Křetínský v Rusku? A co tam vůbec ještě pohledává?

Jde o největší současné české angažmá, pokud jde o podnikání v Rusku. I když vzniklo spíš jako vedlejší produkt daleko rozsáhlejší akce, která se chystala několik let a o Rusko v ní nešlo.

Daniel Křetínský je od loňska – se svými souputníky ze skupiny J&T – hlavním majitelem německé sítě Metro. Patří pod ní 622 prodejen v 21 zemích světa. Včetně 13 hypermarketů v Česku.

A také včetně 91 obchodů v Rusku. O které teď český multimiliardář nejspíš přijde.

Firma do Ruska vstoupila ještě před jeho příchodem. Po plném vpádu Ruska na Ukrajinu (tedy také ještě za bývalých německých majitelů) propásla příležitost, kdy ještě šlo s trochou důstojnosti a peněz ze země odejít. Metro – i se žlutým logem v latince – zůstalo. Zůstal i Křetínský, ale k ničemu to nebylo.

Jak uvedlo samo Metro v tiskové zprávě, v Rusku na něj byla nyní s okamžitou platností uvalena „dočasná nucená správa“, což s odvoláním na speciální prezidentský dekret potkalo i jiné firmy. Prodejny zůstávají dál v majetku společnosti, ta ale přišla o vliv na řízení. Ruský stát ho svěřil do rukou místní firmy, která shodou okolností patří člověku, jenž až doposud Metro v Rusku řídil.

Je těžké s jistotou předvídat, co to v praxi bude znamenat. Zdali se místní tým utrhl jako bílý kůň, nově loajální k režimu, jak se to předtím v Rusku stalo dánskému Carlsbergu nebo francouzskému Danone. Anebo zda je ještě šance, že si Křetínský jednou bude moci kontrolu zas koupit zpět.

Podstatná je jiná věc. Křetínský měl být už dávno z Ruska pryč. Neplatí, jak se často říká, že by šlo o zbytečné gesto, které by ničemu nepomohlo. Kdo odešel sám, udělal správnou věc, a to se tentokrát nepovedlo.

O převzetí celého Metra Křetínský usiloval minimálně od roku 2018, kdy kupoval první akcie na burze. Ruské podnikání je ziskové, v celkovém firemním koláči není úplně zanedbatelné. Tvoří osm procent tržeb, dvakrát víc než Česko, jen je de facto nemožné peníze z Ruska vytáhnout.

Byla by ale hloupost připisovat českému velkopodnikateli nějaký zvláštní ruský plán. Rusko byla jen druhotná surovina v daleko větším balíku – divoká karta, z které mohlo něco být, ale netvořila podstatu obchodu.

Jenže z toho ještě neplyne, že ruská část Metra byla jen bezvýznamným přívažkem, který lze od zbytku podniku jednoduše odmyslet. Nebo na něj zapomenout, jak se Křetínský snažil vsugerovat zdejší veřejnosti, když se k ruské noze nijak nehlásil a na otázky kolem ní z jeho firmy nebylo možné získat žádný smysluplný komentář.

Tvrzení, že dobrovolný odchod z Ruska nic neřeší, je hlavním argumentem těch, kteří zůstali. Jistě, ruská společnost je odolná, konec Big Maců či hůře dostupné iPhony válku nevyhrají. Tato myšlenková linka na konci ale nevede k ničemu jinému než k naprosté rezignaci. A je navíc mylná, setrvání není bez důsledků.

Západní podniky, které v Rusku zůstaly, dál zaměstnávají lidi, platí daně, zásobují trh a udržují v chodu služby, které ruské ekonomice prospívají. Makro nejsou jen budovy, ale i know-how, díky kterému podnik lépe běží a každá taková funkční součástka ekonomice svědčí. McDonald's v americkém originálu je zkrátka nepopiratelně lepší služba než místní napodobenina.

Současně přítomnost západních značek pomáhá vytvářet obraz normality, že se vlastně nic zásadního nestalo. Když tu máme Pepsi, Philip Morris nebo stejné Metro jako Němci, tak asi Západ není zas tak jednotný a mezinárodní izolace má své limity.

Válečná ekonomika vtahuje soukromý sektor do svých potřeb i v nemilosrdně praktické rovině. Firmy se mohou dostávat pod tlak, aby spolupracovaly s úřady, poskytovaly údaje nebo plnily další povinnosti, jako třeba evidence pracovníků pro účely odvodové správy nebo předávání povolávacích rozkazů.

To všechno samozřejmě zvládne i ruská napodobenina Metra. Ale tím spíš - proč má u takových věcí svítit někdo z Česka?

Plno firem zůstalo, ale stejně tak jich plno odešlo. Kyjevský ekonomický institut KSE o tom vede na webu podrobnou databázi a firem, které odešly nebo svou přítomnost aspoň nějak omezily, je skoro stejně jako těch, které zůstaly. Byť za cenu obrovských odepsaných ztrát.

Ti prozíraví, jako česká skupina PPF nebo německý Volkswagen, ještě stihli v roce 2022 najít kupce a utržit z prodeje aspoň něco. Srdcaři prostě práskli dveřmi. Třeba zakladatel Jablotronu Dalibor Dědek – veřejně označil ruskou agresi za zločin a sám se aktivně zapojil do podpory Ukrajiny prostřednictvím iniciativy na nákup vojenského materiálu. Klobouk dolů.

Bylo by laciné říct, že všichni, kdo zůstali, jsou automaticky hamižní cynici, a naopak všichni, kdo odešli, jsou hrdinové. V oboru, kde Metro podniká, zůstaly mnohé firmy, z Křetínského milované Francie skoro všechny. Každý si ale mohl zvážit alternativy a důsledky – a svobodně se rozhodnout.

Zásadovost, s níž Evropa po únoru 2022 reagovala na ruskou invazi, bohužel postupně ztrácí sílu. Objevují se výjimky ze sankcí, favorité německých voleb poptávají levný ruský plyn, z podpory Ukrajiny se v Evropě pomalu stává téma pro disidenty.

Škoda, že Křetínský jako reprezentant české elity včas nešel vzorem a nepřidal se. Bylo by to sympatičtější než čekat, jak to v Rusku a na Ukrajině dopadne. A doufat, že se mezitím nic nepozná a nic nestane.