Smutná strana příběhu losa Emila. Zvířata bloudí Českem, ne každé dojde do cíle

Ten příběh přes léto bavil celé Česko. Začátkem června se ve slezských Ludgeřovicích objevilo nezvyklé zvíře - los. A pokračoval přes Ostravu dál na jih. Mladý samec velkého sudokopytníka se rychle stal nejsledovanějším zvířetem v zemi. O cestách „Emila“ informovala média i lidé na sociálních sítích. Dostal se až do Rakouska, kde jej raději nechali uspat a převézt na Šumavu. Tam pobývá nyní.

Na první pohled jde o veselý letní příběh se šťastným koncem. Jenže jak upozorňují odborníci, jde spíše o signál, že migrace českou krajinou je pro zvířata složitější než dřív.

Cestu, kterou se los postupně snažil dostat kamsi na Šumavu, by si sám od sebe nevybral. Přirozeně by volil přímočařejší trasu, upozorňuje Václav Hlaváč, ředitel vysočinského regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny. „Losi se k nám od 50. let do konce minulého století dostávali pravidelně. Přicházeli k nám po celé délce česko-polské hranice. A všichni drželi jihozápadní směr. To bylo vidět i na Emilovi. Ale bohužel už to pro něj nebylo možné,“ říká.

Za změnou trasy podle něj stojí jeden důvod. Odborníci dlouhodobě upozorňují na to, že krajina je v posledních desetiletích znatelně fragmentovanější, než tomu bylo v minulosti. Silnice, dálnice, zástavba i elektrizované ohradníky ji rozdělily na ostrovy, mezi kterými mají zvířata problém přecházet.

„Zvlášť území Moravy je velmi silně fragmentované, bariér je velké množství. Ty losa Emila zavedly i do zastavěných území, kterým by se normálně vyhýbal,“ připomíná Hlaváč, který se mimo jiné ve své práci věnuje problematice vlivu dopravy na živočichy a předcházení fragmentací.

Tento problém lze spojovat zejména s rozvojem dálnic. Nejen, že jich je víc než v minulosti a oproti předchozím desetiletím jsou oplocené, ale jezdí po nich také o poznání více aut, a to i v noci. „Dnes je intenzita provozu tak hustá, že bezpečné překročení je pro losa nemyslitelné,“ upozorňuje Hlaváč. Za posledních deset let ochranáři zaznamenali čtyři případy, kdy los zemřel po srážce s autem.

Negativní vliv fragmentace na populace nejen losů, ale také třeba rysů nebo vlků, je jasný. Šumavská populace losa například od 50. let rostla, v následujících desetiletích čítala i 100 jedinců. „Vypadalo to nadějně, že máme losa jako stálého člena fauny. Jenže pak se stala populace izolovanou,“ říká. Vlivem snížení genetické výbavy a úbytku příchozích losů je dnes populace na maximálně deseti kusech.

Se stejným problémem v současnosti bojují i rysi v Beskydech. „Propojení s karpatskou populací v podstatě neexistuje. Je tedy nebezpečí, že populace nebude životaschopná,“ upozorňuje Hlaváč.

Sílící fragmentace navíc není problémem jen pro zvířata. Losi, kteří se snaží zoufale přejít rušné silnice a dálnice, mohou být ohrožením i pro řidiče. Jak upozorňují odborníci, los na rozdíl od jiných zvířat před auty neuskakuje, naopak se zatne a zůstane stát na místě. A srážka s takto velkým zvířetem může skončit i tragicky - a to pro oba účastníky nehody.

Přesun zvířat mezi dvěma stranami dálnice mají dnes řešit mimo jiné ekodukty - tedy mosty nad dálnicemi porostlé zelení. Dnes jich je po Česku 27 a další přibývají. Většinu z nich zvířata využívají, ukázalo podle Hlaváče nedávné šetření. „Zvířata tam chodí denně. Přes D1 jsme měli fotopasti od prvního dne. A už první noc tam zvířata přicházela. Od myší, bezobratlých po velké savce,“ říká Hlaváč.

Dodává ale, že v minulosti některé ekodukty zdaleka takto dobře nesloužily. „Stávalo se, že se postavil nákladný ekodukt, následně si obec změnila územní plán a těsně vedle něj vzniklo obchodní centrum a zástavba,“ zdůrazňuje.

Proto je zjištěné migrační trasy živočichů podle něj nutné promítat i do územního plánování. To už v posledních letech platí. Agentura ochrany přírody a krajiny nechala vypracovat mapu, podle které se musí obce řídit při vytváření územních plánů tak, aby nedocházelo k dalšímu narušování koridorů.

„Při přípravě nových dálnic, silnic či železničních koridorů se v rámci procesu EIA zpracovávají migrační studie, které navrhují řešení migrační prostupnosti daných staveb,“ doplňuje mluvčí Ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí.

„Pro snížení fragmentace krajiny a zvýšení bezpečnosti dopravy a zlepšení průchodnosti infrastruktury pro živočichy probíhá v letech 2022 až 2026 projekt TRIPASS. Ten vytváří metodiku pro hodnocení účinnosti a navrhování průchodů pro živočichy a specializovanou mapu a databázi ekoduktů s hodnocením jejich účinnosti. Výstupy budou zveřejněny na počátku příštího roku,“ dodává.

Objevují se i další návrhy, jak tuto situaci řešit. Nezisková organizace Česká krajina například před nedávnem spustila petici mířenou na Ministerstvo dopravy za umístění značek „Pozor los!“ na silnice, kde se sudokopytník může vyskytovat.

„Los Emil se štěstím prošel stovky kilometrů několika evropskými zeměmi. V Česku mu však hrozí zvýšené nebezpečí. Na rozdíl od jiných evropských zemí, kde se losi vyskytují, chybí v ČR na rizikových místech značka ‚Pozor los!‘ Ta může zachránit životy nejenom těmto vzácným zvířatům, ale také řidičům a spolujezdcům v automobilech,“ uvedl v textu petice, jejíž elektronickou verzi do vydání článku podepsalo 167 lidí, ředitel organizace Dalibor Dostál.

Podle Hlaváče by ale toto opatření řešení nepřineslo. „Už dnes máme značku ‚Pozor zvěř!‘. A tu řidiči převážně ignorují,“ říká. Vhodnější se mu zdá řešení, které také zavádějí severské země. Ty na některých místech u dálnic umožňují zvířatům průchod. Pokud se los přiblíží k cestě, zaznamená jej čidlo a rychlost se na úseku skrze proměnlivou značku sníží na 40 kilometrů za hodinu.