tohoto roku Ústavní soud. Ten stěžovateli, který se domáhal aktivní eutanazie, celkem pochopitelně nevyhověl. Ponechal totiž v této oblasti prostor legislativě, která by měla otázku asistované smrti řešit. Ačkoliv jeho vyjádření bylo pro stěžovatele odmítavé, možnost eutanazie připouštělo, neboť podle jeho názoru není v rozporu s českým ústavním pořádkem, resp. spíše naopak:
„Součástí životního příběhu člověka je i jeho konec. Stejně jako má každý člověk odlišnou představu o ‚dobrém‘ životě, tak se mezi lidmi liší představy o jeho důstojném zakončení. Způsob odchodu ze života – jeho důstojnost, absence utrpení, zachování svého vlastního obrazu takového, jaký by si člověk přál, atd. – přitom může pro mnohé znamenat důležitý aspekt, podle kterého hodnotí charakter celého svého života. … Právě v těchto základních otázkách, v nichž jedinec sám sebe definuje, určuje to, kým je, uskutečňuje své lidství, se projevuje osobní autonomie člověka. Zákonodárce by měl mít tato východiska na paměti.“
I přes tento závěr Ústavního soudu se nic nemění na tom, že v současné době jsou eutanazie i asistované sebeusmrcení v ČR trestnými činy – eutanazie bude posuzována jako trestný čin vraždy (§ 140 TZ), asistované sebeusmrcení jako účast na sebevraždě (§ 144 TZ).
Nabízí se otázka, zda jsme v tomto směru v obdobných hodnotových pozicích, jako jsou jiné státy v Evropě. V posledních letech zde došlo k výraznému posunu v uvažování o lidské smrti. Od doktríny posvátnosti lidského života se postupně upustilo. Naopak se posílilo právo na rozhodování o sobě samém. Ústavní soudy v Německu, Rakousku i Itálii zdůraznily hodnotu lidské svobody i oblasti umírání.
Německý ústavní soud v roce 2020 zdůraznil, že právo na osobní autonomii a důstojnost zahrnuje i právo na sebeurčenou smrt. Zároveň uvedl, že svoboda vzít si život zahrnuje také svobodu vyhledat si a využít pomoci poskytované třetími stranami. V podobném duchu rozhodl i rakouský ústavní soud. K sebeurčení patří i rozhodnutí jednotlivce, zda a z jakých důvodů chce důstojně ukončit svůj život. V duchu autonomie rozhodoval i parlament ve Španělsku v roce 2021 a schválil zákon o eutanazii.
Zdají se vám tato odůvodnění s pojmy, jako je autonomie a lidská důstojnost, příliš abstraktní a vágní? Pojďme si raději představit konkrétní situace a případy, které dávají abstraktním pojmům individuální tvář.
První soudní případ, kdy se začalo uvažovat o beztrestnosti eutanazie, se odehrál v roce 1973, kdy nizozemská lékařka Truus Postma podala letální látku své matce. Ta byla ochrnuta na jednu polovinu svého těla, byla upoutána na lůžko, neslyšela a mohla jen špatně mluvit. Za této situace se opakovaně pokoušela o sebevraždu (spadnutím z lůžka) a svou dceru opakovaně žádala o ukončení života. Nakonec jí vyhověla. Oznámila své jednání na prokuraturu a následně byla obviněna z trestného činu usmrcení na žádost. Soud uznal její vinu, ale uložil velmi mírný trest. Ve svém odůvodnění zároveň poprvé uvedl, že za určitých okolností může být eutanazie beztrestná. Tento „precedent“ se postupně rozvíjel a překlenul se do legislativy mnoha demokratických států.
Svoboda je důležitá a je proto pochopitelné, že ji lidé vnímají jako podstatnou i v závěru svého života. Stále platí, že rozhodování o vlastním životě bereme jako zásadní hodnotu. V evropském kontextu se proto ukazuje, že ve většině průzkumů lidé zásadním způsobem podporují eutanazii. Podobně je tomu i v českém prostředí.
Jednou z nejčastějších námitek, které se proti asistované smrti objevují, je nebezpečí jejího zneužití. Nepochybně je třeba být v tomto smyslu obezřetní. Na druhou stranu je nutné poukázat na to, že podobné možnosti zneužití mohou nastat (a nastávají) i při jiných medicínských rozhodnutích na konci života. Například v Belgii byl rok před přijetím zákona o eutanazii proveden průzkum, kde bylo zjištěno, že 4,5 procenta případů úmrtí v lékařském prostředí byly způsobeny ilegálním ukončením života pacienta.
Oficiální údaje z českého prostředí neexistují. Poslední průzkumy však ukazují, že v případech rozhodování na konci života lékaři jen málokdy zapojili do procesu pacienty, byť byli kompetentní.
Máme se tedy obávat zneužití eutanazie? Nizozemská praxe ukázala, že tomu tak není – naopak, právě v oblasti rozhodování v závěru života byla zásadním způsobem posílena autonomie pacientů. Regulace napomohly tomu, aby pacientům bylo více nasloucháno. Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, zda by takové dopady měl i český zákon, ale alespoň částečná úprava by teoreticky mohla mít dopady na omezení trvajícího paternalismu.
S otázkou zneužití úzce korespondují otázky možnosti kontrolních legislativních pojistek. Jak je nastavit? Již návrh zákona v roce 2020 navrhoval úpravu, která vycházela záměrně ze silnějších a podrobnějších kontrolních mechanismů a pravidel, než jsou nastaveny v zemích Beneluxu. Tak tomu bude i u dalšího návrhu zákona. Kromě podrobnějších podmínek regulujících trvalost žádosti pacienta se předpokládá, že tím, komu bude umožněna eutanazie (nebo asistované sebeusmrcení) bude pouze zletilá a plně svéprávná osoba, mající trvalé a nesnesitelné tělesné nebo duševní utrpení, přičemž neexistuje žádné jiné medicínsky přijatelné řešení její situace.
V odborné medicínské společnosti někdy panují obavy, zda lékaři budou muset provádět eutanazii, ač k ní mají morální výhrady. Tak tomu v žádném případě nebude a není tomu tak v žádné zemi na světě. Autonomie a svobodné rozhodování je respektováno na všech stranách. Lékař musí chtít provést eutanazii a věřit, že se jedná z jeho pohledu o morálně ospravedlnitelné jednání, podobně jako musí být ověřena vůle a přání pacienta. Návrh tedy respektuje morální svědomí každého, nesnaží se nikoho nutit do praxe, kterou považuje za nepřijatelnou.
Ačkoliv mnoho odpůrců tvrdí, že v současné době paliativní péče vyřeší veškeré nesnesitelné bolesti a asistovaná smrt je proto v současné medicíně nadbytečným a neadekvátním řešením, skutečnost je jiná. Řada pacientů nespatřuje bolest jako zásadní problém, ale vnímají koncept utrpení jako širší – jako smysluplnost života za hranou jejich utrpení. Eutanazie a asistované sebeusmrcení není protiklad k paliativní péči. Naopak, je jen rozšířením možnosti svobodného rozhodování o sobě samém i v závěrečných fázích života.
