Místo teorie ve škole zvolili praxi na farmě. Aby jim práce dávala smysl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Naše škola je unikátní v tom, že redukujeme teoretickou výuku ve prospěch praxe. Studenti jsou skoro pořád v provozu na nějaké farmě,“ líčí mi ředitel Jan Jícha způsob vzdělávání ve Farmářské škole - Vyšší odborné škole ekologického zemědělství.

Provádí mě farmou Jednorožec v Roblíně-Třebotově, jednom z míst, kde studenti získávají zkušenosti. Je teplé listopadové ráno, v rozlehlých ohradách nedaleko nás pobíhají zvířata a ve vzduchu přetrvává vůně deště, který před chvílí ustal.

Opodál stojí zateplené skleníky se záhony a menší chata, kam si lze zajít pro vodu nebo uvařit kávu.

„Vedeme studenty k tomu, že udržitelný způsob zemědělství musí být kombinací rostlinného i živočišného zemědělství bez používání těžké techniky či chemie,“ vysvětluje Jícha hlavní principy výuky.

Aktuálně má škola zhruba 50 studentů a spolupracuje s více než 40 farmami po celém Česku. Naprostá většina studentů je na klasické denní formě studia a nejvíce času se v rámci praxe věnují právě práci na farmách.

Zhruba pětina pak využívá možnost dálkového studia, kde mají individuální plán. Jedná se nejčastěji o ty, kteří už hospodaří na vlastní farmě, ale chtějí se přiučit novým, ekologičtějším metodám.

Vcházíme do jednoho ze skleníků, kde zrovna pracuje několik studentů a studentek. Je mezi nimi i dvacetiletá Doubravka Štěpánka Hájková. Říká, že zemědělství pro ni vždy bylo jedním z mála oborů, ve kterých si sebe samu dokázala představit. Nevyhovoval jí ale způsob, jakým školy ke vzdělávání v této oblasti přistupují.

„Přemýšlela jsem o nějakém zemědělském oboru, ale neuspokojoval mě pocit, že bych si měla sednout do lavice a poslouchat teoretické přednášky. Prostě mi to nepřišlo dostačující,“ vysvětluje studentka, zatímco obdělává záhon, do kterého bude následně sázet špenát. „Mám prostě celoživotní enviromentální krizi a potřebuji, aby mi práce dávala hlubší smysl.“

I když prý podle ní začíná podobně smýšlet hodně lidí v jejím okolí, má pocit, že práce v zemědělství bývá stále vnímána jako podřadná. „Jedním z problémů je status quo. Lidé, kteří pracují rukama, jsou často bráni jako podřadní, přitom to tak vůbec není. Já si vážím každého, kdo pracuje rukama i hlavou úplně stejně,“ svěřuje se Doubravka.

Veliký problém vidí i v očekávání ze strany rodičů, kteří si podle ní své děti většinou představují v oborech, jako je právo nebo medicína, spíše než v zemědělství. „Já jsem měla štěstí, že mě máma ve všem podporovala, to ale neplatí pro každého. Na mladé lidi, kteří ještě nevědí, co chtějí, je často vyvíjený veliký tlak vybrat si nějaký z klasických dobře placených oborů a potom dělají práci, kterou nemají rádi,“ povzdechne si.

Svůj život se rozhodl zemědělství zasvětit i Viktor Procházka. Je mu 22 a vášeň pro zemědělství a farmaření v sobě objevil již v dětství. „Miloval jsem naši chatu s loukami a poli kolem, kde jsem trávil celé dny, anebo záhonky na zahradě. Nic jiného nemám rád tak jako tohle,“ popisuje.

Rozhodl se proto studovat zemědělsky orientovanou střední školu, kde ale nebyl příliš spokojený. Problém vidí stejně jako Doubravka v nedostatku praxe.

„Školu jsem vychodil, ale nebyl jsem spokojený se systémem, protože ta výuka byla skoro jenom teoretická,“ podotýká Viktor s tím, že praktické zkušenosti, kterých se mu nyní dostává v rámci farmářské školy, jsou pro něj nesmírně cenné.

Na rozdíl od Doubravky ale má pocit, že mladé lidi ekologické zemědělství velmi zajímá a má podle něj zářnou budoucnost. „Naši prarodiče měli zemědělství hodně jinak koncipované, ale jejich vliv slábne a lidé mého věku už to vnímají jinak. Naopak si myslím, že to lidi čím dál více přitahuje. Přece jen jídlo je potřeba vždy, a my zemědělci jsme proto základ společnosti,“ dodává.

„Živil jsem se jako překladatel, což mě ale vůbec nenaplňovalo a zároveň jsem měl pocit, že dnes je doba na to angažovat se v oblasti životního prostředí,“ přibližuje svoji cestu třicetiletý Benjamin Žiak.

„O zemědělství jsem věděl velmi málo a tohle je pro mě naprosto zásadní zkušenost, která mi pomohla najít v životě povolání, které mě těší a je smysluplné,“ pochvaluje si.

Důvodem, proč není v zemědělství moc mladých lidí, je podle něj jednoduše nedostatek informací.

„Nemyslím, že je to tak, že by mladí lidé do zemědělství vyloženě nechtěli jít. Minimálně pro mě šlo spíše o to, že jsem o zemědělství vlastně nic nevěděl a nikdy mě o tom ve škole nikdo neučil. Musel jsem se k tomu dostat až po vlastní ose,“ říká s dovětkem, že svou budoucnost nyní nevidí jinde než právě na nějaké farmě.

Ne pro všechny studenty je ale práce na farmě hlavní prioritou. To je případ 22leté Amálie Vystavělové, která by se raději věnovala komplexnějším záležitostem.

„Byla jsem součástí klimatického hnutí, což potom bylo už moc náročné, protože jsem byla vystavena jen negativním věcem. Hledala jsem něco jiného a našla právě ekologické zemědělství,“ vypráví, zatímco přenáší bedýnku se sazenicemi špenátu do skleníku.

„Zajímá mě to všechno i ve větším měřítku. Příkladem je třeba metoda ukládání uhlíku do půdy, což pomáhá klimatu, a další podobné techniky. Dovedu si představit, že bych kromě farmaření dělala i něco s tímto přesahem,“ přemítá.

„Doma čekali, že půjdu na vysokou. Bylo jim sice jedno kam, ale chtěli, ať mám vysokou. Docela je asi překvapilo, když jsem šla sem, ale já si za tím stojím,“ dodává s úsměvem.