Článek
Po letech teoretizování dochází v otázce útlumu uhlí na lámání chleba. Největší hráč v oboru chce hlavní část svého domácího podnikání odstavit. A stát si má říct, jestli se bez odepisovaných zdrojů obejde.
Řeč je o dvou starých, ale velkých a donedávna slušně vydělávajících elektrárnách v Počeradech a Chvaleticích a uhelné teplárně na Kladně. Mají-li elektrárny zůstat v provozu nebo v pohotovosti pro stabilizaci sítě, stát musí do šedesáti dnů přijít s poptávkou, jaký rozsah služeb by rád zachoval, a s nabídkou, kolik za to zaplatí.
Nejde o nic překvapivého. Už dlouho se ví, že dolování a pálení uhlí je při stávající emisní politice EU dožívající byznys. A že skupina Sev.en Pavla Tykače přesluhuje nejvíc. Počerady a Chvaletice jsou dva veteráni ze 70. let, už roky jen dožívají bez velkých investic do modernizace a za cenu vysokých exhalací.
Jejich opravdový konec by ale pořád znamenal velký krok do neznáma. Česko teď čeká náročná zkouška, jestli svou volbu zvládne dobře. Tedy jestli své zájmy poctivě vyhodnotí a ubrání – a když se rozhodne uhlí dotovat, tak aby to nebylo jen zbytečné přilepšování do kapsy jednoho z nejbohatších lidí v zemi, který už v minulosti opakovaně prokázal, že slabý stát si umí podat.
V případě teplárny jsou v zákoně zavedené nouzové mechanismy, aby nikdo nezůstal bez tepla (viz box). U elektráren jde ale o neprobádaný terén. Výrobců je mnoho, proud se mísí v jedné síti, zdroje jsou navzájem zastupitelné a jejich nepostradatelnost je diskutabilní.
Možná jsou chvíle, kdy Počerady nebo Chvaletice mají v síti nezastupitelnou roli. Hodně lidí ale věří, že už zkrátka nejsou potřeba a že peníze na jejich udržování při životě by udělaly lepší službu jinde. Že jen stačí sebrat odvahu, jako když rodiče pustí sedlo u kola a nechají dítě volně jet. Kdo ale takové rozhodnutí v dnešním Česku udělá? A bude ho nastupující vláda chtít slyšet?
Kdy vypnout koněspřežku?
Tykač svůj pohled na věc objasnil dopodrobna minulý týden v hodinovém podcastu Štěpení. Uctivě vedený rozhovor využil k pasivně-agresívnímu sdělení, že by rozhodně nerad, aby jeho rozhodnutí bylo vnímáno tak, že si říká o peníze. Jen už mu český uhelný byznys ekonomicky nevychází – a je prý na státu, ať si spočítá, jestli končící zdroje k něčemu potřebuje.
O Green Dealu – jak už víme z minula – si Tykač sice myslí svoje, ale změny v energetice bere smířlivě. Počerady a Chvaletice popisuje jako „koněspřežku“, která se začíná míjet s dobou. Z jedné strany ji potápějí vysoké fixní náklady na těžbu, podle Tykače jde minimálně o šest miliard korun ročně. A z druhé emisní poplatky a úbytek špiček, kdy uhelnou elektřinu z trhu vytlačují nově vznikající čisté zdroje. Co my s tím?
Energetika jako zvláštní případ – jak se bránit pádům tepláren a elektráren
- Padlou teplárnu dostane konkurent
Chce-li někdo zavřít teplárnu, stát má páky, jak tomu zabránit. Jde o součást regulace lokálních monopolů, aby nikdo nezůstal bez dodávek tepla. Když provozovatel zkrachuje nebo už teplárnu nechce dál provozovat, vrátí podle zákona licenci, Energetický regulační úřad (ERÚ) svěří provoz někomu jinému a nastaví mu nové podmínky, aby byl provoz do budoucna životaschopný.
Tento paragraf zatím nikdy nebyl v praxi naplno vyzkoušen, Kladno může být první. Pavel Tykač chce svou teplárnu ve městě zavřít, protože při její koupi zdědil pro něj nevýhodnou dlouhodobou smlouvu s nízkými cenami. Město ji dosud nechtělo upravit. Když ale Tykač končí, do teplárny nastoupí někdo jiný, kdo stejně zdraží z úřední moci.
- V elektrárně si lze říct o podporu
Když někdo chce zavřít větší elektrárnu s výkonem nad 100 MW, musí to 11 měsíců dopředu oznámit státu. Nová úprava ze začátku letošního roku dává státu možnost odstávku zablokovat, musí ale zaplatit.
Tykač staví věc tak, že je mu vlastně jedno, co bude dál. Buď koněspřežka skončí, což je mu prý líto hlavně kvůli třem tisícovkám zaměstnanců. Anebo si ji stát objedná aspoň na některé kritické okamžiky za regulovanou cenu, což ale pro byznys není žádné terno.
I na regulované ceně nicméně půjde vydělat, navíc bude dál zajištěn odběr pro Tykačovy doly. Pravda je tedy spíš taková, že každý další rok, kdy uhlí žije, je pro největší firmu v oboru dobrý. Dohoda se státem je pro Sev.en zjevně preferovanou variantou. Proč zavírat, když lze dál jet za státní peníze?
Zájem veřejnosti by měl být spíš opačný. Počerady i Chvaletice jsou největší producenti skleníkových plynů v zemi. Když jsou v provozu, spolknou několik vlaků uhlí denně. Výsledkem je stejná produkce CO2 jako u všech dieslových aut v zemi.
Kvůli stáří provozů jde také o přímočařejší škodliviny. V případě rtuti obě elektrárny překračují standardní limity a běží jen díky výjimkám a benevolenci úřadů. Zavedou-li se na takový provoz nové dotace, půjde o výsměch ochraně životního prostředí a blokádu pro nástup čistší konkurence. Případné dotace navíc zaplatí každý v ceně elektřiny.
Nešlo by to jinak?
Za fungování elektrické sítě zodpovídá státní podnik ČEPS. Na něm také teď je, aby řekl, jestli Počerady a Chvaletice přece jen z bezpečnostních důvodů potřebuje. Jak už víme, na vyhodnocení dopadů má šedesát dnů. Bude-li z repertoáru jedné či druhé elektrárny něco chtít, má podle zákona navrhnout smlouvu a pak spolu s Energetickým regulačním úřadem nabídnout za poptávané služby adekvátní cenu.
Loni v létě ČEPS vyhlídky vyhodnocoval v takzvaném superkritickém scénáři a konstatoval, že se bez uhelných elektráren obejde. A nejen bez dvou z Tykačovy stáje, ale bez všech. Na podzim v každoroční zprávě o zdrojové přiměřenosti už byl ČEPS opatrnější – upozorňoval na to, že ukazatele stability sítě budou bez uhlí na hraně, že je třeba budovat nové zdroje doma i v zahraničí a také posílit přeshraniční vedení.
Postradatelnost Tykačových elektráren z hlediska „zdrojové přiměřenosti“ loni ukázala studie neziskové organizace Fakta o klimatu. A předtím výpočty Hnutí DUHA, postavené na rozboru hodinových dat o výrobě a spotřebě za celý rok 2023. I ty dospěly k závěru, že náhradních zdrojů je v Česku dost. Naopak mnohem skeptičtěji vyznívá jiná letošní studie z dílny ČVUT, podle které by překotné vypínání uhlí mohlo znamenat velké riziko, mimo jiné kvůli nejisté dostupnosti dodávek elektřiny ze zahraničí v kritickém zimním období.
Podle Jana Krčála z Fakt o klimatu jeho závěry pořád platí, protahovat uhelnou agónii by prý byla zbytečně drahá chyba. Česko je pořád velkým vývozcem elektřiny, což lze omezit, a zároveň mohutně dotuje modernizaci tepláren, aby přešly na čistší paliva a vedle tepla zvládly pohotově vyrábět i víc elektřiny.
Tím ale posuzování nekončí. Podle Krčála je potřeba vedle dostatku zdrojů vyhodnotit i hledisko „stability sítě“, kam spadají nejrůznější dispečerské nuance, jako je udržování správné frekvence v soustavě nebo schopnost jejího nahození takzvaně „ze tmy“ po blackoutu. Potřebnost Počerad a Chvaletic pro tyto služby Krčálova studie neposuzovala.
O nutnosti poptat někde start ze tmy jako speciální službu mluvil loni i ČEPS – a je možné, že se chtěl obrátit právě na Sev.en. Stoprocentní aktuální jistotu tedy nemáme. Kritérií je hodně, názorů také. A protože jde o komplikovanou odbornou věc, bude ve finále potřeba se spolehnout právě na ČEPS a pak se nanejvýš domáhat důkladného vysvětlení, proč rozhodl tak či tak.
Turek a Mafra za víc uhlí?
Kontrola bude bezesporu potřeba. Na papíře vše vypadá jako odborná apolitická procedura, ČEPS a ERÚ mají fungovat nezávisle na vládě a jejích politických preferencích. V praxi má ale tato autonomie samozřejmě své limity. Lidé ve vedení obou orgánů nevybírá nikdo jiný než vláda, a ta se nyní mění. Jedna z prvních zatěžkávacích zkoušek odolnosti a nezávislosti institucí právě začíná.
Překvapivě přímo od Tykače se dozvídáme, že úsudek úřadů ohnout jde. Již zmíněný superkritický scénář ČEPS, jak teď říká Tykač, prý odpovídal duchu doby a touze exministra Jozefa Síkely zabodovat jako odpůrce uhlí v zelené Evropě při kandidatuře na eurokomisaře. Kdyby to byla pravda, kde vzít víru v nezávislý ČEPS teď, když se korouhev otočila?
Může jít o náhodu, ale Tykač svůj výkop dobře načasoval. A nejen proto, že náklonnost k hřejivému domácímu uhlí v zimním období podvědomě roste. Vláda už je skoro pohromadě a Motoristé jsou známí fosilní sympatizanti. V návrhu programového prohlášení jsou přímo věty, že Česko nemá být závislé na dovozu elektřiny a že „zákonnými podpůrnými mechanismy udržíme některé uhelné elektrárny, dokud nebude k dispozici dostatek dalších stabilních zdrojů“.
Zpráva o Tykačově výkopu tímto směrem navíc přichází krátce poté, co jsme se dozvěděli, že kupuje polovinu Mafry. Nikdo neříká, že novináři píší, co si přeje majitel. V Mafře je ale pochopení pro tábor čerstvých vítězů voleb tradičně silné a Tykač tomu sotva bude bránit.
Svou mediální investici koneckonců zdůvodňuje jako prevenci, aby se Mafra náhodou nestočila k progresivismu. Teprv uvidíme, co tím myslí. Když ale veřejně nabádá k „národní neposlušnosti“ proti Green Dealu, dá se čekat, že politickým stoupencům tohoto proudu dá ve svých novinách rád prostor. Ke vzniku nové arény pro fanoušky starých dobrých pořádků, tedy i uhlí, je pak už jen kousek.
Když se vrátíme k prapůvodnímu Tykačovu vzkazu, tak 1) uhelné podnikání přestává vycházet a 2) ať si stát svobodně řekne, jak na to chce reagovat. Své zájmy si Tykač ohlídá a zbytek země nepřímo vybízí k tomu, ať dělá to samé. Tak si v započatém duelu držme palce.















