Článek
V září 1993 přišel za Jerrym Reinsdorfem, majitelem basketbalového klubu Chicago Bulls, na charitativním večírku hráčský agent David Falk. Zpráva, kterou mu sdělil, zkušenému byznysmenovi vyrazila dech.
„Nebudeš tomu věřit, ale Michael se chystá skončit.“
Reinsdorf tomu samozřejmě nevěřil. Přijít o největší hvězdu týmu i celého sportu? Poté, co před pár měsíci Bulls potřetí v řadě ovládli NBA?
Už o dva týdny později ale seděl na tiskové konferenci u dlouhého stolu po Jordanově boku a poslouchal, jak nejobdivovanější sportovec světa médiím i fanouškům oznamuje, že s basketbalem končí. V pouhých třiceti letech.
„Tehdy jsme vyhráli tři tituly za sebou. Splnil jsem svou povinnost vůči městu, vůči organizaci Bulls, vůči svým spoluhráčům. Tak jsem vedení řekl, že toho mám už po krk. Už mi o nic nejde. Nemám žádnou motivaci,“ vysvětloval později Michael Jordan.
„Byla to slova mladého muže, který zažíval velké trápení,“ líčil tehdejší trenér úspěšného týmu Phil Jackson. „Řekl jsem mu, že společnosti upírá svůj cenný dar. Ale chápu ho.“
O čtyři měsíce dříve prožil populární basketbalista nejhorší den ve svém životě. Když jeho otec James spal v Severní Karolíně v autě na odpočívadle, stal se obětí ozbrojeného přepadení. Mnozí si mysleli, že právě tragická smrt tatínka byla hlavním důvodem, proč Jordan oznámil konec kariéry. Jak ale ukázal dokument The Last Dance, v plánu to měl mnohem dřív.
„Mluvili jsme o tom už rok předtím, v roce 1992. Byl hrozně unavený, utahaný. Tehdy mi řekl: Skončím a všem vytřu zrak. Půjdu hrát baseball. Udělal bych to hned, ale víš, Larry Bird a Magic Johnson nikdy nevyhráli tři tituly v řadě. A taky musím na olympiádu,“ vzpomínal spisovatel a Jordanův blízký přítel Mark Vancil. To léto na olympijských hrách v Barceloně vznikl nesmrtelný Dream Team.
Nebylo žádným tajemstvím, že si Jordan senior vždy přál, aby jeho syn hrál baseball. Jako dítě ho k němu přivedl a snil o tom, že jeho potomek bude jednou hrát v nejslavnější lize MLB. „V našem posledním rozhovoru před jeho smrtí jsem mu řekl: Tati, skončím s basketem a budu hrát baseball. A on jen opáčil: Ano, jdi do toho,“ svěřil se před kamerami po letech basketbalový král.
Zabal to, Michaele
Sportu s pálkou a rukavicí, v Americe tak oblíbenému, se věnoval do sedmnácti let, než se stal profesionálem v basketbalu. Vrátil se k němu v jednatřiceti. Jeho osobní trenér ho rázně varoval, že trénink baseballisty je oproti tomu basketbalovému zcela odlišný. Cvičí se jinak, posilují se jiné svaly. „Tímhle si totálně zničíš svoje dispozice pro basket,“ varoval ho.
Jordana to nezajímalo. Chtěl hrát baseball.
Majitel Bulls Jerry Reinsdorf byl zároveň vlastníkem týmu Chicago White Sox. Jordan se tak stal posilou družstva Birmingham Barons, jeho druholigové odnože v Minor League Baseball, která se v hierarchii baseballových soutěží nachází hned pod slavnou MLB.
Baseballista Michael Jordan. Reportéři sledovali každý jeho krok.
„Bylo nevídané, aby zelenáč začínal takhle vysoko. Správně by měl hrát o několik lig níže. Jenže jiné soutěže absolutně neměly zázemí na to, aby unesly mediální a fanouškovský zájem o Michaelovu osobu,“ vysvětloval Reinsdorf.
Ač byl Jordan v profesionálním baseballu začátečník, jeho nová kariéra zajímala úplně všechny. A dodnes se jedná o jeden z nejpřekvapivějších a nejpodivnějších momentů v dějinách sportu. Jako by Lionel Messi v roce 2011 odešel z Barcelony a začal hrát hokej v nižší zámořské AHL. Bláznovství!
Nový začátek nebyl pro basketbalovou ikonu snadný. Příliš se mu nedařilo, v novinách se psalo o chybujícím a špatně hrajícím Jordanovi. Na titulní straně slavného magazínu Sports Illustrated pak dokonce vyšla fotka, na níž na pálce výrazně promáchl nadhoz. Byl u ní titulek Zabal to, Miku – Jordan je ostuda baseballu.
Jordan se Sports Illustrated už nikdy nepromluvil.
Postupem času se ale zlepšoval. Tvrdě dřel, na tréninky chodil první a odcházel z nich poslední. Přidával si, pořídil si speciálního robota na střílení míčků, aby mohl odpaly trénovat do aleluja. A vyplatilo se. Výrazně se mu zlepšily statistiky a několik expertů se nechalo slyšet, že by se časem dostal i do MLB.
Pak ale přišla baseballová stávka a Jordan se vrátil do Chicaga. Nejdřív zašel s bývalými spoluhráči z Bulls na snídani, ti ho následně vyzvali, ať se staví na tréninku. Podobný průběh se několikrát opakoval. A velký comeback se začínal zhmotňovat.
„Napsal jsem tři nebo čtyři verze tiskové zprávy, která oznamovala jeho návrat. Žádná se mu ale nelíbila. Dostatečně nevyjadřovaly to, co chce říct. Tak jsem mu řekl, ať si to tedy zkusí napsat sám. On si vzal tužku a papír a napsal si to,“ vzpomínal s úsměvem hráčský agent Falk.
Zpráva, která následně obletěla svět, obsahovala jen dvě slova.
Jsem zpátky.
Víc toho Jordan říkat nemusel.
Trénink a filmování
V březnu 1995, po roce a půl hraní baseballu, se vrátil do NBA. Sezona už téměř vrcholila, blížilo se play off a liga znovu přivítala svého nejslavnějšího syna. Už ale ne s ikonickým číslem 23. Do druhé etapy své basketbalové kariéry Jordan vstoupil s dresem s číslem 45, které nosil i na pálce v Birminghamu.
V prvním zápase čtvrtfinále play off proti Orlandu Magic zbývalo do konce utkání dvacet vteřin, když mu rozehrávač Orlanda Nick Anderson sebral míč a z protiútoku vsítil vítězný koš. „Číslo 45 není číslo 23. Číslu 23 bych tohle nikdy udělat nemohl,“ rýpl si poté Jordanův protihráč.
Jordan chtěl být i filmovou hvězdou. A tak se jí stal.
Chicago sérii prohrálo celkovým výsledkem 1:4 a sezona mu skončila předčasně.
Do přípravy před sezonou 1995-96 pak vstoupil jiný Michael Jordan. Pryč byla únava, pryč byly úzkosti z neustálého tlaku a zatěžujícího statutu celebrity. Pryč byl pocit, že už dokázal všechno a že nemá motivaci. Jordan 2.0 byl hladový po úspěchu a znovu toužil ukázat, kdo je na palubovce nejlepší.
V létě zase tvrdě dřel. Z baseballové postavy, kterou si za osmnáct měsíců vypěstoval, znovu začal tvořit tu ideální basketbalovou. Posiloval hrudník, ramena. Když tedy přišla nabídka na natáčení filmu Space Jam, vymínil si, že na place bude mít vlastní posilovnu a tréninkové hřiště, aby mohl každý den trénovat. Žádný den nesměl vyjít nazmar.
Aniž by to možná tušil, tehdy navždy zpečetil svou image globální superstar, která přesahuje hranice sportu. Kolik znáte profesionálních sportovců, kteří ztvárnili hlavní roli v kultovním filmu?
Zčásti hraný, zčásti animovaný snímek vypráví ztřeštěný příběh o kreslených postavičkách Looney Tunes, kteří čelí velké zkoušce. Aby zůstali svobodní a nemuseli být otroky mimozemšťanů v zábavním parku, musí porazit padouchy v basketbalovém zápase. Ti v rámci snahy o pojištění jasné výhry přepadnou nejlepší hráče NBA, ze kterých vysají schopnosti a sami je absorbují. Jordana ale vynechají, protože je to přece baseballista….
Z filmu se stal obrovský hit, spojení Bugse Bunnyho a kačera Daffyho s překvapivě solidně hrajícím Jordanem se ukázalo jako trefa do černého. Jordanova popularita se ještě znásobila, stejně tak prodeje jeho tenisek Air, které na plátně nosil.
To, co by jiného sportovce vyrušilo od přípravy, byl pro lídra Chicaga naopak dokonalý relax. Dál naplno trénoval, ale namísto vnímání každodenního tlaku od novinářů a fanoušků trávil čas před zeleným plátnem, ve své vlastní bublině.
A pak se vrátil ve velkém stylu. Hned v prvním zápase nového ročníku nastřílel 42 bodů. Po jeho boku navíc stál značně posílený tým Bulls. Jeho pravou rukou byl znovu Scottie Pippen, kvalitou stále All-Star hvězda NBA, které ale po Jordanově odchodu přesun do role hlavního tahouna příliš nesvědčil. Coby týmová dvojka vedle božského Michaela ovšem zase zářil.
Tři králové. Vlevo Dennis Rodman, uprostřed Michael Jordan a vpravo Scottie Pippen
A pak přišel X faktor – ze San Antonia do Chicaga přestoupil Dennis Rodman. Výstřední chlapík střídající extravagantní účesy, ale také jeden z nejlepších obránců basketbalové historie. Mistr doskoků a protihráč, kterého nechcete na palubovce potkat. Společně vytvořili asi nejlepší trio v dějinách NBA.
Ročník prolétli ve velkém stylu, základní část zakončili s bilancí 72 výher, 10 porážek. Stanovili tím historický rekord. O ten je sice o dvacet let později připravil tým Golden State Warriors, jenže Golden State nedokázali vyhrát následné play off a nezískali titul.
Bulls ano. A ve velkém stylu. Suverénně smetli Miami i New York Knicks. A Orlando, které je před rokem zesměšnilo? Chicago se znovuzrozeným Jordanem je v konferenčním finále vyřadilo poměrem 4:0 na zápasy.
Ve finále si pak tým s býkem ve znaku poradil se Seattlem. Rozhodující výhra přišla třetí červnovou neděli, když se v USA zrovna slavil Den otců. Symbolicky. „Nedokážu ani popsat, jak moc to pro mě znamená. Ještě v tenhle den. Je to pro mě znamení, že se na mě táta dívá a podporuje mě,“ líčil po triumfu dojatý Jordan, nepřekvapivě vyhlášený nejužitečnějším hráčem finále i celé sezony.
Tehdy získal svůj čtvrtý titul v NBA. Následovaly další dva a Chicago znovu dosáhlo na jedinečný zlatý hattrick. Nic z toho by se ale možná nestalo, kdyby se frustrovaný a vyčerpaný Michael Jordan na podzim 1993 nerozhodl splnit svému otci dávný sen – jít hrát baseball.
