S nádražím udělali to, na co nikdo jiný neměl odvahu, říká šéf poroty o vítězi

Od chvíle, co se objevily první vizualizace zamýšlené rekonstrukce odbavovací haly Hlavního nádraží v Praze a jejího okolí, čelí výběrová komise vlně kritiky.

Nejen pražský Institut plánování a rozvoje se od té doby snaží na výtky reagovat a obavy zažehnávat. Postupně zveřejňuje také další vizualizace, aby si veřejnost mohla udělat lepší představu (najdete je ve fotogalerii níže).

Právě nedostatek informací je podle architekta Jaroslava Wertiga, předsedy výběrové komise, důvodem, proč se lidé k návrhu staví negativně.

Dřevěná pergola, o níž všichni hovoří, podle něj není klíčová, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Architekty a odborníky v komisi oslovilo především unikátní řešení, jak lidi na nádraží propojit s tím, co tam hledají - tedy veřejnou dopravou.

Vlna negativních reakcí na plánovanou přestavbu odbavovací haly Hlavního nádraží byla opravdu nemalá. Předpokládal jste to?

Já si myslím, že je to přirozená reakce na to, že návrh přichází s poměrně radikálním řešením. A vyhrál s ním právě proto, že je tak radikální a  dokázal nejlépe uchopit jádro problému, který tam všichni cítíme – a cítily ho i ostatní týmy, akorát ho nevyřešily tímto způsobem.

Chápu ale, že když se to někomu objeví na sociálních sítích a deset minut na to kouká, tak asi nedospěje ke stejnému stanovisku, k jakému jsme dospěli my po desítkách hodin.

Vy sám vítězný návrh označujete za radikální. Tak jak je možné, že se nakonec ukázal jako nejvíce senzitivní řešení ve vztahu k tomu prostoru?

Byl senzitivní v tom, že dobře diagnostikoval jádro problému. Některé týmy byly ze zahraničí, takže přinesly pohled zvenku, některé měly v týmu Čechy, některé týmy byly celé v českém složení. Ve výsledku ale všichni našli hlavní problém v tom parkovišti.

V parkovišti, které je na úrovni magistrály?

Všichni cítili, že morálně tam parkoviště neobstojí, že tam nemá co dělat. Protože pod ním tam v podzemí denně projdou desetitisíce lidí - pod umělým osvětlením, klimatizovaným, temperovaným a větraným prostorem.

A různé týmy se k tomu následně různě postavily. Vítězný návrh, i když byl radikální, tak byl citlivý v tom, že se na to nedíval jenom jako na morální problém ve smyslu: „Co tam dělají ta auta? A proč se jim desetitisíce lidí musí každý den vyhýbat a přizpůsobovat.“

Dánské studio se s tím popasovalo tedy jak?

Udělali to, na co nikdo jiný neměl odvahu. Řekli, že jestliže je problémem parkoviště, tak ho vypněme. A nám v porotě najednou přišlo, že kdyby to viděli naši učitelé z architektury, tak by jim to imponovalo. Protože je to velkorysý, odvážný a nezaujatý pohled na ten problém. A  v tom území s tímhle řešením najednou začalo všechno fungovat.

Nicméně jsou to právě plánované zásahy do původní podoby, co je aktuálně možná tím vůbec nejhlasitějším bodem kritiky. Podle vás ty zásahy nejsou příliš invazivní?

Já myslím, že ne, jestliže máme tady tu část města teď léčit jako městský prostor. Současná hala je sama o sobě krásná, je dotažená do úžasných detailů, ti tehdejší architekti si vyvzdorovali na marasmu té doby neuvěřitelná řešení i materiály. Ale dneska už prostě nefunguje, aniž bychom o ni museli zakopávat.

V čem konkrétně?

Že vás diriguje, musíte ji obcházet, pohybujete se tam v umělém prostředí. A to jenom kvůli tomu, že je tam střecha, na které parkují auta. Ono by na tom asi nic nezměnilo, ani kdyby tam byla nějaká výsadba nebo živé trhy.

Jediný, asi obhajitelný program pro tu střechu by byl, kdyby se tam přesunulo autobusové nádraží z Florence. Ale to zase nešlo kvůli tomu, že ta střecha nebyla dimenzovaná na takovéhle zatížení autobusy.

Přesto demolice poměrně velké části té původní haly vzbuzuje silné emoce. Za její záchranu dokonce vznikla petice, kde je aktuálně devět tisíc podpisů…

Já jsem ji četl a řeknu vám, že je tak hezky naformulovaná, že bych ji podepsal z fleku, kdyby člověk neznal to pozadí a nevěděl, že se odvolává na věci, které s tou realitou nemají příliš společného.

Tvrdíte tedy, že rekonstrukce se zkrátka nemohla obejít bez tak invazivního zásahu do budovy, která nese určitou historickou hodnotu?

Mohla. Mohli jsme mít na té střeše park nebo živé náměstíčko a vyhodili bychom miliony nebo miliardy za to, abychom tam měli náměstíčko na kapačkách, které přestane fungovat a promění se ve stejně sociálně patologický kout jako jiné kouty, do kterých přestanou téct peníze, protože samo o sobě by neobstálo, neuživilo by se, nepřitáhlo by to lidi.

A čistě esteticky: Podle vás „dřevěná pergola“, jak se zastřešení dle vizualizací začalo říkat, do centra Prahy patří?

Vím, že hodně těch reakcí je motivováno právě estetickým dopadem a samotnou architekturou té pergoly, protože je nejvýraznějším prvkem celého návrhu. A přiznám se, že z hlediska posuzování toho návrhu to nebylo úplně to, co bychom sledovali.

Ten návrh byl chytrý v něčem jiném než v architektuře té pergoly. A můj soukromý názor je, že i kdyby byla ocelová, hliníková nebo z pnutých textilií, tak to na to, že se ten prostor otevře a začne být transparentní a propojený, nemá vůbec žádný dopad. Spíše je to podle mě předmětem dalšího vývoje toho projektu.

Takže je možné, že to ještě třeba dozná nějakých změn?

Nechci to říkat takhle, ale prakticky to tak je. Já znám jenom málo realizací, které odpovídají původním soutěžním návrhům.

Vráťme se ale ještě zpátky k  Nové odbavovací hale a otázce památkové ochrany.

To je velice epický příběh.

Po vyhlášení soutěže Ministerstvo kultury oznámilo, že Nová odbavovací hala podléhá památkové ochraně, protože je přístavbou k památkově chráněné Fantově budově. Jaké jste měli vy informace od památkářů?

Když připravujete soutěž, která je tak komplexní, složitá i drahá, je do ní zapojeno tolik lidí a řeší tak citlivé místo, tak si netroufnete některé věci opomenout a obzvlášť, pokud by to byla památková ochrana. Takže tento aspekt byl velice bedlivě sledovaný. A mě šokuje ten příběh, který se z toho vyvinul.

Nicméně my jsme od začátku k tomu místu přistupovali jako k velice citlivému, že to je památka - bez ohledu na to, jestli je to kulturní památka ve smyslu chráněná zákonem, anebo památka, kterou nám tady nechala předchozí generace velice schopných architektů.

I v zadání bylo, že jde o součást městské památkové rezervace i památky UNESCO, z čehož plyne spousta závazků. Takže tam k žádnému podcenění nedošlo, bylo to připravené dobře. Problém nastal v momentě, kdy začal probíhat soutěžní dialog a objevily se finální návrhy.

A to se pohybujeme v jakém časovém období?

To, že projekt bude zahrnovat kromě Vrchlického sadů a tramvajové linky i Novou odbavovací halu, se vyhlásilo v roce 2022. Přišlo 26 nabídek a v prosinci toho roku jsme hodnotili vybraných pět finalistů.

A v průběhu celého procesu jsme měli k dispozici i 68 poradců z různých disciplín. I Národní památkový ústav se zúčastnil těchto sezení, takže viděl, kam se soutěž ubírá - že se objevil názor, že by se dala ta střecha sundat a že by to fungovalo.

A co následovalo?

V té době byl stav takový, že návrh na ochranu Nové odbavovací haly jako kulturní památky ležel na ministerstvu už delší dobu. A bylo jasné, že do konce soutěže se ho nepodaří projednat. V ten moment památkáři zpanikařili a začali přemýšlet, co by v té situaci mohli udělat.

Takže někdy v dubnu 2023, což už bylo po dalším hodnocení, přišel takový nenápadný dopis na Drážní úřad s dotazem, jestli je Nová odbavovací hala součástí Hlavního nádraží a nicnetušící úředník napsal, že ano. Na základě tohoto dopisu pak využili památkáři novelu, která říká, že pokud je nedílnou součástí kulturní památky nějaká přístavba, tak automaticky požívá stejné ochrany. A to, co se jim nepodařilo za celá ta léta, tak najednou udělali přes noc. Já tomu říkám velikonoční zázrak.

A vy se tedy domníváte, že se o tom všem začalo jednat až v reakci na soutěžní záměr?

Já si myslím, že to byla reakce na tu soutěž. V rámci těch jednotlivých sezení nám vždycky soutěžící odprezentovali návrh a my jsme jim na to dávali zpětnou vazbu, náměty pro dopracování nebo věci, které nám nebyly jasné. A do toho balíčku zpětné vazby jsme chtěli přidat i vyjádření Národního památkového ústavu jako jednoho z expertů přítomného v poradním expertním sboru.

Přišla tři vyjádření k finálním návrhům, z nichž všechna vyznívala zamítavě. Načež jsme tedy s památkáři začali intenzivně jednat o tom, že potřebujeme dát řešitelům konstruktivní zpětnou vazbu. Nicméně z jejich strany přetrvávalo odmítavé stanovisko. A tam začala panika, v ten samý moment oni poslali ten dopis na Drážní úřad.

Národní památkový ústav ale odmítá, že rozhodnutí bylo ukvapené, nestandardní a účelové.

Co jim zbývá jiného tvrdit, pokud si chtějí zachránit tvář. Právníci to samozřejmě napadli a dodneška to, myslím, není dořešené. Měli jsme na to speciální jednání, ptali jsme se právníků obou stran, jestli to tedy je kulturní památka, nebo není. A bylo nám zkrátka řečeno, že ani de iure, ani de facto se o kulturní památku nejedná.

Takže s tímto stanoviskem nakonec pracovaly i tři týmy ve finále?

Ano, nicméně všichni jsme si říkali, jestli by ten status na celém tom problému vůbec něco měnil? Jestli by problém, který v tom území je, přestal existovat v momentě, kdy by to byla kulturní památka? Je účelem památkové ochrany zakonzervovat věci, o které provoz běžné společnosti zakopává? To asi není. Památková ochrana tady přece není od toho, aby nás nutila žít v muzeu.

Jasně, ale je přece pravděpodobné, že pokud by to bylo bráno v potaz, tak řešitelé zaujmou vůči památkově chráněné budově senzitivnější přístup…

Myslím, že v míře senzitivity je gró toho sporu. Je ale otázka, jestli Ministerstvo kultury nebo Národní památkový ústav má být arbitrem téhle míry? Tu je podle mě naprosto kompetentní zvážit právě odborná porota, a i proto zasedá v určitém složení, aby se tam promítly všechny možné pohledy a nebyla z toho rada muzejníků, kteří mají za úkol udělat z Prahy živé muzeum.

Je to radikální zásah, samozřejmě, ale míra zlepšení a míra benefitů, které z toho plynou, je vůči míře toho zásahu daleko převažující.

A co se bude dít dál? Co když se ukáže, že hala má památkovou ochranu?

Ono ani to, že to bude chráněná kulturní památka, v tomhle nic nezmění. I do kulturní památky můžete vstupovat poměrně radikálními zásahy.

I takhle velkou demolicí?

Není to demolice, je to jenom odstranění parkoviště.

Ale návrh nepočítá jenom se zbouráním parkoviště…

Když to vezmete z celé stavební substance Nové odbavovací haly, tak je to opravdu poměrně malá část.

Nicméně jaké scénáře tedy mohou v následujících měsících v kontextu toho sporu nastat? Může se stát, že vítězný návrh nakonec poputuje do koše?

To vám nikdo neřekne. Podívejte se na soutěž na Národní knihovnu. Já jsem byl v porotě na generálního architekta Národního muzea, kde to šlo do koše. Takže naše společnost je v tomhle prostě trochu komplikovaná.

A vy osobně dokážete pochopit některé kritické body, které v rámci aktuální veřejné diskuze zaznívají? Mám na mysli zejména ty z architektonické obce k zásahu do současné podoby hlavní budovy…

Některé ty připomínky mě udivují a jsem úplně šokovaný, jak kreativní jako architekti jsme ve vymýšlení všelijakých teorií – a to slyším od akademiků, kolegů, od kterých bych to nečekal…

Ale jestli se ptáte na to, zdali chápu některé výtky z hlediska zachování nebo úcty k současné budově, tak ano. Kdybych u toho procesu nebyl a viděl to jen na displeji telefonu, tak si řeknu: „To se zbláznili!“ Ale jakmile pochopíte tu myšlenku, tak už vám nejde vymazat z hlavy. Já jsem zatím neslyšel žádný argument, který by dokazoval, že je na tom návrhu něco špatně.