Proč nemít děti: Klimatická krize nebývá hlavní důvod, ale poslední kapka

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Klesající porodnost dnes trápí nejednoho politika. Uplynulé roky přinesly rekordně nízká čísla ve Spojených státech, v Polsku nebo Česku. U nás se v roce 2024 narodilo historické minimum – 84 tisíc novorozeňat. Otázka porodnosti se pravděpodobně promítne i do předvolebních kampaní. Některé strany chtějí situaci řešit finančními příspěvky nebo budováním nových školek. Může to ale skutečně fungovat? A jaké jsou vlastně skutečné motivace pro bezdětnost?

Dvě třetiny Čechů a Češek podle výzkumu České klima 2024 pociťují obavy ze změny klimatu. Zhruba 71 % obyvatel pak považuje téma za závažný problém, a to především ve spojitosti se suchem. Výzkum ukázal, že lidé mají velký strach také z toho, jak změny klimatu uškodí budoucím generacím. O dobrovolné bezdětnosti z enviromentálních důvodů se debatuje už delší dobu, ale vzhledem k situaci může mezi bezdětnými tento argument sílit.

„Mohlo mi být kolem pětadvaceti, když jsem si uvědomila, že nechci děti,“ vypráví třiatřicetiletá doktorandka enviromentálních studií Anna. Jedním z důvodů, proč se tak rozhodla, je klimatická změna a její dopady. „Je těžké přemýšlet o tom, že v budoucnu bude líp, protože to tak zcela očividně nebude. Nepřijde mi, že bych problémy sílící změny klimatu a její následky chtěla přenášet na dalšího člověka,“ rozvádí.

Původně zvažovala, že by se stala mladou matkou ve dvaceti letech, později ale došla k závěru, že se v rodičovské pozici nevidí. „Myslím si, že mateřství by pro mě bylo náročné. Bála bych se, abych tak neohrozila vývoj dítěte,“ přiznává Anna. Změna klimatu ovlivňuje její psychiku, proto má sklony k smutkům a depresivnímu chování. Pozoruje na sobě, že její mentální stav zhoršuje spánková deprivace nebo velký tlak. „Vychovávat dítě je velice náročná věc. Mám obavy, že by se kvůli tomu mé psychické zdraví mohlo výrazně zhoršit a já bych se o dítě nemohla plně starat,“ prozrazuje.

Podobně to vidí i dvaatřicetiletá Kristýna, která se bojí o osud dalších generací. „Obávám se, že se budou potýkat s kolapsem systému, suchem, nedostatkem pitné vody, špatným ovzduším, vyšší migrací, zemědělství půjde do kopru a nebude co jíst,“ předvídá pracovnice z neziskové organizace. Lidé podle jejího názoru nemají tendence vidět daleko do budoucna, a proto je téma klimatické změny pro některé velice těžce uchopitelné.

Anna ani Kristýna nejsou zdaleka jediné, na koho psychicky dopadá vědomí o zhoršující se enviromentální situaci. Psychologové již delší dobu pozorují emoce vyvolané změnami životního prostředí. „Ať se nám to líbí, nebo ne, realita je taková, že klimatická krize je tu a má vliv na lidskou psychiku. To je fakt, který není radno přehlížet,“ varuje psycholog Matěj Mičulka. Míra ekologické úzkosti je ale podle něj mezi Čechy poměrně nízká.

Enviromentální žal se vyznačuje hlubokým smutkem ze způsobených ztrát změnou klimatu. Obavy o budoucnost mohou naopak vyvolat enviromentální úzkost, kdy člověk pociťuje nejistotu, neklid, paniku, nespavost a strach. Psychologové Matěj Mičulka a Martin Kupka, autoři knihy Ekologická úzkost, publikovali výzkum, který mapuje první poznatky o tomto fenoménu v České republice. V něm mimo jiné zjistili, že větší míru ekologické úzkosti prožívají ženy, mladí a bezdětní.

Také další české i zahraniční studie napovídají, že enviromentálním žalem trpí více ženy než muži. Podle psychologů mají ženy obecně větší sklony k úzkostem, což potvrdil i výzkum vědců z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Psychiatr Martin Anders upozornil, že kromě úzkostí se u žen častěji objevuje i deprese a syndrom vyhoření. Zároveň je reprezentativní výzkum České klima 2024 prezentuje jako více podporující a uvědomělé vůči ochraně klimatu. Mičulka předkládá, že právě tento soubor vlastností v nich poté může s vyšší pravděpodobností spustit enviromentální žal či úzkost.

Vyšší strach o budoucnost mezi mladými je vzhledem k jejich věku a životní perspektivě celkem logický a nejspíš to stojí i za skutečností, že se vyšší úzkost projevila také u 71 % bezdětných respondentů. „Jako paradoxní se zdá, že lidé s dětmi nezažívají takovou úzkost z klimatických změn, přestože se klimatická krize bude s velkou pravděpodobností týkat právě jejich dětí,“ uvedl Mičulka.

Příčinou je předpoklad, že starší jedinci jsou rodiči, kdežto mladí jsou bez dětí. Zároveň se snižujícím se věkem stoupá pocit ekologické úzkosti. „Zjištění se shoduje i s poznatkem, že čím dál více mladých lidí přemýšlí nad tím, jestli vůbec přivádět děti na svět, v němž hrozí globální ekologická katastrofa,“ doplnil Mičulka.

Stačí k rozhodnutí nemít děti jen strach z budoucnosti, nebo za ním jsou i jiné pohnutky?

„Rozhodnutí nemít děti ovlivnily zhruba ze třiceti procent obavy z klimatické změny,“ odhaduje Kristýna. Spíše u ní ale převládl jednoduchý důvod: prostě nechce. Její obavy, že by mohla otěhotnět, vyústily v noční můry. Ty ustaly poté, co podstoupila dobrovolnou sterilizaci. Rozhodnutí nelituje, protože cítí, že k dětem nemá vztah a že postrádá mateřské pudy.

Stejně tak i u Anny není životní prostředí jediným a hlavním faktorem její bezdětnosti. Nelíbí se jí vývoj geopolitické situace ruku v ruce s nároky, očekáváními a stereotypy spojenými s pozicí žen ve společnosti. „Musela jsem přijmout aktuální společenský, politický a klimatický rozvrat. Na věci, které se kolem dějí, reaguje každý jinak. Je na nás, jakým způsobem budeme a chceme žít. Do mého způsobu vyrovnání se s negativním vývojem situace, rodičovství nezapadá,“ shrnuje Anna. Zdůrazňuje, že pokud společnost chce, aby lidé měli děti, musí začít budovat svět, do kterého bude radost je přivádět.

Klimatická změna tedy v rozhodování nehraje dominantní roli, spíše se přidává k jiným důvodům a je pomyslnou poslední kapkou. To potvrzuje i enviromentální novinářka a autorka diplomové práce Dobrovolně bezdětná z důvodu klimatické krize Marie Schindler. Bezdětné ženy, s nimiž vedla rozhovory, zdůraznily potřebu vlastní autonomie a zachování identity, již by mateřství změnilo. Schindler také poukazuje na změnu priorit. „Rodina už není jediným místem, kde se člověk může realizovat,“ rozvádí.

V době výzkumu si Marie Schindler uvědomovala, jak velký tlak společnost na ženy klade. Řada z jejích respondentek se necítila bezpečně a o tématu nechtěly otevřeně mluvit, protože je druzí nechápali, a to ani v enviromentálních kruzích. Strach z klimatické změny není podle Schindler společností přijímán jako relevantní motiv k bezdětnosti, proto jej ani často neuvádí.

„Pro český kontext mi přišlo specifické, že ženy berou klima jako ryze osobní zdůvodnění. Odmítaly téma jakkoliv politizovat, čímž se lišíme například od Kanady nebo Velké Británie, kde vznikají hnutí, jež tlačí na politiky, aby s klimatem něco dělali, jinak nebudou mít děti,“ přibližuje enviromentální novinářka.

Už dříve se Schindler při své práci setkala s bezdětnými respondentkami, které se silně angažovaly v enviromentálních tématech a byly si jisté, že se nestanou matkami. Později ale své rozhodnutí přehodnotily. „Důvodem se ukázaly být tikající hodiny. Na nás lidi silně působí biologické pudy,“ podotýká.

Řada lidí dnes odsouvá rodičovství do pozdějšího věku – na začátku století se průměrný věk prvorodiček pohyboval okolo sedmadvaceti let, v roce 2018 přesáhl třicátý rok. Za odkládáním rodičovství stojí jak potřeba seberealizace či nevyhovující finanční, partnerská nebo jiná situace, tak i postupný proces rozhodování a případně změna názoru.

Podle Národního institutu SYRI je plánovaná bezdětnost ojedinělá záležitost. „Podle šetření Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí si téměř tři čtvrtiny bezdětných přály mít děti. Jen 13 % dotázaných bezdětných ve věku 25 až 44 let si děti v budoucnu mít nepřeje,“ říká demografka Anna Šťastná. Dodává, že norma mateřství je ve společnosti stále silně zakořeněná. To potvrzuje i výzkum Současná česká rodina, ve kterém se ukázalo, že pouze 5 % žen ve věku 18 až 49 let děti s jistotou neplánuje.

Není jasné, kolik bezdětných se nakonec rozmyslí. Řada z nich je stále na vážkách a otázku dětí v sobě nemají uzavřenou.

Existují lidé, kteří by své názory zcela změnili? Dvaatřicetiletá lékárnice Helena a její partner jsou jedni z nich. „Přišlo mi nezodpovědné přivádět dalšího člověka na přelidněnou planetu s nedostatkem zdrojů, a tím přispívat ke krizi,“ vybavuje si Helena. Dříve si myslela, že by to bylo sobecké a krátkozraké, protože dítě v budoucnu čeká utrpení. Když spolu s partnerem začínali randit, netajili se proto, že chtějí být dobrovolně bezdětní.

Helena si přála přidat se k Lékařům bez hranic, její sen se ale rozplynul po vážném úrazu hlavy. V ten moment přehodnotila pohled na život i na děti. „Rozhodli jsme se společně, ve třiceti, po osmiletém vztahu a tři roky po svatbě. Takže to bylo opravdu po zralé úvaze,“ zdůrazňuje. „Otevřel mi úplně nový pohled na svět, najednou je mnohem jednodušší hledat a vidět naději. Je to náš malý zázrak. Teď bych si ještě přála ten velký pro planetu,“ svěřuje se Helena.

Mladí lidé bezesporu v rozhodování o rodičovství berou v potaz klimatickou změnu. Je to tedy relevantní problém, ale nedá se vnímat odděleně od jiných faktorů, které k přemítání o dětech patří. Těch, kteří jsou si jisti, že děti nechtějí, je jen pár procent, ovšem i oni mohou v budoucnu změnit názor. Pokles porodnosti představuje komplexnější téma, ve kterém klima nehraje zásadně dominantní roli, ale když nebudou řešeny další systémové nedostatky, může se z klimatické krize stát právě ona příslovečná poslední kapka.

Text vznikl v univerzitním kurzu Žurnalistika zaměřená na změnu klimatu Katedry žurnalistiky a mediálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, s níž redakce Seznam Zpráv spolupracuje.