„Horší než vězení.“ Žena se soudí kvůli nedobrovolné hospitalizaci

Týden strávený v psychiatrické léčebně – podle třiačtyřicetileté Jany z Prahy šlo o důsledek nařčení ze strany jejího bývalého partnera. Tvrdí, že se už tři roky snaží domoci spravedlnosti a vysvětlit události, které zasáhly nejen ji, ale i její dítě.

Krátce po porodu syna se rozhodla ukončit vztah s jeho otcem. „S rozchodem se nevyrovnal a nejspíš ze msty na mě zavolal policii a záchrannou službu. Já jsem v tu dobu spala. Přišli do bytu, vzbudili mě a řekli, že pokud nepodstoupím vyšetření, donutí mě k němu,“ říká Jana. Vzhledem k citlivému tématu se nejedná o pravé jméno, identitu ženy však redakce zná.

„Expartner prohlásil, že zanedbávám dítě a vyhrožuju. A že jde o poporodní depresi, nebo laktační psychózu,“ tvrdí.

Popisuje, že po třech hodinách naléhání odjela do psychiatrické nemocnice v Bohnicích, kde ji hospitalizovali. Důvodem bylo podle zdravotnické dokumentace (kterou mají Seznam Zprávy k dispozici) podezření na závažnou psychotickou poruchu.

Jenže ani psychiatrická diagnóza sama o sobě nikdy nemůže být důvodem detence. Podle zákona je možné člověka hospitalizovat bez jeho souhlasu jen ve chvíli, kdy ohrožuje sebe, nebo své okolí.

„Diagnóza se nerovná ohrožení. To je stigmatizace. Není žádná psychiatrická diagnóza, která znamená, že ten člověk někoho ohrožuje, nebo že má být nuceně léčený. Musí tam být nějaké podklady k tomu, že opravdu hrozilo, že daný člověk sobě, nebo někomu jinému ublíží,“ zdůrazňuje advokát Vítězslav Dohnal, který se případům nedobrovolných hospitalizací věnuje ve své praxi. „A to se podle mých zkušeností nezkoumá, bere se to velmi formálně,“ dodává.

Jana trvá na tom, že k setrvání v nemocnici nebyl žádný relevantní důvod. Poukazuje na to, že lékařská zpráva z příjmu do nemocnice se z velké části zakládá na tvrzeních bývalého partnera.

Taková praxe je však podle mluvčí bohnické nemocnice Alžběty Remrové běžná. „Informace od třetích osob – rodiny, policie a podobně – jsou důležitým doplňkovým zdrojem pro dokreslení anamnézy, avšak nemohou samy o sobě nahradit objektivní nález lékaře,“ zdůrazňuje s tím, že konkrétní případy nemůže komentovat vzhledem k zákonem dané mlčenlivosti.

Podle zdravotnické dokumentace byla žena při příjmu do nemocnice neklidná a agresivní. I to ovšem žena popírá – a dokazuje to i více než hodinovou nahrávkou, kterou u toho pořídila (tento záznam má redakce rovněž k dispozici). I proto věc napadla u soudu.

Týdenní pobyt v nemocnici Jana popisuje jako velmi traumatický – i kvůli tomu, že zůstala bez svého tehdy čtyřměsíčního miminka. Následky podle ní navíc neskončily s propuštěním z nemocnice. Psychiatrická léčebna informovala OSPOD, který jejich syna zařadil do evidence ohrožených dětí. „Když jsem se ptala proč, řekli mi, že přece jsem byla v Bohnicích, takže je ohrožené,“ uvádí Jana.

Po události následovaly roky soudů. Případ prošel všemi instancemi, nyní se čeká na rozhodnutí té poslední – Ústavního soudu. Věcí se také zabývají právníci z Fóra pro lidská práva, kteří ženu zastupovali u Nejvyššího soudu.

„Je to přehnaně preventivní zásah, který podle mě vybočuje ze zákonných podmínek pro takové zacházení,“ hodnotí jej advokátka Anna Sležková z organizace. A zároveň vysvětluje hlavní důvod, proč podali stížnost k Ústavnímu soudu: Nejvyšší soud se podle ní opřel o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která ale řeší případy lidí s vážnou trestnou minulostí.

„Kojící máma je pro ně to samé jako nebezpečný pachatel, lidé, kteří se skutečně něčeho dopustili a byli ve vězení. A o tuto judikaturu soud opřel závěr s tím, že preventivní zásahy jsou možné, že musíme předcházet budoucím rizikům,“ uvádí s tím, že podobná událost může mít na člověka velmi vážné dopady.

Podobné případy nejsou úplně výjimečné. Každý rok jsou v Česku nedobrovolně hospitalizovány tisíce lidí. Advokát Vítězslav Dohnal uvádí, že jen u obvodního soudu pro Prahu 8 – kam spadají i Bohnice – proběhlo za jediný rok více než dva tisíce takzvaných detenčních řízení: „Není to okrajová agenda, jak jsem si sám myslel, než jsem se k tématu dostal.“

Ministerstvo spravedlnosti za loňský rok zaznamenalo více než 56 tisíc zdravotnických detencí – jde o situace, kdy člověk nechce, ale ani nemůže poskytnout svůj souhlas, typicky pokud je v bezvědomí. Vždy následuje povinné soudní řízení.

Psychiatrické důvody tvoří jen část tohoto čísla – podle odhadů odborníků se týkají přibližně 10 až 12 tisíc případů ročně. „Nápad se nerovná rozhodnutí. Asi 30 tisíc případů jde k soudu, ale u části z nich ani nerozhodne, typicky protože pacient dá souhlas,“ vysvětluje Maroš Matiaško z Fóra pro lidská práva.

Odborníci se shodují i na tom, že k nedobrovolným hospitalizacím by ideálně nemělo docházet vůbec. „Je to jako vězení – nedobrovolně musíte zůstat někde, kde nechcete být. A oproti vězení to můžete vnímat i jako horší stav, protože vám třeba dávají léky, které nechcete, které mají výrazné účinky. Je to vážné rozhodování o osobní svobodě,“ shrnuje Dohnal.

Podle Matiaška navíc tyto případy narušují důvěru pacienta ve zdravotnický systém i vztahy v rodině. „Cílem politiky duševního zdraví by mělo být to, abychom nedobrovolné hospitalizace vůbec neměli,“ souhlasí.

Případů jsou tisíce, brání se však jen minimum lidí. Spory jsou totiž většinou časově i finančně příliš náročné. Dotčení lidé jsou navíc kvůli nemocem často v citlivé situaci. „Mnozí jsou rádi, že jsou venku, a nechtějí vést dlouhý spor s nemocnicí. Proto se to často nedělá,“ říká Dohnal a dodává, že v několika jeho případech soud uznal, že pacient už neměl důvod být v nemocnici, ale propustili ho až později.

Výbor OSN navíc vydal pokyny, podle kterých hospitalizace bez souhlasu není možná. Vycházel přitom z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. „Tento výklad ale v Česku není mezi advokáty ani soudy dobře známý, ani akceptovaný, takže se podle něj nepostupuje,“ shrnuje advokát. O tom, jestli Česko úmluvu porušuje, však může rozhodnout jen samotný výbor, nebo soud. To se doposud nestalo.

Pokud je kdokoliv hospitalizován, aniž by k tomu dal souhlas, zdravotnické zařízení to musí do 24 hodin nahlásit soudu. Ten pak má sedm dní na to, aby posoudil, jestli bylo vše v souladu se zákonem.

Pacienta zastupuje přidělený advokát. Jenže právě tato část systému podle oslovených expertů na zdravotnické právo nefunguje. „Advokáti často nebrání práva svého klienta. Děje se, že klienta-pacienta vůbec nenavštíví a zastoupení není efektivní. A chybí mechanismus, jak je přimět, aby práva nedobrovolně umístěných osob skutečně hájili tak, jak mají,“ kritizuje Matiaško.

Podobně věc vidí i Dohnal. „Jsou s tím velké problémy, kolegyně a kolegové to dělají velmi formálně,“ myslí si.

Kde ale systém selhává? Podle Matiaška za tím může být celá řada problémů – od předsudků vůči lidem s psychiatrickou diagnózou po otázku peněz – tyto případy pro některé advokáty nejsou finančně zajímavé.

Chybí také jasná pravidla, která by určovala povinnosti advokátů. „Česká advokátní komora to efektivně nevymáhá ani nekontroluje. To je chyba, kterou by měla napravit a jasná pravidla vytvářet i vynucovat,“ myslí si Matiaško.

S tím ovšem komora nesouhlasí. „Advokáti, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají, si uvědomují důležitost právní pomoci pacientům umístěných zejména v psychiatrických léčebnách a zpravidla se v tomto ohledu i odborně vzdělávají,“ uvedla mluvčí komory Iva Chaloupková.

Nadbytečné hospitalizace nejenže poškozují pacienty, ale jsou také drahé pro stát – nemocniční nebo ústavní péče je téměř vždy dražší než podpůrné služby. Ty ale v Česku stále chybí v dostatečné míře.

Oslovení odborníci se proto shodují, že řešením je posílit prevenci a vybudovat širší síť ambulantních služeb. Ty by lidem umožnily zvládnout akutní fázi onemocnění bez nutnosti nástupu do nemocnice.

„Člověk by neměl čekat týdny či měsíce, ale dostat pomoc rychle a flexibilně, ideálně i doma. K tomu potřebujeme posílit právní rámec, aby více podporoval komunitní péči,“ myslí si Matyaško.

„Pomohlo by, aby se nepoužívala omezovací opatření nad rámec nutného, nenutila se medikace, nedávaly léky, které nechtějí, nekurtovali je. Samozřejmě existují krajní situace, kdy je to nezbytné. Ale znám případy, kdy se medikace dává nuceně ne proto, že člověk ohrožuje sebe nebo okolí, ale protože je to zvyk,“ doplňuje Dohnal.

Podobně situaci vidí i Ministerstvo zdravotnictví, podle kterého by se počet nedobrovolných hospitalizací měl také snižovat. „Naším dlouhodobým cílem je posílení včasné, adekvátní zdravotní i sociální podpory, která by umožnila pacientům setrvat co nejvíce ve svém přirozeném prostředí,“ komentuje mluvčí resortu Ondřej Jakob.

Tématem se zabývá i Ministerstvo spravedlnosti. Vznikla například pracovní skupina k nedobrovolným hospitalizacím a vzniká příručka Jak postupovat v detenčním řízení. „Vyhodnocujeme nutnost provedení změn v zájmu řádného respektování práv pacientů i efektivitě soudních řízení,“ doplnil mluvčí Vladimír Řepka.