Článek
„Vepřový a hříšný myšlenky jsou tu zakázaný, ale jinak jsi svobodná,“ dozví se od tchyně základní pravidlo ženského života v Afghánistánu Češka Helena, která se sem provdá. Jak to s tou svobodou pro ženy v Kábulu je, ukazuje v dnešní době nepříjemně aktuální český film Moje slunce Mad, který se v pondělí představil v Karlových Varech v mezinárodní premiéře.
Knihu Frišta jsem napsala v roce 2004, když jsem bydlela v Kábulu, ale najednou, po takové době, ten příběh vzhledem k současným událostem v Afghánistánu začal být zase aktuální,“ řekla novinářka Petra Procházková, autorka předlohy filmu, románu Frišta, během představování filmu před Velkým sálem hotelu Thermal. S tím, že věří, že film může českým divákům umožnit pochopit blíže afghánskou realitu.
Evakuace zahraničních občanů a jejich domácích spolupracovníků z Afghánistánu stále pokračují a jejich tempo se zrychluje, přesto v zemi nadále zůstávají tisíce lidí, kteří by měli být evakuováni před definitivním stažením amerických vojsk. Mezitím přibývá obětí v areálu kábulského letiště, kam prchly tisíce lidí poté, co se moci v zemi znovu ujal Talibán.
Film Moje slunce Mad se odehrává v roce 2011, kdy byl zabit Usáma bin Ládin. Hrdinka filmu, která si v Kábulu říká Herra, je spolu se svým mužem zaměstnána u místních amerických jednotek, k manželově nelibosti, který její pozvolný emancipační proces sleduje.
Pozvolná ženská emancipace se odehrává i v širší rodině manželů – u Frišty, švagrové Herry, která trpí ve vztahu s násilnickým manželem Kaízem, či u Frištiny dcery Rošangol, toužící po vzdělání a odmítající domluvený sňatek.
Každodenní život afghánských žen film evokuje velmi přesvědčivě. Krom začleňování Herry do afghánské rodiny je jeho tématem i proměňující se vztah s manželem Nazirem, v němž se střetávají protikladné představy o jeho podobě dané rozdílem v západní a afghánské kultuře. Do jejich vztahu navíc vpadne vetřelec – poté, co se Herře nedaří otěhotnět, získává syna alespoň v titulním nalezenci Madovi, klučíkovi s hlavou jako žárovka.
Hlavní hrdince animovaného snímku Moje slunce Mad propůjčila hlas herečka Zuzana Stivínová, a to dokonce i v jazyce darí.
Ač je Moje slunce Mad filmem animovaným, po chvíli to divák přestane vnímat. Hrdinům, nebo spíš hrdinkám, drží palce od začátku do konce a doufá spolu s nimi v lepší život. Výtečná animace plná hravých nápadů jako řada předchozích snímků režisérky Michaely Pavlátové pak přesvědčivě evokuje pocity ženy uvězněné v neznámé kultuře a marně se snažící zachovat si zbytky (západní) důstojnosti.
Film Moje slunce Mad vznikal osm let, za sebou má už úspěch na festivalu v Annecy, kde získal Cenu poroty. Afghánská jazyková verze vznikala s afghánskými herci přímo v Afghánistánu, není divu, že režisérka filmu aktuální vývoj v zemi sleduje s pohnutím. „Naši kolegové – herci či filmaři, kteří s námi na filmu Moje slunce Mad spolupracovali – jsou nyní se svými rodinami v ohrožení života, jejich země čelí humanitární katastrofě. Snímek poběží na festivalu v okamžiku, který si nikdo nechtěl představovat ani v tom nejčernějším scénáři. Snad bude jeho uvedení alespoň malou symbolickou podporou pro všechny, kteří nyní zažívají v Afghánistánu velmi těžké chvíle,“ říká Pavlátová.
Ve festivalovém programu je také další animovaný snímek inspirovaný nelehkou realitou současného Afghánistánu. Dánský film Utéct rekonstruuje ve vzpomínkách imigraci muže z Afghánistánu do Evropy.
A jedním z nejsilnějších filmů festivalu je bosenské drama Quo vadis, Aida?, jehož hrdinka, srebrenická tlumočnice do angličtiny Aida, se uprostřed válečné vřavy v bývalé Jugoslávii snaží všemi silami zachránit jak životy 25 tisíc lidí před branami základny OSN, tak životy vlastní rodiny.
Jedna z nejvýraznějších evropských filmařek nahlíží na masakr vykonaný bosenskými Srby ve Srebrenici prostřednictvím charismatické titulní hrdinky, tlumočnice pro nizozemské vojáky vyslané OSN do válečnými konflikty zmítané bývalé Jugoslávie.
Film je inspirovaný tragickými událostmi z roku 1995, které vešly do dějin jako srebrenický masakr. Herci tu vystupují v rolích skutečných aktérů tehdejší historie, včetně krutého generála Ratka Mladiče, který byl odsouzen za zločiny proti lidskosti i genocidu. Režisérka filmu Jasmila Žbaničová je v evropské kinematografii považována za jednu z nejtalentovanějších a její nový film její mistrovství jen dosvědčuje. Hrdinku sleduje z bezprostřední blízkosti stejně jako nepřehlednou, zoufalou situaci tisíců srebrenických obyvatel, kteří se ze dne na den ocitli bez svých domovů i jakýchkoliv jistot a jejichž nekonečné zástupy leckdy stačí kameře jen tiše pozorovat.
Diváci jen lapají po dechu nad krutou nevyzpytatelností Mladičovy armády či se jim svírá srdce při osudových volbách, kterým Aida musí čelit. Film je přitom dalek citového vydírání diváků, přesto je jeho sledování drásavým, ale o to silnějším filmovým zážitkem.
Oba zmíněné filmy vstupují po karlovarském uvedení také do českých kin, Quo vadis, Aida? v září, Moje slunce Mad v říjnu. Během srebrenického masakru přišlo o život 8 372 místních mužů, v afghánské tragédii ještě počty obětí bohužel nejsou ani u konce. Tím spíše je třeba tyhle příběhy připomínat.
