Hlavní obsah

Mezi uprchlíky v Praze: Na hlavním nádraží čeká s 11 dětmi na razítko

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

Romští uprchlíci na hlavním nádraží v Praze.

Reklama

17. 5. 18:29

Při vstupu do velké haly hlavního nádraží v Praze nic nenasvědčuje tomu, že se v jeho útrobách odehrává malá humanitární krize.

Článek

Ve velké nádražní hale se to hemží českými i zahraničními turisty, kteří se postupně začínají vracet do Česka. Ti, kteří mají víc času, si užívají kávu ve stylové kavárně pod kopulí historické Fantovy budovy.

Stačí ale popojít jen pár kroků od kavárny a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Ve světě nejlevnějších kufrů, toastového chleba na příděl a několikadenního nocování na podlaze na rozložené dece. Právě takto v horní části nádražní budovy přežívají romští uprchlíci z Ukrajiny. Někteří zůstanou den, jiní tam přebývají delší dobu.

Hlavní město pro ně sice v Troji postavilo stanové městečko, to se ale zaplnilo během dvou dnů. Už několik dnů na hlavním nádraží přebývá odhadem padesátiletá Nadja. V nevyhovujících podmínkách je i se svými 11 dětmi a dvěma vnoučaty od nejstarší dcery.

Proč přijeli zrovna do Prahy a jak si představuje svůj další pobyt, nedokáže vysvětlit. Říká jen, že utekli před válkou.

Nadja patří k těm, u nichž se české úřady snaží – s pomocí Budapešti – prověřit, jestli nemají i maďarské občanství. Pokud by se to potvrdilo, neměla by čtrnáctičlenná rodina nárok na uprchlickou ochranu ani na pětitisícovou dávku.

+6

Přímo na hlavním nádraží se uprchlíkům snaží pomáhat různé romské organizace a řada dobrovolníků hovořících romsky, rusky či ukrajinsky.

Dávám se do řeči s mladým upovídaným dobrovolníkem. Spolu s kolegy je na místě už 25 hodin. „Ti lidé šli někam, kde doufali, že jim pomůžou. Pomoc se jim ale nedostala,“ povzdychne si. Upozorňuje, že Romové se na Ukrajině neměli moc dobře ani před válkou.

„Ale chlapy jim na vojnu odvedli. Většina žen, se kterými se bavíme, má muže nebo syny ve válce. Zrovna včera mi jedna paní říkala, že už jí zabili dva vnuky,“ vkládá se do hovoru dobrovolník Jan Harang. Má výhodu, že kromě romštiny ovládá obstojně i ruštinu, kterou měl ve škole.

Tou se také hned domlouvá s dvojicí žen obklopených několika dětmi, které podle svých slov zrovna přijely. Matka s dcerou a osmi vnoučaty. Tím nejmenším je kojenec a pomáhá ho nést jedno z větších děvčat.

Mladý dobrovolník se jim vydává sehnat něco k snědku. „Bude potřeba i sunar,“ podívá se na dítě spící v náručí své sestry. Starší z dobrovolníků s nimi jde řešit dokumenty. První, co ho zajímá, je, jestli mají ženy vstupní razítko ze slovenské strany hranic.

Paní, která se představuje jako Maria, pasy rodiny nemá. S dcerou mají jen občanský průkaz – plastovou kartičku, podobnou té v Česku. A pro děti rodné listy.

Celníci by jim podle Jana Haranga měli dát razítko aspoň na papír, ale mnohdy to prý nedělají.

Co tedy teď se ženami bude? „Mají možnost se tady nechat zaregistrovat a čekat, než je prolustrují. Můžeme je poslat také do jiného města, kde by registrace měla být rychlejší. A nebo je můžeme poslat zpátky domů, když budou chtít. Jsou tady také tací,“ nastiňuje možnosti.

S Mariou se nakonec dohodne, že by její rodina mohla zamířit do Plzně. Tam a také do Pardubic dobrovolníci v úterý poslali přes 100 lidí. Několik dalších odešlo do již zaplněného stanového městečka v Troji.

Synové zůstali ve válce

Zatímco jde Harang zjistit, jak ženy dopravit na západ Česka (bez razítka v pasu totiž nemají nárok na bezplatnou dopravu po Česku), dávám se s Mariou do řeči.

Stejně jako většina dalších ukrajinských Romek je z Užhorodu. Utekla s vnoučaty. Oba synové zůstali ve válce. „Jsou až někde u Charkova,“ svěřuje se a začne se prohrabávat složkou různých dokumentů. Po chvilce najde ten správný a podává mi papír pečlivě zabalený v průhledné fólii. Povolávací rozkaz pro jejího syna. Datum: 3. března.

Zhruba půl hodiny před polednem ostraha a hasiči uprchlíky požádají, aby opustili halu a počkali venku. Začíná pravidelný úklid a dezinfekce. Uklízí se dvakrát denně.

Hasiči mění pytle v odpadkových koších, žena se smetákem ze země uklízí papírky a další odpadky, které kolem sebe tábořící rodiny nashromáždily.

Nechceme se snížit k tomu, abychom je v 1:15 vyhodili do parku. Situaci by to nevyřešilo a problém by to jen přelilo jinam.
Jiří Vágner, Správa železnic

Jediná sprcha

I přes pravidelný úklid a neustálé větrání je však v hale cítit, že v ní přebývá mnoho lidí bez možnosti vyprat si prádlo a pořádně se osprchovat. „Je tady jen jedna sprcha, která jim je k dispozici jen dvě hodiny denně,“ krčí rameny mladý romský dobrovolník a dodává, že v Troji postavené stanové městečko, kam se první Romové nastěhovali minulou sobotu, je proti tomu jako hotel.

„Byl jsem se tam podívat a mám pocit, že jsou tam spokojení. Mají tam teplou vodu, sprchy, kuchyňku, pro děti pískoviště, nějaké míče,“ popisuje prostor, kam se veřejnost nedostane.

Halou zrovna prochází Jan Vágner, vedoucí oddělení správy pozemních staveb, zjednodušeně ředitel hlavního nádraží v Praze. Ve chvíli, kdy začala na Ukrajině válka, jemu i jeho kolegům začala jedna dlouhá nekončící šichta. „Děti mi tady už familiárně říkají ďaďa,“ rozesměje se, když se snaží jemně vyhánět malé kluky, aby se hala mohla vyčistit.

Zároveň upozorňuje, že jsou nádraží, ne hotel a někdo by už konečně měl najít řešení. Z jaké strany by to řešení mělo přijít? „Je tu řada lidí, co to tu dáváme dohromady: Správa železnic, dobrovolnici, hasiči – drážní i dobrovolní, policisté, magistrát, neziskovky. Ani jedna složka ale tuhle situaci nevyřeší. To je věc státu,“ vysvětluje.

Do hovoru se zapojuje jeden z drážních hasičů: „Svoboda je na metál!“ Myslí tím Jiřího Svobodu, generálního ředitele Správy železnic. Jeho podpora zaměstnancům je podle něj klíčová.

Uprchlické ležení v nádražní hale totiž existuje jen díky benevolenci Správy železnic. Nádražní hala se na noc běžně zavírá. „Nechceme se ale snížit k tomu, abychom je v 1:15 vyhodili do parku. Situaci by to nevyřešilo a problém by to jen přelilo jinam,“ vysvětluje Jiří Vágner.

„Vždyť jsou to děti s dětma,“ vmísí se znovu do hovoru hasič. Naráží na velmi nízký věk některých matek.

Pracovníci nádraží si pochvalují i spolupráci s Ministerstvem dopravy. Šéf resortu Martin Kupka (ODS) podle nich jezdí na nádraží pravidelně a snaží se alespoň za svoji stranu pomoct. „Má zájem,“ potvrzuje Vágner.

Víc podpory by naopak čekali od ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten se místo na místě snaží situaci řešit spíš na dálku. Především se svými protějšky z Maďarska a Ukrajiny.

„Požádal jsem ukrajinského ministra, zda by se mohla ukrajinská policie věnovat podezření z organizovaného zločinu v Zakarpatské oblasti, odkud jsou lidé možná organizovaně vypravováni za hranice EU s vidinou výhod, které u nás nemají právo získat,“ řekl v úterý po jednání se svým protějškem Denysem Monastyrským.

Situaci kolem ukrajinských Romů řeší i někteří hejtmani. Třeba Martin Netolický (3PK/ČSSD) z Pardubického kraje dnes jednal se šéfem partnerského Zakarpatí. Na facebooku uvedl, že protistrana má zájem pomoci. „Kolegové na ukrajinské straně si velmi dobře uvědomují, že právě cestování ‚za dávkami‘ může velmi nalomit důvěru české veřejnosti k celému systému pomoci Ukrajině,“ napsal. Že si některé rodiny jedou pro peníze, přiznávají i někteří z řady dobrovolníků, se kterými redaktorka v úterý na nádraží hovořila.

Rakušanův mluvčí Jakub Veinlich Seznam Zprávám potvrdil, že řešení nepříjemné situace se hledá. Jestli ho chce ministr najít v řádu dnů či týdnů, však neupřesnil.

Zároveň upozornil na to, že pokud se u ukrajinských Romů zjistí, že mají maďarské občanství, není možné se o ně postarat jako o uprchlíky, ale zároveň je není možné donutit k přesunu jinam. „Bez jejich svolení je nemůžeme nikam posílat,“ krčí rameny.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované