Hlavní obsah

Petr Uhl byl originál, který neuhýbal. Zůstal svobodný

Petr Janyška
Společenský publicista, bývalý velvyslanec ve Francii
Foto: ČTK

Petr Uhl na počátku 90. let jako ředitel Československé tiskové kanceláře.

Reklama

3. 12. 2021 16:00

Novinář, politik, vězeň komunistického režimu a zastánce lidských práv Petr Uhl zemřel 1. prosince ve věku 80. let.

Článek

Nekrolog si můžete také pustit v audioverzi.

Petr Uhl byl v české kotlině netypickou a nezaškatulkovatelnou postavou, jeho životní příběh nemá u nás téměř obdoby. Především a celý život byl politickou bytostí a člověkem levice. Levice demokratické, levice, pro kterou jsou ústředními hodnotami sociální cítění, svoboda a práva každého jednotlivce, stát fungující přesně v mezích práva. A ke stáru se k nim připojila starost o planetu a o ekologii.

I proto tvrdě narazil od časného mládí na komunistický režim, který se s ním nemazlil. A proto také narazil – samozřejmě jiným způsobem – po roce 1989. V atmosféře všeobecného opojení pádem komunismu, režimu vnímaného u nás mylně (z neznalosti západní Evropy) jako ztělesnění levicovosti, se slovo levice pro většinu stalo negativní nálepkou, která člověka diskreditovala.

Krátce po listopadu 1989, kdy se stávali ministry lidé, kteří se dřív zdaleka neangažovali v opozici jako on, byl na dva roky zvolen poslancem (za Občanské fórum) a zároveň se stal ústředním ředitelem ČTK, potom sestoupil na místo jejího redaktora a následně psal do Práva komentáře. Jako svobodný člověk, bez politické nálepky a bez křesla v nějaké správní radě. Výjimka v těch časech. Chtěl mít prostor se vyjadřovat a zároveň vadilo jeho tvrdohlavé tíhnutí doleva.

Což pro něj znamenalo jak sociální ideál, tak v praktickém životě důsledné, až puntičkářské lpění na právu a na liteře zákona. Za starého režimu ho to přirozeně přivedlo ke spoluzaložení neoficiálního Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a po roce 89 k psaní fundovaných článků zastávajících se každého, vůči němuž stát nedodržoval právo. A také ke členství v nejrůznějších institucích – českých i zahraničních – na obranu občana (expert Komise pro lidská práva OSN, předseda Výboru proti mučení, člen správní rady Sledovacího střediska pro rasismus a xenofobii atd.).

V Čechách a na Moravě snad nebyl nikdo jiný, kdy by byl tak explicitně levicový, kdo by měl o levicovém směřování tak jasnou představu, měl ji myšlenkově podepřenou a celý život se jí držel, jako on. A samozřejmě i jeho žena Anna Šabatová.

Francouzská revolta a Husákův vězeň

Své politické zrání si prožil při studentských bouřích osmašedesátého roku v Paříži, kde poznal protiklad mezi komunisty léta podřízenými Moskvě a novou, nekomunistickou, často přímo antikomunistickou a z velké části studentskou levici, jež se hlásila nejčastěji k nálepce trockisté. Tuhle výbavu nekomunistické levice si přivezl do Čech a nějakým způsobem jí zůstal věrný celý život.

Foto: ČTK

Petr Uhl diskutuje s Václavem Klausem na setkání Občanského fóra v prosinci 1990 (Klaus byl tehdy jeho předsedou, Uhl poslancem).

Takže v letech 1968 a 1969, když mu bylo 27 let, se ocitá v Hnutí revoluční mládeže, skupiny odmítající invazi a husákovský režim, a za různé akce a aktivity je odsouzen spolu s dalšími do vězení. Pobude tam s přestávkami dohromady celých devět a půl roku jako jeden z nejdéle vězněných odpůrců režimu vůbec. Taky mu tam zničí plíce stejně jako Václavu Havlovi.

V pauzách mezi kriminálem působí všude, kde něco dělá opozice: Charta 77, VONS, Československo-polská solidarita, Helsinský výbor, česká pobočka Memorialu. Vydává na stroji psaný a cyklostylovaný tzv. Infoch, Informace o Chartě, který nepojímá jako ilegální tiskovinu, ale kde je uvedena adresa jejich bytu v Anglické ulici v Praze. Který je jednou z těch pár disidentských adres, kde se křižují a promýšlejí opoziční aktivity, kam každou chvíli někdo něco přináší a odnáší.

Bez své ženy Anny by nebyl, kým byl

Po většinu času, kdy byl ve vězení, měla ovšem vydávání na svých bedrech jeho žena Anna Šabatová. Bez ní by nebyl tím, kým byl. Tvořili netypickou rodinu těch dob: Jaroslav Šabata v Brně, jeho dcera Anna a jeho zeť Petr Uhl v Praze, všichni tři žili politikou, jejich obzorem byl levicový ideál a pro něj byli ochotni hodně zaplatit. Šabata dohromady osmi lety kriminálu, Petr Uhl devíti. A jeho žena Anna výchovou dětí jako samotná matka, s odposlouchávaným telefonem, estébáky co chvíli za dveřmi, dělnickým zaměstnáním a kuchyní plnou diskutujících opozičníků. Přestože znala riziko jako málokdo, kývla v roce 1986 na roli jedné ze tří mluvčích Charty 77.

To ona měla nápad setkávat se ilegálně s polskými opozičníky z podzemní Solidarity v Krkonoších na tzv. Stezce přátelství, která tenkrát vedla chvíli po české a chvíli po polské straně a kam mohli lidé bez pasu – který tehdy nikdo z opozice neměl.

Petr Uhl byl ale taky feministou dřív, než se to slovo začalo ve společenské diskusi skloňovat. Ke své ženě měl úctu, a když třeba byla v roce 2001 zvolena zástupkyní veřejného ochránce práv, rezignoval, aby nemohli být osočeni ze střetu zájmů, na svou funkci náměstka místopředsedy vlády pro legislativu a lidská práva. V době, kdy se takovými nuancemi u nás nikdo příliš nevzrušoval. Odpovídalo to jeho citu pro právo a nestrannost.

Když už jim odrostly děti a oni dva se přestěhovali do malého bytu na Vinohradech, každý z nich tam měl svou malou pracovnu – on stejně tak jako ona.

Francie jako referenční bod

Mezi politickými Čechy byla netypická také jeho vazba na Francii a její jazyk. Byl dítětem francouzského osvícenství, racionality a sekulárního státu, důsledným odpůrcem zasahování církví do chodu státu a do jeho institucí. Tak jako T. G. Masaryk.

Za časů disentu každý francouzský novinář, který přijel něco psát o Československu, mířil v první řadě k Uhlům, kde se dozvěděl vše, co se dělo zveřejnitelného v disentu i v zemi. Petr Uhl úporně a někdy až úsměvně trval v rozhovorech s cizinci ve francouzštině, kterou dobře ovládal. A stále sledoval, co se ve Francii dělo. Angličtinu neměl rád, byla pro něj jazykem Spojených států a jejich snahy o – jak on to vnímal – světovou hegemonii.

Je symbolické, že ještě pár dní před svou smrtí zavítal na francouzskou ambasádu v Praze a mohl se ve vzpomínce vrátit k dnes už památné snídani, na kterou prezident Mitterrand v roce 1988 pozval osm českých disidentů včetně něj. Byl při té poslední návštěvě před deseti dny už hodně unavený, ale stále s to reagovat francouzsky.

Další zemí, která byla blízká jeho srdci, bylo Polsko. Myslím, že znal dobře polskou literaturu a dějiny, byl jedním z těch, kdo se v opozici stýkali s polskými disidenty, dostával, nechával přeložit a distribuoval u nás tiskoviny polského samizdatu. Také v roce 1988 působil v nezávislé Východoevropské informační agentuře, jejíž centrála napojená na Solidaritu byla ve Varšavě. Po roce 1989 se najednou mnoho jeho přátel ocitlo v nové polské vládě a parlamentu.

Vlastní cestou

Což nás přivádí k dalšímu neuralgickému bodu jeho života: Byl naprostým odpůrcem jakéhokoli nacionalismu, ve svých článcích často používal termín „národovectví“ jako synonymum nacionalismu. Nesčíslněkrát kritizoval útoky na Romy a nejrůznější projevy jejich ostrakizování a diskriminace. Nesouhlasil s rozpadem Československa a u Ústavního soudu vyhrál spor o to, že mohl mít slovenské i české občanství.

Nešetřil kritikou na adresu česko-moravských komunistů za jejich antiněmeckou politiku a rétoriku, měl spoustu výhrad k ČSSD za její všelijaké národovecké úkroky a nahnědlá prohlášení některých členů. To byl důvod, proč do sociální demokracie – ač levicový člověk – nikdy nevstoupil, byť si byl s některými jejími politiky blízký.

Za svých 80 let života toho udělal a vytvořil tolik jako málokdo. Řada lidí asi ještě má v počítači jeho Uhloviny, přehledy textů, které za týden napsal a pravidelně rozesílal známým.

Jako člověk, který si chtěl podržet svobodu vlastního názoru, nebyl členem žádné strany. Teprve ke stáru vstoupil k Zeleným, které tenkrát považoval za jediné, jež nepodlehli národoveckému vábení. Nebyl jednoduchým člověkem a ani s nimi se ne vždy shodl.

Zanechal po sobě v české společnosti stopu, která možná teprve s nadcházejícími lety vystoupí víc do popředí. Zanechal také výjimečnou ženu a výjimečnou rodinu, která jde stejnou cestou, ve prospěch těch slabších a nemajetnějších, jako šel on. Žena Anna donedávna veřejná ochránkyně práv, dcera angažovaná novinářka, syn právník, druhý u Zelených…

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované