„Povodňáčci“ dobývají Pevnost Boyard, aby rodiče mohli opravovat spláchnuté domy

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Půl osmé ráno. V budově bývalé ozdravovny u Zbyslavce v okrese Chrudim se rozezní hudba z filmu Piráti z Karibiku. Budíček. Děti se pomalu probouzejí. Následuje hygiena, převlékání, snídaně. „Nejvíc frčí krupicová kaše, palačinky, lívance nebo cereální čokoládové kuličky,“ vyjmenovává táborový kuchař. Jeho odpověď nepřekvapí.

Po snídani vedoucí tábora rozdávají léky, pomůžou s mazáním, protože má být hic.

„Mě nějak bolí v krku,“ přichází chlapec s rádoby nešťastným výrazem. Následuje konejšení, pár vlídných slov od vedoucí tábora a kluk přiznává, že se mu nechce na celodeňák. Nakonec se k cestě na zříceninu hradu Lichnice nechá přemluvit.

Děti dostávají do baťůžků dopolední svačinu a v půl desáté zní opět Piráti z Karibiku. Tentokrát to je výzva k nástupu.

„Dnes dobijeme Pevnost Boyard, po cestě budeme plnit úkoly a na závěr se můžete těšit na pořádné překvapení,“ představuje denní program jedna z vedoucích tábora Laďka Kopecká. „Povodňáčci se mnou,“ vyzve jednu ze skupin.

Povodňáčci jsou děti, jejichž domov minulý podzim zasáhly povodně. Laďka Kopecká, dobrovolnice Červeného kříže pomáhala měsíce v zaplavených Jeseníkách, především v Mikulovicích. Na Vánoce se zapojila do akce Vánoční cukroví do rodin zasažených povodní a přemýšlela, co dál.

„Pak mi to bliklo. Tábor. Aby si děti užily dva týdny v přírodě a rodiče mezitím mohli pracovat na svých baráčcích. Opravit si stěny, udělat podlahy, zahradu, prostě cokoliv,“ popisuje cestou na zříceninu energická žena, která se v civilním životě pečuje o nemocnou matku a syna.

Na jedno- či dvoutýdenní tábor se přihlásilo zhruba padesát dětí, jejichž rodiny velká voda postihla. Například z Jeseníku, Krnova, Mikulovic a tak dále. Laďce se podařilo získat stotisícovou dotaci od kraje a sehnala další sponzory. Za týden pobytu v krásné přírodě Železných hor zaplatili rodiče čtyři tisíce korun na dítě. Jsou součástí táboru, které už řadu let pořádá společnost Tábory Mamut.

„Pro některé rodiny to i tak bylo dost, protože všechny peníze dávají do oprav. Hodně nám pomohla potravinová banka Olomouckého kraje, firma Rohlík nebo třeba dobrovolní hasiči, kteří sem děti dovezli,“ vyjmenovává Laďka. O povodních se s dětmi raději nebaví. Pokud s tím tedy nepřijdou samy.

„Májinka, když vyprávěla, tak u toho plakala. Říkala, že měli v domě hodně vody. Byla smutná, že přišla o pokojíček, o všechny věci, že je jí to líto,“ uvádí příklad z minulého týdne Laďka.

U prvního fáborku mají děti za úkol sebrat nebo alespoň ukázat na věci začínající na každé písmeno abecedy. U dalšího se podepisují do pamětní knihy, u dalšího staví pevnost Boyard ze dřeva, což je téma celotáborové soutěže. Po cestě se kluci vcelku zapotí. Na táboře totiž platí pravidlo, co sprosté slovo, to deset dřepů. Vyptávám se dětí na povodně.

„Já jsem z Kobylé nad Vidnávkou. U nás spadly dva domy. Jedna paní zemřela,“ svěřuje se malý Péťa. „Zaplavilo nám to zahradu. I dovnitř v domě bylo pár centimetrů bláta. Museli jsme vyházet nějaký nábytek. Mám ale výhodu, že mám šikovnýho taťku,“ popisuje.

„My bydlíme u náhonu, takže nás to taky pěkně vytopilo. Máme tři patra a první bylo pod vodou. Zůstalo tam hodně písku a bahna. Uplavaly nám popelnice, dokonce i trampoška. Vody bylo někam sem,“ ukazuje drobná dívka k ramenům.

„Nám umřela zvířátka. Dostali jsme tři kuřátka a ty se utopily, to bylo hodně smutný,“ přidává svůj zážitek další holčička.

Tomášova rodina se musela kvůli povodním přestěhovat. „Já si na to pamatuju velmi dobře, protože ještě furt opravujeme. Vodu jsme měli po vypínače. Evakuovali jsme se k sousedům. Taťka mezitím držel celou noc hlídku. V jednu ráno se vylil potok, pak to stoupalo, stoupalo a k ránu za námi přišel,“ vypráví lehce nesouvisle. Tomáš doufá, že se z paneláku stihnou přestěhovat zpět do domku ještě na podzim. Zatímco on je se sestrou tady na táboře, rodiče dělají podlahy.

„Nám to vyplavilo sklep a zahradu, ale babička měla celý barák doma i v práci. Hodně jsme pomáhali. I strejdové a další dospěláci,“ popisuje další dívka. Ale v rychlosti, protože přichází k místu s dalším úkolem. Tentokrát je to bobřík mlčení. K dalšímu fáborku se nesmí mluvit. Pro menší děti asi ten nejtěžší úkol.

Praktikanti a vedoucí si všímají, že „povodňáčci“ jsou v něčem jiní než takzvaně „komerční děti“.

„Hlavně kluci, jsou takový ostřejší, víc od rány, mají svou hlavu. Je znát, že někteří pocházejí ze sociálně slabších poměrů. Nejsou tak vychovaní nebo mají míň oblečení. Přesto jsou to zlatý děcka,“ hodnotí osmnáctiletý vedoucí Honza, toho času student brněnského gymnázia.

Jedenadvacetiletá Ema studuje třetí ročník psychologie na Masarykově univerzitě. Na tábory jezdila jako dítě, teď jako vedoucí. Děti prý miluje. U povodňáčků si cení jejich přítulnosti.

„Tyto děti jsou hodně stýskací. Je vidět, že si něčím nemilým prošly. Je vidět, že ty menší děti se hodně navazují, potřebují lidský kontakt, objímání, potřebují lásku,“ popisuje.

Důvod? Těžko říct.

„Přijde mi, že rodiče a příbuzní řeší finanční věci nebo hodně opravují a už nemají tolik času na děti, jak by potřebovaly,“ dovozuje budoucí psycholožka.

A další postřeh jednoho z vedoucích. „Já jsem třeba nikoho neslyšela mluvit o majetkových ztrátách, které jim povodně způsobily. Ale mluví o tom, že třeba přišli o prarodiče. Že babička nebo děda kvůli tomu onemocněli a o několik měsíců později umřeli. O tom mluvili mnohem víc,“ zazní další postřeh od vedoucí.

Po půldruhé hodině přichází „povodňáčci“ ke zřícenině hradu Lichnice. Jsou splavení, utahaní a hladoví. „Překvapení je zde,“ ukazuje Laďka na hořící táborák a kupu špekáčků na stole, které si mohou opéct. „Jupííí,“ zní ozvěnou.

„Jsem na ně strašně pyšná. Oni tu úžasně fungují, užívají si to. Vidím, jak jim září oči. Chtějí jet příští rok znovu a to je pro mě, pro nás všechny, to nejlepší vyznamenání,“ raduje se Laďka.