Řád papeže Lva XIV. má jediné opatství na světě. V Brně

V centru Brna, kousek od rušného Mendlova náměstí, stojí klášter, který je ve světovém měřítku unikátem: Sídlí tu jediné augustiniánské opatství na světě. V místech, kde se mísí duchovní ticho s městským shonem, pokračuje život komunity řádu, z něhož teď vzešla hlava více než miliardy katolíků.

„Jsme rádi, že náš spolubratr může sloužit nejen řádu, ale i celému katolickému světu,“ říká o novém papeži převor opatství Wit Marciniec.

„Překvapilo mě to, ale hlavně mi to udělalo velkou radost. Nejen proto, že je to spolubratr augustinián - to by bylo sobecké - ale protože církvi může přinést dobro a klid, které právě teď tak moc potřebujeme,“ dodává duchovní.

Je jedním z pouhých čtyř bratří, kteří teď v brněnské komunitě působí. V Česku je augustiniánů celkem deset - zbylých šest je v Praze. Ani celosvětově ale nejde o příliš početný řád - dohromady čítá zhruba dva a půl tisíce členů.

Augustiniáni kladou velký důraz na komunitní život. Právě tím si prý duchovního Wita Marciniece získal. „Společný život je náš základ – láska, sdílení, bratrství. Je to vlastně podobné manželství. Jenže v manželství jsou dva, kdežto v komunitě nás je víc. Je to moje rodina,“ přibližuje.

Pochází z vesnice poblíž polského Řešova. V řádu, a tedy i v Česku, je ale už téměř čtvrt století. Když do něj vstupoval jako takzvaný kandidát, stal se generálním převorem tehdy ještě neznámý Robert Prevost – dnešní papež Lev XIV.

Setkali se několikrát. „Byl to pro mě církevní bratr, někdo blízký,“ říká a s úsměvem vzpomíná na obzvlášť silné setkání v římské bazilice svatého Pavla za hradbami. „Bylo to při věčných slibech (veřejné prohlášení, ve kterém řeholníci vyjadřují souhlas s životem v chudobě, čistotě a poslušnosti, pozn. red.). Přišel za mnou, objal mě a poblahopřál mi… bylo to moc hezké.“

Nového papeže popisuje jako tichého, pokorného a vnímavého člověka. „Víc naslouchal, než mluvil – a to je v téhle roli veliká přednost,“ domnívá se.

U brněnských augustiniánů působil také současný ředitel Muzea Brněnska Evžen Martinec - byl posledním tamním opatem. I on na papeže vzpomíná v době, kdy byl jeho nadřízeným.

„Respektovali jsme se navzájem, vzájemně jsme si důvěřovali a situace byla pro nás předvídatelná. Přičemž jsme si byli oba vědomi, že pocházíme z jiného prostředí s odlišnou historií i současností,“ popisuje.

Sloužil pod ním 12 let. A oceňuje na něm celou řadu vlastností. „Nebyl diktátor, nereagoval na klepy a moudře si udělal sám správný úsudek. Dokázal rozlišit podstatné od nepodstatného. Znal hodnotu lidské práce a také bídy, kterou viděl ve světě, kde působil. Nedával na odiv svou funkci a nebyl závistivý. Uměl naslouchat a případně přijmout i jiný názor, pokud byl správný,“ myslí si Martinec.

Z kláštera se ale později rozhodl odejít. Od roku 2015 tak není úřad opata obsazený, správu tehdy převzal pověřený delegát Juan Provecho.

Za vysokými zdmi kláštera se každý den odvíjí v rytmu společných modliteb, jídel a služby lidem. I když se časy mění, základní duchovní směřování zůstává stovky let stejné.

Den začíná o půl osmé ranními chválami a končí kolem půl deváté večer. „Modlíme se čtyřikrát denně – ráno, v poledne, večer a v noci,“ popisuje převor Wit.

Kromě toho se řeholní bratři také starají o místní farnost, pomáhají v nemocnici a brzy se chystají otevřít i školu.

V současnosti v brněnské komunitě není ani jeden Čech - dva členové pocházejí z Polska, jeden z Itálie a jeden ze sousedního Slovenska. Přesto prý mezi sebou mluví česky. „Snažíme se,“ říká duchovní se smíchem.

Mimochodem jedním z tamních opatů byl i slavný zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel. V části bývalého kláštera proto dnes sídlí jeho muzeum.

A jak se vůbec stalo, že jediné augustiniánské opatství na světě je právě v Brně? Odpověď sahá do 18. století, kdy se město začalo prudce rozvíjet a přerůstat tehdejší církevní centrum – Olomouc.

Císařovna Marie Terezie usilovala o vznik samostatného biskupství v Brně. Protože to bylo příliš komplikované, vzniklo v roce 1752 nejprve augustiniánské opatství – jako důležitý mezikrok.

Augustiniánům se tak dostalo výjimečného postavení: Klášter získal od papeže právo na titul takzvaného infulovaného opata, tedy označení, které jinak jakožto žebravý řád běžně nepoužívá.

Tehdy ale klášter nestál na stejném místě jako dnes, ale v samém srdci města, u kostela svatého Tomáše. „Život v centru se ale neslučoval s naším poustevnickým ideálem,“ vysvětluje převor Wit.

A tak došlo k přesunu komunity na klidnější místo – do areálu na Starém Brně, kde sídlí více než dvě stě let. A udržuje řád, jehož bratr nyní usedl na papežský stolec.