Nejdřív na dluh, pak zdanit domy? Jak Češi zaplatí, co slíbili Trumpovi

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nový Zéland nemá žádnou celostátní daň z nemovitosti, její výši si určují samosprávy jako v Česku. Obce u protinožců ale mají jedno podstatné privilegium – poplatky strhávají nejen podle zastavěných metrů, ale i podle tržní hodnoty domu, bytu či pozemku.

Výběr má pak zcela jiné výsledky. Na dani z nemovitosti Novozélanďané ročně odvedou celá dvě procenta hrubého domácího produktu. V Česku to nejsou ani dvě promile.

Ekonom Zdeněk Kudrna na Novém Zélandu už několik let žije a realitní daň zmiňuje jako jeden z nevyužitých zdrojů, až Česko v příštích letech začne hledat peníze pro naplnění nových armádních závazků. Není sám, cosi jako válečná daň z majetku má navíc i jistou ekonomickou logiku.

„V principu jsou výdaje na obranu pojištěním, že nám ruské dělostřelectvo nesrovná baráky se zemí,“ uvažuje světoběžník Kudrna, který předtím žil a vyučoval také v Rakousku a Švýcarsku.

Vybírat víc peněz z majetku doporučuje opakovaně Česku i tým ekonomů z OECD, a to už delší dobu. S odůvodněním, že zatížení práce a spotřeby už je v zemi velké, a že je proto vhodné zdanit i něco jiného. Zvlášť když se to jinde po světě děje. Přehled výtěžků nemovitostní daně zařadili pro inspiraci i do své poslední studie o Česku z letošního jara.

Nový Zéland nelze úplně okopírovat, daň z nemovitosti by měla být jen „součástí mixu“, jak obranu zaplatit, míní Kudrna. Fialova vláda už ji mírně zvedla v rámci konsolidačního balíčku, v dalších posunech by se muselo leccos pečlivě ohlídat. Třeba to, aby změny nezruinovaly příjmově slabé vlastníky, jako jsou senioři s jedním velkým domem.

Hypotetická analogie se Zélandem ale funguje v tom, že dvě procenta navíc by Česku leccos vyřešila. Přesně tolik – v přepočtu na koruny 161 miliard – činí současné armádní výdaje. A jejich zdvojnásobení je v praxi zhruba to, co má armáda spolu s politickou reprezentací a daňovými poplatníky nyní před sebou.

Nové minimum, dohodnuté tento týden na summitu NATO, činí pět procent HDP. Na zbraně, munici, armádní objekty a platy vojáků připadne 3,5 procenta, se zbytkem se počítá na volněji definované „měkké“ investice do odolnosti země a infrastruktury.

Do druhé množiny půjde započítat i leccos z toho, co už dnes stát platí, třeba výdaje na kyberbezpečnost nebo kriticky důležité dopravní komunikace. To je z hlediska financí dobrá zpráva – nebude třeba vydat dvaapůlkrát víc, jak to podle titulků z Haagu na první pohled vypadalo, ale třeba jen dvakrát.

„Jen v tuto chvíli nevíme, o co přesně půjde a jak moc budeme moci být kreativní,“ říká k debatě o struktuře měkkých výdajů náměstek Ministerstva financí Tomáš Holub. Jako příklad, který by mělo logiku uznat, uvádí třeba investice do posilování energetických sítí, kam už proudí desítky miliard ročně.

Další dobrá zpráva je, že nikdo nenutí Česko přeřadit z dvojky na pětku hned. S cílovou hodnotou NATO počítá až v roce 2035. Tedy v souladu s postupným navyšováním o 0,2 procentního bodu každý rok, jak už v březnu odsouhlasila Fialova vláda s ujištěním, že takto po krůčcích bude armáda umět extra peníze smysluplně utratit.

I při kreativním a postupném navyšování ale dodatečných peněz bude potřeba dost na to, aby se vedle navyšování procent začalo řešit i financování.

Vyšší daně z nemovitostí jsou jen čistě akademický nápad. Z politiků se k němu nikdo nehlásí, stejně jako k pohybům jakýchkoli daní. Před volbami je jejich zvedání obecně tabu, všechny hlavní strany naopak v kampani spíš akcentují, že by daně rády snižovaly.

Ministr zahraničí Jan Lipavský po návratu ze summitu v Haagu v televizní diskuzi bez okolků přiznal, že ohledně zaplacení čerstvě dohodnutých závazků nemá po ruce žádnou odpověď a že bude záležet na uspořádání výdajových priorit. Opoziční hnutí ANO otázku placení za obranu neřeší zatím vůbec s námitkou, že pět procent je moc na to, aby je armáda vůbec zvládla efektivně spotřebovat.

Pokud se obranné výdaje zvedat budou, jak bylo slíbeno, existují vedle vyšších daní už jen dvě další řešení – ušetřit někde jinde, nebo zvednout dluh.

Podle Jana Pavla z Národní rozpočtové rady má Česko výhodu, že na rozdíl od jiných zemí má ještě dluh kam růst. Oproti eurozóně Česko dluží – v relaci k síle domácí ekonomiky – zhruba polovinu, podobně vypadá i srovnání v rámci OECD (viz graf).

Správně by ale podle Pavla měl být dluh jen krátkodobým řešením. Je-li obrana nutnou a trvalou položka k odstrašení nepřítele, měla by se dříve nebo později začlenit do standardních rozpočtových kolonek bez dluhových odboček. Zvlášť když podle Pavla je k dispozici jen „krátké časové okno zhruba do roku 2035“, protože pak naskočí kvůli demografii jiné velké dluhy na důchody a zdravotnictví.

Podle náměstka Holuba je navíc třeba myslet na to, že už teď je zadlužení Česka podle metodik EU na úrovni kolem 45 procent. Dalších pět procent je třeba připočítat kvůli nově domluvené státní půjčce na stavbu Dukovan. Země se tedy už pomalu přibližuje hranici 55 procent, kterou si dala do zákona jako dluhovou brzdu.

„Prostor pro dluh bychom měli využívat jen dočasně,“ argumentuje Petr Janský z Centra veřejných financí při Karlově univerzitě – s tím, že půjčovat si je jen odkládání problému v čase a že civilizovaná země by měla umět své účty pokrýt: „Chci, abychom byli jako společnost konzistentní a zaplatili to, co si chceme zaplatit.“

V ideálním světě by nový prioritní výdaj měl znamenat obětování něčeho jiného. Pro většinu ekonomů je takové uskromnění vždy lepší volbou než větší přerozdělování.

„Zvyšování daní nebo další zadlužování by mělo být až krajním řešením. Nejprve bychom měli hledat úspory na výdajové straně – v ideálním případě tak prokázat, že stát umí měnit priority, nejen přidávat nové,“ říká k nové rozpočtové situaci další z oslovených ekonomů, Jakub Kuneš z Liberálního institutu.

Jako nejlepší z dostupných a objemově velkých řešení vidí slevit v dekarbonizaci, která podle vládního klimatického plánu spotřebuje do roku 2030 ze státního rozpočtu 200 miliard korun. Podle Janského ale nebude tak snadné do této oblasti, kde jsou příjmy i výdaje svázané unijním systémem emisních povolenek, sáhnout.

Stejně mohou v praxi narazit i jiné škrty. „Nižší výdaje a strukturální reformy podporuji, ale tato vláda ukázala limity, jaké to má,“ varuje Janský, podle něhož tedy realita stejně nakonec zemi k vyšším daním dožene. „Vyšší příjmy jsou regulérní způsob financování, navíc daně máme o sto miliard nižší než v roce 2019 a nižší než sousední země,“ vypočítává Janský.

Stomiliardový výpadek je známý fakt v důsledku rušení superhrubé mzdy v roce 2021, kdy došlo k plošnému zvýšení čistých výdělků zhruba o sedm procent. Co bylo původně slibováno jako dočasná dvouletá úleva na vzchopení se z covidu, už v zákonech zůstalo. Srovnání se sousedními zeměmi vychází rovněž z tabulek OECD (viz graf výše).

K podobným závěrům – tedy že na úspory jinde v rozpočtu nelze moc spoléhat a že v takovém případě je zvýšení daní poctivější a v konečném důsledku i úspornější než dluhy – dospěli nedávno i ekonomové z institutu CERGE-EI. „Odklad nárůstu daní je z ekonomického pohledu neefektivní. Čím více se bude zvýšení daní odkládat, tím nákladnější to řešení bude,“ stojí v jejich dokumentu na toto téma.

Že budou výsledkem nové bezpečnostní situace nakonec tak jako tak vyšší daně a že otázkou bude jen to, kdo je nakonec zaplatí, čeká nakonec v praxi i Kudrna. Proto rovnou do diskuze dává už zmíněný příklad s nemovitostní daní nebo zmenšení nerovností mezi zdaněním živnostníků a klasických zaměstnanců.

„Dluh roste rychle a začíná být dost vysoký vzhledem ke stávajícím úrokům a celkové nejistotě. Snižovat výdaje náš politický systém neumí bez drastické krize. Takže vylučovací metodou zbývá zvýšení daní,“ uzavírá Kudrna.