Článek
Nadchnout mladé lidi řečmi o jejich stáří není nic pro politické začátečníky. Takže držme Aleně Schillerové palce, protože tentokrát jde o hodně.
Do měsíce slibuje představit novelu paragrafů o penzijním připojištění. Potenciálně průlomovou věc s největším prospěchem právě pro ty, kteří mají na spoření nejvíc času.
Fondy by jim měly dát nižší poplatky a hlavně nabídnout nekomplikovaného autopilota celoživotního investování, kterého půjde brát jako prověřený standard a kompromis mezi regulací a výnosem. Aby mladí nemíjeli penzijní fondy jako produkt z minulého století.
Ve hře je i nějaká forma vstupní motivace. Sečteno a podtrženo – vedle dluhů, které na mileniály spadnou (i kvůli avizovanému rušení nedávno schválené penzijní reformy), by mohli zdědit po této vládě i něco pozitivního.
Penzijní připojištění funguje už tři dekády a poslední velkou reformou prošlo před třinácti lety. Potřebuje další. Fondy sice mají skoro čtyři miliony klientů, ale spíš těch starších. Výnosy jsou slabé a někdejší hlavní lákadlo – státní příspěvek 340 korun měsíčně – už v dnešní zrychlené době plné jiných investičních lákadel nezabírá.
Problém je trojí a jednotlivé slabiny se navzájem zesilují. 1) Lidé vstupují do systému příliš pozdě. 2) Povinné investiční dotazníky je navádějí do zbytečně opatrných a málo výnosných strategií. 3) Překvapivě velkou část výnosů smažou vysoké poplatky.
Výsledek je tristní: běžný střadatel se po celoživotním spoření dočká drobného přilepšení, ale ne peněz, s kterými by šlo počítat jako s relevantním doplňkem státního důchodu. A protože to lidé tuší, nemají motivaci spořit víc ani dřív. Systém je v pasti.
Co je třeba opravit?
Legislativní návrh už se dodělává, ale zatím je tajný. Podle mluvčího Ministerstva financí Filipa Běhala lze zatím říct jen to, že novela sleduje tři priority – snížení poplatků, podporu odvážnějších investičních strategií a větší motivaci ke vstupu „především u mladých klientů“.
Což zní obecně, ale vůbec ne špatně. Vše zapadá do návrhů expertů, kteří se tématu věnují.
Téma v lednu hodně rozhýbaly výpočty ekonomů Lukáše Nádvorníka a Filipa Pertolda z institutu IDEA. Upozornili právě na vysoké poplatky a na potenciál srazit je až o polovinu.
To se politikům logicky líbí a fondům ne. I proto je řeč o tom, že by se zlevnění spojilo s nějakou formou pobídek, aby si mladší lidé slev všimli a víc se hlásili. Což by pro fondy znamenalo něco za něco (za úbytek poplatků víc klientů) a všichni by mohli být spokojeni.
Slibované posílení motivace, pokud by šlo o větší příspěvky nebo daňové úlevy, bude pro stát znamenat náklady. Jde tedy o ošemetnou věc, která zatím zůstává nedořešeným horkým bramborem.
Nic naopak nestojí modernizace dotazníků. Nebo jejich odstranění a nabídka jednoho univerzálního řešení, posvěceného státem jako rozumná základní volba pro ty, kdo se spořením v mládí začínají a nemají chuť něco speciálního vymýšlet.
Takový zlepšovák fondy podporují a má už i jméno – strategie životního cyklu. Fondy by nově příchozím namíchaly v mládí dynamické odvážné portfolio plné akcií a postupně s věkem by ho „zklidňovaly“ přesunem peněz do jistějších instrumentů, jako jsou státní dluhopisy nebo bankovní vklady.
Nejedná se o žádnou novinku, s tímto konceptem fondy pracují všude po světě. Cílem není objevit Ameriku, ale spíš celoživotní automat prodat jako něco, co dává smysl a na co se dá spolehnout.
I české fondy už ho mají v nabídce, ale jen jako jednu z možností, nikoli jako výchozí nastavení. A to je přesně ten problém: lidé si ji volí zřídka, protože výběr investiční strategie vyžaduje orientaci, zájem a čas, což mnohé odradí; anebo to stojí peníze za provize poradců, aby střadatele přesvědčili, což systém prodražuje na již zmíněných poplatcích.
Jak to celé dopadne?
Cíl je tedy jasný a dává smysl. Každý ví, že čas (v kombinaci s rozumnou volbou aktiv a rizika) dělá při investování divy. Kdo čas má, měl by se zapojit co nejdřív. Stát zařídí, že to bude levnější, fondy nabídnou na podnose předvolenou základní strategii.
Zbývá jen dořešit, jak se tento záměr převede do praxe. A to může dopadnout různě.
Je skoro jisté, že leitmotivem novely se stanou v první řadě poplatky. Jde o vděčné a srozumitelné téma, s konkrétními čísly v paragrafech. Každý se na poplatky bude politiků ptát a oni budou rádi odpovídat. Protože co zní lépe než zátah proti nenažranosti finančních domů.
Budiž – ale poplatky vůbec nejsou to hlavní. Spořicí noha je celospolečenskou nutností, která vychází z matematiky demografické časované bomby. Má-li celý zdejší důchodový systém běžet dál bez dalšího zdaňování práce nebo seškrtání důchodů, potřebuje přídavný motor.
Ekonom Miroslav Zámečník – jeden z těch, kteří o přínosech nosného fondového pilíře mluví už od 90. let – radí nebýt při zdi a zkusit iniciovat masovou vlnu napříč generací. Tedy nezůstat jen u stávající formy měsíčních státních příspěvků a daňových úlev, ale zavést třeba vstupní náborový příspěvek, a to v dostatečné výši, aby se o něm mluvilo. Nebo rovnou automatický zápis všech při prvním nástupu do práce – s možností odhlásit se, což nakonec podle zkušeností behaviorálních ekonomů udělá jen menšina.
Náborové příspěvky by znamenaly jednorázový náklad a nejspíš na ně nedojde. Ale společnost mladým jistou velkorysost dluží, vzhledem k tomu, jaké závazky se na ni ze všech stran hrnou. Beznaděj, že důchodový systém na mladší ročníky nemyslí a nic v něm nezbude, se bez peněz těžko odbourá.
S fantazií jde podle Zámečníka pracovat ještě dál a do diskuse vtáhnout kromě stáří i něco, co mladé opravdu pálí. Třeba umožnit propojení penzijních úložek s hypotékami, tak aby nastřádané peníze mohly fungovat pro banku jako forma záruky, a tím se přístup k úvěru zjednodušil. Nebo část peněz ve fondech zhodnocovat tím, že si je půjčí stát na projekty, jako jsou dálnice, za které by jinde stejně platil vysoký úrok.
Po všech stránkách je zjevné, že vláda má šanci udělat pro mladší ročníky velkolepou věc. Anebo tuto příležitost může velkolepě zahodit, když novelu zabalí úzce jen jako tlumič poplatků.
Uvidíme brzy – podle mluvčího Běhala má být text oficiálně předložen do připomínkového řízení „na přelomu dubna a května“. V červnu ho má projednat vláda, aby mohl od ledna platit.
