Článek
Žena, kterou v psychiatrické léčebně hospitalizovali proti její vůli, se nyní soudí o to, zda k tomu měla nemocnice skutečně právo. Zatímco bohnická nemocnice pochybení odmítá, žena tvrdí, že pro setrvání v péči nebyl důvod - a že lékařská dokumentace se zakládala především na tvrzeních bývalého partnera, který se chtěl mstít.
Její příběh podrobně popsaly Seznam Zprávy. Nedobrovolné hospitalizace kvůli duševnímu onemocnění přitom nejsou v Česku výjimečné - ročně se týkají přibližně deseti tisíc lidí.
Podle experta Maroše Matiaška z Fóra pro lidská práva a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy by se ale neměly dít vůbec - vhodnější jsou šetrnější nástroje. Lidé navíc sice ze zákona mají přiděleného advokáta, právní zastoupení v těchto případech však často nefunguje.
„Děje se, že klienta-pacienta advokát vůbec nenavštíví a zastoupení není efektivní. A chybí mechanismus, jak je přimět, aby práva nedobrovolně umístěných osob skutečně hájili tak, jak mají,“ komentuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Matiaško popisuje, že chybí efektivní systém kontroly. Problémem jsou podle něj také časté předsudky právních zástupců, nedostatek soudců i nedostatečná peněžní motivace.
Kdy může být člověk hospitalizován, aniž by k tomu dal souhlas?
Podle zákona musí existovat bezprostřední ohrožení sebe sama nebo okolí. V principu to jsou dvě základní situace: pokus o sebevraždu nebo její riziko a ohrožení druhého člověka. Vždy musí být přítomen také aspekt duševní poruchy nebo alespoň její známky, což může být spojené například se zmateností nebo nesrozumitelností chování.
To vyhodnocuje lékař, který pacienta přijímá?
Je tam většinou ještě jeden stupeň úplně na začátku, a tou je záchranná služba, která rozhoduje o převozu do psychiatrické nemocnice. Typicky ji zavolá rodina, když dojde k nějakému incidentu, případně společně s policií.
Až pak příjmový lékař vyhodnocuje, zda dojde k hospitalizaci proti vůli daného člověka. S tím se váže jeden důležitý právní moment: Poskytovatel zdravotních služeb, tedy například psychiatrická nemocnice, musí převzetí pacienta oznámit soudu do 24 hodin od té chvíle. Ten pak má sedm dní na to, aby zkontroloval, zda byly naplněny zákonné důvody.
Tisíce případů ročně
Lze říct, kolik takových případů v Česku je?
Máme statistiky staršího data, nicméně se domnívám, že počty budou podobné. Podle výzkumu Kristýny Valerián z roku 2019 například Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodoval ve 2316 případech, Okresní soud v Opavě v 1659 případech.
Celkově odhaduji, že v České republice půjde o něco kolem deseti tisíc případů ročně, což je poměrně vysoké číslo. Drtivou většinu z nich soudy posoudí jako zákonné.
Co se děje v případě, kdy s tímto závěrem dotčení lidé nesouhlasí?
Když soud rozhodne o zákonnosti nedobrovolné hospitalizace, pacient se může odvolat ve lhůtě 15 dnů. A odvolací soud – krajský, v případě Prahy Městský – to pak znovu přezkoumává. Je zde ale jedno specifikum. Pokud je do rozhodnutí pacient propuštěn, musí požádat, aby se pokračovalo v řízení, jinak soud toto řízení zastaví.
Jak velká část těchto lidí se vůči rozhodnutí soudu brání?
Myslím si, že je to zlomek. Právní proces je specifický, musíme si uvědomit, že lidé mnohdy nevědí, co se děje, jaká mají práva, jak probíhá soudní proces a co mohou udělat.
Ze zákona je jim jmenován advokát, který vystupuje jako procesní opatrovník. Právní kroky tedy nedělá konkrétní pacient, protože mnohdy není ve stavu, kdy by samostatně napsal právní podání. A tady je největší slabina našeho systému: nefunkčnost tohoto právního zastoupení.
Předsudky i malá motivace
Co přesně nefunguje?
Advokáti často nebrání práva svého klienta. Děje se, že klienta-pacienta vůbec nenavštíví a zastoupení není efektivní. A chybí mechanismus, jak je přimět, aby práva nedobrovolně umístěných osob skutečně hájili tak, jak mají.
Co je tím důvodem? Neexistuje nic, co advokáti musejí alespoň formálně splnit?
Důvodů je podle mě několik. Existuje určité stigma, někteří advokáti mají vůči lidem s duševním onemocněním předsudky. Přistupují k tomu tak, že umístění pacientů v nemocnici je v jejich nejlepším zájmu, i když si to ti lidé nemyslí.
To téma je nutné více otevírat, více mluvit o lidských právech a o tom, že to je velmi závažný zásah do osobní svobody. Podobá se totiž vazbě – a kdyby advokát zastupoval někoho ve vazbě, nedovolil by si ho nenavštívit, nejít na soud nebo nepodat právní podání.
Reakce České advokátní komory
Česká advokátní komora dlouhodobě monitoruje oblast právní pomoci osobám nedobrovolně umístěným do zdravotnického zařízení a následných detenčních řízení a aktivně se podílí na tvorbě meziresortní metodiky, která by měla dát všem subjektům zúčastněným na těchto řízeních určitá doporučující pravidla, jak postupovat, aby se posuzované osobě dostalo ochrany všech jejích práv a právem chráněných zájmů.
To nikdo nekontroluje?
Nemáme pravidla, která by určovala, jaké povinnosti má advokát působící jako procesní opatrovník. Česká advokátní komora to efektivně nevymáhá ani nekontroluje. To je chyba, kterou by měla napravit a jasná pravidla vytvářet i vynucovat.
Jaké jsou další důvody, proč systém nefunguje?
Další systémový aspekt je odměna advokáta, která je za tento úkon velmi nízká. Pro řadu advokátů není finančně zajímavé do toho investovat čas, což by ale nemělo být rozhodující kritérium.
Problém je i koncentrace nedobrovolných hospitalizací v gigantických psychiatrických nemocnicích. Neseme si zátěž obrovských kolosů, jako jsou třeba Bohnice nebo Dobřany v Plzni s více než 1000 lůžky.
Například v Bohnicích je přibližně kolem 70 oznámení o detenci týdně, což v minulosti řešila jedna soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 8. To byla manufaktura. Soudce má totiž pouhých sedm dní na rozhodnutí a soudkyně byla na to sama – to se nedalo zvládnout tak, aby se každému případu adekvátně věnovala.
Chybí prevence, ambulance i odborníci
Jak vypadá situace dnes?
Teď je soudců naštěstí víc, ale stále ne dost. Potřebovali bychom více soudců i odborníků – sociálních pracovníků a nezávislých psychiatrů. Soudci by totiž měli mít možnost se s někým poradit, aby mohli adekvátně posoudit konkrétní kauzu. Je také potřeba dlouhodobě transformovat psychiatrické nemocnice a rozvíjet komunitní péči.
Chybí nám také prevence – potřebovali bychom robustní, funkční systém prevence problémů v oblasti duševního zdraví. Sice vznikají centra duševního zdraví a rozvíjí se komunitní péče, ale měli bychom dělat mnohem víc. Efektivnější prevence by znamenala i mnohem méně nedobrovolných hospitalizací.
Střetávají se zde dva pohledy: Ten, který zdůrazňuje ochranu veřejnosti a pacientů. Ty jdou občas proti sobě. Jak se k tomu stavět? Je vysoký počet nedobrovolných hospitalizací nutně špatně?
Myslím, že cílem politiky duševního zdraví by mělo být to, abychom nedobrovolné hospitalizace vůbec neměli. Je to zásah proti vůli člověka, zbavení osobní svobody, často je přítomný i aspekt podání medikace proti vůli. Narušuje to důvěru pacienta ve zdravotnický systém i vztahy v rodině.
Co ale dělat ve chvíli, kdy má pacient vážnější potíže a může být nebezpečný? Stále bychom k nedobrovolné hospitalizaci neměli přistupovat?
Ideální by byl dostupný systém komunitní péče: Dostatek ambulantních psychiatrů a služeb sester specializovaných na péči o duševní zdraví, které mohou pracovat v domácnostech a podporovat rodinu.
Pomohla by také širší síť center duševního zdraví – ambulantních a na prevenci orientovaných služeb – díky kterým by pacienti mohli překonávat akutní fázi onemocnění bez nutnosti hospitalizace. Bohužel center duševního zdraví je stále málo a nejsou rovnoměrně rozložena.
Dále je nedostatek ambulantní psychiatrie, která je klíčová. Člověk by neměl čekat týdny či měsíce, ale dostat pomoc rychle a flexibilně, ideálně i doma. K tomu potřebujeme posílit právní rámec, aby více podporoval komunitní péči. To nám také chybí.
