Komentář: Čím hůř, tím lépe. Z akcií CSG bude hit a ze Strnada příští Kellner

Nejen v podnikání platí, že úspěch závisí na správném načasování. Michal Strnad – brzy nový nejbohatší Čech – trefil svůj životní krok dokonale.

V pátek, uprostřed divokého globálního dění, uvede na burzu akcie své zbrojařské skupiny CSG. Výsledky přípravné fáze signalizují, že by se nemělo nic pokazit. Bezpečnostní chaos se stupňuje a investoři tomu dobře rozumí.

Ať bude v pátek a v dalších dnech zájem veřejnosti jakýkoli, u velkých investorů už si Strnad svůj obchod dopředu pojistil. V předprodeji si rozebrali 15,2 procenta akcií CSG za 3,8 miliardy eur, tedy bezmála sto miliard korun. Když se stejně ocení zbytek firmy, který Strnadovi zůstane, jeho jmění těsně přeskočí částku 600 miliard korun.

V miliardářských žebříčcích půjde o nový český rekord. Z firmy CSG bude oficiálně jedna z největších českých společností na úrovni jako ČEZ, PPF nebo EPH.

Akcie v pátek startují na burze v Amsterodamu za 25 eur, k mání budou i přes pražskou burzu nebo přes pár kliků u českých brokerů. Zda půjde o dobrou investici, je obtížné v tuto chvíli říct. Poptávka v prvních neveřejných kolech překročila nabídku, kurz může po vpuštění veřejnosti dál stoupat. Své investiční rozhodnutí si musí každý rozmyslet sám, v závislosti na aktuální ceně.

Bez debat je ale jiná věc, která je důležitější než finance. A sice přitažlivost a srozumitelnost příběhu o výrobci zbraní, po kterých je a bude enormní poptávka. Navíc z regionu, s jehož osudem to vypadá čím dál víc nahnutě. Vyhnáno do extrému – do čeho jiného v postsovětském prostoru dnes investovat, když ne do obrany?

Kéž by to bylo jinak, ale Strnad má něco, co je třeba. Svou skupinu sice pořád ještě staví, ale má náskok a bohužel i potenciál. Právě tato přitažlivost příběhu CSG – ať už ho čteme jako byznysovou pohádku, nebo jako nešťastný důsledek války – stojí za pozornost. Ne proto, abychom nového 33letého miliardáře obdivovali, ale proto, že CSG je zhmotněním reality, před níž se část střední Evropy snaží zavírat oči.

Zbrojení není anomálie ani krátkodobá odchylka způsobená jedním konfliktem, který stačí „rychle ukončit“ diplomatickým tlakem na jednu napadenou zemi. Je to sektor, který v posledních třech letech roste, protože se dramaticky změnilo bezpečnostní prostředí. A změnilo se trvale, respektive vrátilo se po pár šťastných dekádách do normálu.

Evropa – a zvlášť její střední a východní část – se ocitla v situaci, kdy se znovu učí, co po třiceti letech relativního klidu zapomněla: že bezpečnost vyžaduje investice a vlastní přičinění. Ruská hrozba, nově v kombinaci s panikou kolem každého dalšího obratu mysli Donalda Trumpa, posouvá celoevropskou realitu do úplně nových dimenzí.

CSG je v tomto smyslu učebnicovým příkladem firmy, ze které je hit, protože u ní zaklaplo banální pravidlo úspěšného byznysu – nabídnout něco, co ostatním chybí a chtějí za to platit. Nejde o poptávku vytvořenou marketingem nebo dotacemi, ale o reálný zájem vyvolaný válkou, posunem Ruska do otevřeně nepřátelské pozice a dlouhodobým podfinancováním evropských armád.

CSG je dnes evropskou dvojkou v dodávkách dělostřelecké munice. Z lokálního prodejce repasované armádní techniky, což byl stav, v jakém Strnad převzal firmu před osmi lety od otce, se po sérii akvizic stala skupina s 14 tisíci zaměstnanci rozkročená i do USA.

Když Strnad prodává granáty, obrněná vozidla a dělostřelecké systémy, není to proto, že by chtěl válku prodlužovat. Ale proto, že jeho zboží někdo zoufale potřebuje. A bude je nejspíš potřebovat i za pět, deset let.

Mnozí politici v Česku a okolí se naučili sbírat body tím, že veřejnost konejší a bezpečnostní hrozby bagatelizují. Slovy Andreje Babiše: nemluvte o válce, lidé se jí bojí. Něco podobného úspěšně nabízí Robert Fico, Viktor Orbán nebo Tomio Okamura – nikoho nedráždit, do ničeho se nemíchat, zbrojení zastavit, Ukrajinu hodit přes palubu.

Takový přístup má ale zásadní vadu: ignoruje realitu, kterou dnes ztělesňuje právě CSG. Kdyby platilo, že stačí se přikrčit a počkat, poptávka po Strnadově zboží by se zhroutila. Investoři by se neprali o jeho akcie, ale utíkali by pryč. Evropské státy by neuzavíraly dlouhodobé zbrojní kontrakty, nestavěly by se nové továrny, nenavyšovaly by se kapacity výroby munice „na roky dopředu“.

CSG má podle podkladů pro burzu v zásobě další zakázky za 14 miliard eur. Pro příští roky počítá s růstem tržeb o 15 procent ročně, v souladu s tím, jak porostou obranné rozpočty evropských zemí.

Zbrojí se, protože se musí. Ne proto, že by si to někdo přál, ale proto, že alternativa je horší. Odstrašování nepřítele není ideologický pojem, ale velmi konkrétní kalkul: kolik munice můžeme vyrobit, jak rychle ji dokážeme dodat, jak dlouho jsme schopni vést konflikt, kdyby přišel. Do stejné kategorie patří i schopnost udržet při životě Ukrajinu, jejíž odolnost je pro evropskou bezpečnost největší pojistkou.

Příběh CSG má ještě jiný zajímavý aspekt. Dodávky střeliva na Ukrajinu jsou dnes pro firmu hlavním zdrojem příjmů. Velkou část zajišťuje skupováním po světě v rámci muniční iniciativy (budiž Babišovi ke cti, že v jejím pohřbívání otočil). Což je zranitelnější forma zásobování než vlastní výroba a zatím jedna ze slabin CSG.

Strnad na ni logicky moc neupozorňuje, ale už delší dobu pracuje na jejím zacelení. Slibuje zkompletovat výrobní vertikálu a už loni kvůli tomu přikoupil továrny v Řecku a v Německu. Předtím dělal akvizice v Itálii a v USA. V těchto případech šlo sice o civilní malorážovou munici, ale vstup do USA otevřel Strnadovi cestu k zakázce i na armádní střelivo.

Zda podnik naplní představy investorů, se teprve ukáže. Příběhově ale jde o klasickou šablonu burzovního vstupu – zariskovat, zadlužit se, poskládat větší a globálně srozumitelný celek, který se pak zabalí a se ziskem prodá.

Dnešní CSG není žádný americký Lockheed Martin nebo německý Rheinmetall (byť v Německu už se o CSG jako o „konkurentovi Rheinmetallu“ píše). Je to mladá firma vyrůstající z postkomunistického prostoru, který si dlouho nesl stigma levné práce a subdodávek. Pomalu se ale stává regionem, bez něhož si evropskou obranu nelze představit nebo v ní aspoň může hrát podstatnou roli.

V českých zemích jde jen o navázání na tradice delší víc než sto let. Každý má svou specializaci, i tak lze vzestup CSG vnímat  – někdo vydělává na ropě, někdo na turistice, někdo měl kolonie a někdo se vyzná ve strojírenství, kde jsou prémiovým sektorem zbraně. Umíme je a potřebujeme je.

Je-li teď v Česku i jinde v módě hledat národní zájem, pak k němu rozhodně patří schopnost bránit se nebo alespoň přispět k obraně aliančního prostoru. Ta se nebuduje řečmi o míru, ale investicemi, výrobními kapacitami, technologiemi a lidmi. Tedy tím, co dělá Strnad – a co z něj dělá magnet pro globální kapitál, který jinak poslední dobou hledá svou cestu do středu Evropy spíš obtížně.

Nikdo samozřejmě nemá radost z toho, že se na válce vydělává. Jenže předstírat, že zavřeme oči a válka zmizí, je luxus, který si střední Evropa nemůže dovolit. Historie nás to naučila už několikrát a pokaždé to skončilo špatně.

Uvidíme, zda z akcií CSG bude natrvalo nový český investiční hit. Podstatné je, že jejich uvedení na burzu funguje jako zrcadlo. Ukazuje, kde jsme, v jakém světě žijeme a jaké příběhy si o něm vyprávíme. „Čím hůř, tím lépe“ zní cynicky, ale právě na takovém principu roste byznys muže, který v žebříčku nejbohatších Čechů sahá po prvním místě.