Hlavní obsah

Znovu na dně. Příběh lékařky z Ukrajiny, která tu přišla o místo i bydlení

Foto: Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty, Seznam Zprávy

Lékařka Alina přišla do Česka v únoru. Má za sebou turbulentní měsíce plné vzestupů i pádů. Teď znovu zažívá obavy o budoucnost.

Reklama

27. 11. 2022 17:59

Ruské bombardování lékařce Alině převrátilo celý život. Znovu se ho snaží nastartovat v Česku. Její příběh ale ukazuje, že úskalí čekají i na ty, kdo chtějí jen to základní – bydlet a pracovat.

Článek

Útěk z Ukrajiny do Česka si paní Alina pamatuje jen v útržcích. Když na Charkov začaly dopadat první bomby, myslela podle svých slov jen na jedno – že musí zachránit své děti.

„Volala mi sestra, která už léta bydlí v Brně, a prosila mě, ať přijedeme. Létala nad námi letadla a bomby už padaly. Vzala jsem jen pár věcí, doklady a autem jsme vyrazili na hranice. Cestu si ale už skoro nepamatuji, pořád jsem jen plakala a sledovala zprávy,“ vzpomíná dnes na únorové dny, které nadobro ukončily její poklidný život na Ukrajině.

Z lékařky a docentky, která přednášela na univerzitě, se kvůli ruské invazi stala uprchlice bez práce a vlastní střechy nad hlavou v zemi, kde se nedorozumí. Měla ale odhodlání znovu začít a postarat se o syny, kluky ve věku šest a 17 let. A díky počáteční vlně solidarity v Česku se alespoň zprvu vyhlídky na nový život jevily nadějně.

„Nejdřív jsme museli vyřešit bydlení. Sestra s manželem bydlí v malém bytě a i s maminkou nás tam najednou bylo šest. Díkybohu jsme narazili na hodného pána, majitele velkého domu, který se rozhodl pronajímat Ukrajincům, a najednou jsme tak měli kde bydlet. Díky tomu jsem byla klidnější, bylo to pro nás moc důležité,“ pokračuje.

Návaly strachu a nejistoty se postupně dařilo otupovat. Díky sestře, která pomáhala vyřizovat dokumenty a shánět oděv pro děti, i díky pomoci dobrovolníků – do nového bydlení rodině přivezli i dětské hračky.

„Na Ukrajině jsem měla všechno. Děti chodily do školy, neměly žádné problémy a měli jsme klidný život. A najednou přiletěla letadla a shazovala na nás bomby. Během chvilky jsme ztratili všechno. Ale byla jsem vděčná, že je má rodina naživu a začínala jsem věřit, že nějak můžeme pokračovat dál. Když jsme měli kde bydlet, začala jsem hned myslet na to, že musím začít vydělávat, protože jsem nechtěla být dlužná,“ vzpomíná dnes.

Začalo kolečko rozesílání životopisů a další náročné období plné deziluzí. Ukrajinští lékaři a lékařky se v Česku nemohou automaticky navrátit ke své původní profesi – musí si nejen nechat uznat svůj diplom, ale zároveň projít mnoha dalšími kroky, jejichž vrcholem je složení aprobační zkoušky v odborné češtině a následné přijetí do České lékařské komory.

Foto: osobní archiv Aliny Andrushy, Seznam Zprávy

Se syny v charkovském centrálním parku. „Byl nádherný. Do války,“ vzpomíná Alina.

Paní Alina se proto přihlásila na intenzivní kurzy češtiny organizované centrem pro cizince a snažila se získat práci alespoň v jakémkoliv zdravotnickém zařízení, kde by zatím dělala například administrativní výpomoc. Po opakovaných zklamáních a odmítání se jí nakonec podařilo sehnat práci v jedné z brněnských klinik.

„Neumím si představit, že bych pracovala v jiném oboru, jen ve zdravotnictví. Protože tomu jsem věnovala celý život. Panu primáři se líbil můj životopis, viděl, že mám přes 20 let praxe, jsem docentka a mám i PhD., a přijal mě na administrativu a překládání anglicky a ukrajinsky mluvícím pacientům,“ líčí lékařka.

Znovu od nuly

První krůčky v nové práci, střecha nad hlavou a pokroky v češtině. Tři základní věci, které potřebovala ke startu v nové zemi, Alina získala. Představa o klidnějším životě se ale nyní opět rozplývá a znovu se ozývá strach o základní existenční jistoty, které se na pozadí aktuální ekonomické krize jeví ještě hrozivěji.

Uprchlíci v Česku

Česko ukrajinským uprchlíkům doposud vydalo okolo půl milionu víz. Podle vládní analýzy je mezi příchozími asi 44 % žen a 36 % dětí. Podle Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty v ČR je mezi uprchlíky dvakrát více vysokoškoláků než v české populaci.

Více než polovina uprchlíků je ekonomicky aktivní, nejvíc jich však působí v nízkokvalifikovaných profesích (80 %). Nedaří se tedy příliš využít jejich profesního potenciálu.

Nejdříve přišla zpráva o tom, že rodina bohužel brzy přijde o bydlení. Majitel obytného domu nájemníkům oznámil, že se kvůli přestavbě musejí do února vystěhovat. Hledání nového bytu je ale zatím naprosto beznadějné.

„Situace je opravdu špatná. Zjistili jsme, že volné byty k dispozici téměř nejsou a když už jsou, tak je zájemců enormně mnoho. Jakmile navíc realitní makléř slyší přízvuk, tak má obavu. Uprchlíky nechtějí, protože se obávají, zda budou v bytě dlouhodobě a prodlouží smlouvu. Během chvíle je buď byt pryč, anebo řeknou, že pro nás zkrátka nic nemají,“ říká lékařka Alina.

Jedním dechem dodává, že si návrat do rozbombardovaného Charkova, který leží jen desítky kilometrů od ruských hranic, ani neumí představit. Každý den proto dál a dál zkouší odpovídat na inzeráty a byt pro sebe a svou rodinu najít.

Oznámení o blížící se ztrátě bydlení však navíc přišlo v podobnou dobu, kdy se žena dozvěděla, že ji z práce musejí kvůli ekonomické situaci propustit.

„Je těžká doba, propouští se všude, nedá se nic dělat. Začala jsem od nuly, měla jsem byt a práci. Jenže teď jsem znovu ve stresu a myslím na to, co bude dál. Šetřím každou korunu, ale nevím, jak to bude… Znovu začínám od nuly,“ říká posmutněle.

Stále však doufá, že vše dobře dopadne a v příštích měsících se jí znovu podaří najít nejen bydlení, ale i práci. Přestože pro ni byl letošní rok ve znamení opakovaných nočních můr, stále se při vyprávění stáčí k tomu, jak moc je vděčná každému, kdo jí v posledních měsících dal najevo, že je v Česku vítaná.

„Mám pocit, že většina Čechů Ukrajince podporuje. Každý den se najde alespoň jeden pacient, který vyjadřuje podporu. Jsem vděčná i českým kolegům a za to, že jsem získala další zkušenosti, že můžu mluvit s pacienty a zároveň se zlepšovat v češtině,“ dodává.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované