Sebevražd výrazně přibylo. Stát je evidoval nepřesně

Dobrá zpráva na začátek. Počet sebevražd i míra sebevražednosti v Česku z dlouhodobého pohledu klesá. Jsme hluboko pod úrovní sedmdesátých let, kdy si bralo život ročně 2800 lidí. To vycházelo na zhruba 28 sebevražd na 100 tisíc obyvatel, dnes jsme na polovině.

Přesto na první pohled může zarazit, že se podle nejnovějších dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) zvedl počet sebevražd z roku na rok o čtvrtinu. V roce 2023 takto vyhaslo 1253 životů, v roce 2024 to bylo 1561. Za tímto nárůstem stojí ale svým způsobem „pozitivní“ sdělení.

Loni se podařilo poprvé daleko lépe vyjasnit statistiky. Setrvale se totiž lišily počty sebevražd, které sbírá Český statistický úřad a Policejní prezidium. V posledních deseti letech jsou data ČSÚ oproti těm policejním průměrně o deset procent podhodnocená.

Zádrhel je v evidenci. Při násilných úmrtích, včetně sebevraždy, se provádí zdravotní pitva. Jenže lékařům v době jejího provedení chybí informace z výsledků policejního šetření. Přitom právě ze závěru lékaře vychází oficiální data ČSÚ.

Střety s vlakem, otravy nebo pády z výšky se tak často uzavírají jako tzv. úmrtí v důsledku události nezjištěného úmyslu nebo nehody, i když třeba mohlo jít o sebevraždu. Lékařům totiž chybí přímý důkaz o úmyslu zemřelého, kterým disponuje pouze policie.

Loňská data ale prověřil a upřesnil Ústav zdravotnických informací a statistiky, a to díky spolupráci s Policejním prezidiem. Z toho plyne nárůst za rok 2024 – tedy, že část úmrtí se nově započítává jako sebevraždy, tedy tak, jak se to skutečně odehrálo.

„Přišlo by mi vhodné, kdybychom k vykazování sebevražd a dalších podobných událostí, kde policie sehrává zásadní roli při určování okolností úmrtí, přistupovali celkově systematičtěji a nebyli do budoucna odkázaní na to, že se je budeme snažit až zpětně propojovat,“ říká Šárka Daňková z Ústavu zdravotnických informací a statistiky.

Právě díky jejímu úsilí se podařilo data za rok 2024 opravit. A nešlo jen o pár nejasných případů. Výsledkem je, že 294 úmrtí, která byla původně vedená pod jinou příčinou, jsou ve statistikách nově zanesena jako sebevraždy.

„S ÚZIS intenzivně spolupracujeme a i nadále v tom budeme pokračovat. Naším společným zájmem je co nejpřesnější výkaz sebevražedného jednání,“ říká mluvčí Policejního prezidia Ondřej Moravčík.

Na několika příkladech se tak dá dobře ukázat, k jaké změně došlo. Zatímco počet sebevražd mezi lety 2023 a 2024 narostl, úmrtí v důsledku událostí nezjištěného úmyslu díky pročištění dat významně ubylo. Stejně se v podstatě na polovinu smrsklo číslo chodců usmrcených vlakem – ukázalo se totiž, že ve 40 případech nešlo o nehodu.

„Validace do vysoké míry potvrdila hypotézu, že statistika tzv. úmrtí v důsledku události nezjištěného úmyslu, u které jsme pozorovali přibližně od roku 2016 setrvalý nárůst, v sobě pro rok 2024 obsahovala významný podíl sebevražd a lze předpokládat, že tomu tak bylo i v minulých letech,“ říká Eva Tušková, vedoucí pracovní skupiny Prevence a výzkumu sebevražd Národního ústavu duševního zdraví.

Podle ní se díky upřesnění dat můžeme také podívat, jestli se nezměnily vzorce, které se sebevraždami souvisí. Tendenci ukončit svůj život sami měli vždy výrazně častěji muži. Zatímco ve druhé polovině 20. století převažovali muži nad ženami dvojnásobně, od devadesátých let jsme v Česku stoupali od trojnásobku až k pětinásobku, abychom zakotvili momentálně na poměru 4:1.

Z pohledu míry sebevražednosti v dané věkové skupině jsou nejohroženější skupinou v Česku senioři. Mladých lidí se týkají dokonané sebevraždy méně často, zase je ale třeba brát v úvahu, že v jejich případě jde o jednu z nejčastějších příčin úmrtí.

Všechna tato čísla se teď mohou ještě zpřesňovat a Národní ústav pro duševní zdraví bude mít detailní informace během zimy, kdy vydá už v pořadí třetí souhrnnou zprávu o sebevražednosti a prevenci sebevražd. Dosavadní zprávy je možné najít zde.

Když se podíváme na mezinárodní srovnání, tak jsme se podle posledních dat z roku 2021 umístili jemně nad evropským průměrem. Pokud ale jen pro ilustraci promítneme do dat prostý přepočet zemřelých na sebevraždy na 100 tisíc obyvatel z roku 2024, kdy se poprvé data vyčistila, vyskočíme výrazně výše.

„‚Horší‘ umístění v mezinárodním žebříčku za mě osobně není tak podstatné jako disponování kvalitními daty na národní úrovni, ideálně ještě také systémem rychlého průběžného monitoringu sebevražd, který nám může pomoci předcházet vzniku tzv. ‚clusterů‘ sebevražd, tedy výskytu souvisejících sebevražd v důsledku nápodoby – například po smrti známé osobnosti, po sebevraždě na škole a podobně,“ dodává Tušková.

Je tedy potřeba zase brát v úvahu, že vykazování v jednotlivých zemích může být různé. Do srovnání vstupují také kulturní a další odlišnosti, včetně víry. Porovnání mezi evropskými zeměmi je tedy třeba brát s rezervou.

„Pokud bychom byli schopní dostatečně identifikovat skupiny osob, které ukončují svůj život sebevraždou, pak bychom mohli daleko lépe zacílit pomoc a nastavit opatření, jak takovým situacím zabránit,“ uzavírá Daňková, o co jde podle ní při vyjasňování dat především.