Článek
Data černé na bílém potvrdila, co už několik let pozorují lékaři, učitelé, ale i rodiče nebo přátelé. Na své duševní zdraví si stěžuje čím dál víc lidí a značné jsou i počty těch, kdo vyhledají pomoc. Soukromé trápení kohokoli se v součtu stává veřejným problémem pro celou společnost.
U psychiatra bylo loni skoro 700 tisíc Čechů a Češek, přes 900 tisíc jich bralo antidepresiva. Podle ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislava Duška stoupají psychické obtíže hlavně mezi mladými, ve věku 15 až 19 let exponenciálně: „A není to vůbec sranda, jsou to diagnózy typu schizofrenie nebo poruchy nálad. Nejde o zpovykané děti, jsou to skutečně psychiatrické diagnózy.“
Poznámka o údajně zpovykaných dětech je důležitá. Připomíná totiž, jak ustálená je tendence dívat se na lidi s psychickými problémy skrz prsty. Jako na ty, kdo „nejsou normální“, a naopak jsou „nějací divní“.
Vysoká čísla se tím pádem dají vykládat i z lepší stránky: podle některých odborníků naznačují, že se veřejné klima začíná měnit, a i proto přibývá těch, kdo se neobávají stigmatu „bláznů“. Intimní problémy, stav duše, si nenechají pro sebe. S důvěrou - nebo i prvotní odvahou - se svěřují odborným autoritám.
Tenhle žádoucí trend má podporovat také stát. Proto je dobře, že o psychice hned na několika místech mluví i návrh programu nové vlády. Když se „zvláštní pozornost duševnímu zdraví“ vyskytuje mezi „strategickými směry“, ve společnosti levnějších energií a dostupnějšího bydlení, je to důležitý závazek. A taky vzkaz: duševní nemoci nejsou tabu, ale „normální problém“ k řešení. Ne problém divných lidí, co nejsou jako ostatní. Nebojte se o tom mluvit, nikdo se vám nebude smát, ani vám hlavu neutrhne.
Vláda slibuje dostatek peněz na školní psychology nebo „reformu péče o duševní zdraví s cílem zvýšení dostupnosti a kvality služeb u všech cílových skupin, včetně dětí a adolescentů“. Chce vzdělávat veřejnost ohledně duševního zdraví. A také „pracovat na odbourávání stigmatizace a podpoře lidí se zkušeností s duševním onemocněním při návratu do běžného života“.
Programové prohlášení má být jízdním řádem pro řízení státu, nutně mu dominuje technokratický tón, takže každá věrohodná stopa empatie je v něm cenná. Slušné vládnutí musí obnášet i permanentní zájem o ty, kdo jsou z nějakých důvodů zranitelnější.
Pro politické reprezentanty vlády z toho vyplývá, že jejich úkol je rozsáhlejší. Nejde jen o to, napsat několik vět do programu a pokoušet se je technicky plnit: zorganizovat je a dát na ně peníze. Stejně tak záleží na tom, jak politici sami v hloubi duše uvažují. Což se projevuje například tím, jak se chovají a jak mluví. Anebo jak nemluví. I o věcech, které souvisejí s duševním zdravím.
Přečtěte si analýzu k tématu:
Za posledních dvacet let se politikům několikrát (poprvé Jiřímu Paroubkovi) dostalo upozornění, aby ke kritice protivníků nevyužívali pseudopsychiatrické příměry, protože to přispívá ke stigmatizaci duševních onemocnění. Situace se mění k lepšímu jen pozvolna, pokud vůbec.
Součástí řečnické výbavy nastupujících vládních stran, v kampani dokonce jednou z nejtypičtějších, se stalo bruselské nebo ekologické „šílenství“. Zelení blázni. „Bláznivá Greta“, sama mimochodem se skutečnou psychiatrickou diagnózou, se proměnila v ustálené spojení-terč.
Žádný politik se neozval s tím, že ohánět se ustavičně „šílenci“ a „blázny“ je nejen otravné klišé, ale hlavně to upevňuje obrázek lidí s psychickými problémy jako „pomatenců“.
Andrej Babiš vloni v parlamentu vykládal, že mu občané sdělují obavy o duševní zdraví Petra Fialy.
Nevkusná invektiva, že si někdo „asi zapomněl vzít prášky“, se v diskuzích na internetech stala až takovým standardem, že se jí častovali i lídři v superdebatě. Zjevně jim to přišlo jako samozřejmost i dobrá jedůvka do televize.
Politici - asi ještě víc než političky, ale to je zase jiný příběh - samozřejmě mají v popisu práce vystupovat jako silné osobnosti. Jako ironmani, co bez pochybností vedou kupředu. Přiznat, že já sám uvnitř nejsem stoprocentní, že nevím a nesvedu všechno, v téhle kultuře znamená neslušnost.
Není potřeba po politicích žádat, aby permanentně odkrývali své pochybující nitro. Ale i oni mají právo netvářit se 24 hodin jako tvrďáci, nebo se dokonce zmínit o svých úzkostech a démonech, a to i před voliči. Nebojte se o tom mluvit, nikdo se vám nebude smát, ani vám hlavu neutrhne. Důvěřujte.
Koalice, která se blíží k moci, je verbálně jednou z nejsuverénnějších a nejtvrďáčtějších, jaké jsme měli. Viz Andrej Babiš, Petr Macinka, Filip Turek. O to víc bude záležet na tom, jestli se zájem o psychické zdraví a boj proti stigmatizaci duševních onemocnění promítne nejen do programu, ale také do toho, jak bude působit její chování a slovník. Vliv politiků tu zůstává klíčový, své možnosti, aby bylo líp, zatím nevyužívají ani zdaleka.
