Muž náhle přišel o dárce kostní dřeně, bez něj mu zbývají dva měsíce života

„Od loňského října mi nepřišla žádná dobrá zpráva. Chodí jen samé špatné,“ říká šestatřicetiletý Pavel Tesárek.

Na podzim začal mít horečky, zimnici a silné bolesti kloubů. Lékaři si s ním nejdřív nevěděli rady, po sérii vyšetření mu oznámili krutou diagnózu: akutní myeloblastická leukémie - agresivní forma rakoviny krve, která postupuje velmi rychle.

Za sebou má několik kol náročné chemoterapie, aktuálně je to ale spíš udržovací léčba. Akutně potřebuje najít dárce kostní dřeně.

Transplantaci přitom potřebuje co nejrychleji. „Dojíždím na ambulantní chemoterapii, která má za úkol tu nemoc pozdržet. Nikdo ale neví, jestli to bude zabírat,“ popisuje Pavel, mimo jiné táta osmnáctiměsíčního chlapečka.

„Já nemám čas. Já tady můžu být dva měsíce, a pak už ne,“ dodává.

Najít dárce však je složité. Je totiž nutná shoda v takzvaných HLA znacích, specifických znacích imunitního systému, která se mimo rodinu hledá jen velmi vzácně.

„Potřebuju oslovit co největší sortu lidí, aby se šli otestovat. Nejenom kvůli mně, ale v současné době hlavně kvůli mně, protože já nemám čas,“ vysvětluje Pavel.

Zápis do registru dárců kostní dřeně je jednoduchý - center je v Česku více než sedmdesát, přihlásit se do něj lidé mohou i při náborech v terénu. Podmínkou je dobrý zdravotní stav a věk mezi 18 a 35 lety. Celý proces zabere asi deset minut - stačí vyplnit dotazník a setřít si speciální štětičkou dutinu ústní nebo darovat dva mililitry krve.

Dárce přitom Pavel našel, naplánovaný měl i konkrétní termín transplantace - 8. dubna. Na poslední chvíli ale dárce odstoupil, a Pavel se tak ocitl znovu ve stejné situaci.

„Nevím, jestli to bylo z osobních, zdravotních nebo jakýchkoliv jiných důvodů. Nemám dárce, i když jsem byl připraven,“ konstatuje.

„Všechno je anonymní, takže my přesné informace nemáme,“ doplňuje jeho partnerka Andrea Chrástná.

Dárce vypadne asi v deseti procentech, důvody bývají různé. „Nejčastěji je to nějaká drobná patologie v krevním obrazu či biochemii, která neohrožuje zdraví, ale zvyšuje riziko komplikací odběru. Nebo se objeví něco v anamnéze, co zvyšuje riziko odběru,“ vysvětluje Pavel Jindra, vedoucí lékař Českého národního registru dárců dřeně a primář hematologicko-onkologického oddělení FN Plzeň.

Komplikací může být ale i běžná akutní infekce, kdy transplantační centrum nemůže čekat na vyléčení. Problém nastává také v situaci, kdy je výrazný váhový nepoměr mezi dárcem a příjemcem kostní dřeně.

„Že by to dárce odřekl nakonec sám, se stává velmi výjimečně,“ zdůrazňuje Jindra.

Nyní proto Pavel čeká na to, jestli se podaří najít člověka s genetickou shodou. „I po transplantaci je další boj. Dárce není spasení. Nicméně bez něj se nehnu dál,“ konstatuje.

„V tuto chvíli víme od kamarádů, známých, že enormně vzrostl zájem o zapsání do registru, posílají nám videa a fotky s tím, že tam čekají ve frontě. Ale jestli je někdo vhodný pro Páju, to bohužel ještě nevíme,“ doplňuje Andrea.

Právě pacienti s leukémií potřebují transplantaci kostní dřeně nejčastěji. Jediná možnost to bývá i pro pacienty se zhoubnými nádory, těžkými útlumy krvetvorby a dalšími vážnými nemocemi.

V asi čtvrtině případů se podaří najít dárce v rodině. Ostatní jsou odkázaní na dobrovolné dárce zapsané v jednom z 80 registrů po celém světě.

Šance, že ke shodě mezi pacientem a dobrovolníkem dojde, je poměrně malá - reálně daruje přibližně procento ze všech zapsaných. „Registrace k nám je vlastně takový morální závazek, že kdyby někde na světě onemocněl člověk se stejnými či velmi podobnými transplantačními znaky, jsem tu pro něj a jsem ochoten darovat nezištně kousek sebe,“ vysvětluje Jindra.

Všechny případy bohužel nekončí dobře. „Dárce ve většině případů najdeme, ale někdy nemoc postupuje příliš rychle,“ říká mluvčí Českého národního registru dárců dřeně Klára Conková.

Přibližně pro každého čtvrtého pacienta se dárce nepodaří najít včas.

Registr je proto potřeba rozšiřovat. V českém registru je aktuálně přibližně 160 tisíc lidí, po celém světě jich je pak téměř 44 milionů. Všechny registry na světě jsou propojeny a spolupracují, každý dárce je k dispozici pro každého pacienta.

„Z čeho vybírat, tak je. Samozřejmě ale platí, že čím víc lidí v databázi bude, tím vyšší šanci dostanou všichni pacienti,“ říká Conková.

Pokud se podaří najít shodu mezi pacientem a potenciálním dárcem, daného člověka čeká série vyšetření. Následně si může vybrat mezi dvěma způsoby odebrání krvetvorných buněk.

První možností je klasické odsátí jehlou z pánevní kosti, dárce je během toho pod narkózou. Novější metodou je pak separace těchto buněk přímo z krve, což je velmi podobné jako darování plazmy.

„Připojíme vás na přístroj zvaný separátor, z jedné ruky vám krev bereme, v separátoru si odebereme krvetvorné buňky a do druhé ruky vám krev zase vrátíme. Tento druhý způsob je bez narkózy, ale zase vyžaduje několikadenní stimulaci krvetvorných buněk pomocí podkožních injekcí s takzvaným růstovým faktorem,“ popisuje. Dárce musí vydržet na takzvaném separátoru tři až čtyři hodiny.

Jednou z nejčastějších obav potenciálních dárců je bolest z odběru. Proces je dnes ale výrazně šetrnější než dříve.

„Po odběru z kosti pánevní popisují dárci, že je bolí místo vpichu stejně, jako kdyby dosedli na led nebo je někdo nakopl. Nejde o žádnou ostrou bolest, spíše pocit jako po nárazu. U té separace nemluví o bolesti, to je spíše zdlouhavé a pro někoho to může být nepříjemné,“ popisuje Jindra.

Podle něj má Česko nejefektivnější registry na světě. Prostor pro zlepšování však vidí stále, inspirací může být třeba sousední Německo. „V Německu je totiž na počet obyvatel zaregistrován každý zhruba devátý člověk, u nás je to každý osmdesátý. Kam se posouvat, tedy stále máme,“ uzavírá.