Článek
Ropný šok spuštěný konfliktem mezi Spojenými státy a Íránem může mít pro světovou ekonomiku a také české národní hospodářství stejně „katastrofální“ důsledky, jako měl před čtyřmi lety vpád Ruska na Ukrajinu, anebo před šesti lety zprávy o tom, že se pandemie covidu přenesla do Itálie.
Tento názor široce sdílí ekonomická obec. Jenže měsíc od počátku války se zatím nic dramatického neděje – pokud se nechají stranou bezprostřední důsledky, tedy zvýšení ceny motorové nafty o 40 procent a benzinu o 20 procent.
Analytici s napětím vyhlížejí jakákoli statistická data, která by popsala stav národního hospodářství po 28. únoru, kdy válka začala. Zvlášť očekávané byly údaje Českého statistického úřadu o březnové inflaci.
Je pravda, že proti únoru zdražily Čechům v březnu energie (tedy elektřina, plyn, teplo a pohonné hmoty) o pět procent. Ovšem v Evropě to je pořád pod průměrem, navíc jsou energie lacinější než v březnu 2025. Také je pravda, že meziroční inflace u veškerého zboží a služeb dosáhla v březnu 1,9 procenta a že to je víc než v únoru. Ovšem nadále jde (po přepočtu na evropský index HICP , kde česká inflace v poslední době vychází o 0,5 procenta nižší než podle indexu CPI, který používá Český statistický úřad) o nejmenší cifru v Evropě vedle Kypru a Itálie.
Pozoruhodné jsou zatím i další dostupné zprávy z březnové ekonomiky. V první řadě údaje o státním rozpočtu. Konkrétně na daních se v prvním čtvrtletí vybralo o 15 miliard víc než loni, i když část výnosů DPH i přímých daní byla od prvního ledna převedena obcím nebo krajům a zároveň vyschly výnosy daně z mimořádných zisků. K tomu zveřejnil statistický úřad definitivní zprávu o rozpočtu za minulý rok. Státní pokladna podle ní snížila svůj deficit o osm miliard. Není to zázrak, ovšem podle dosavadních výpočtů se měl deficit prohloubit. Stát má lepší finance, než jsme mysleli.
První signály krize obvykle přináší šetření o náladě podnikatelů a spotřebitelů. Z března však žádné signály nepřišly, naopak se podle Eurostatu ekonomická očekávání mezi byznysmeny i v domácnostech zlepšila, byť mírně.
Z pohledu analytiků a koneckonců všech, kdo řeší nějaké ekonomické záležitosti, by bylo jistě chybou dojít k závěru, že žádná globální krize nenastala, a pokud nastala, tak nás se vůbec netýká. Na druhé straně však nemá smysl živit obavy veřejnosti vizemi, že jsme v březnu pouze dostali odklad, který navíc způsobí, že náraz krize bude ještě tvrdší.
Nelze vyloučit, že výpadkem světového obchodu s ropou o 10-15 procent globální krize skutečně nastává. Pokud se odehraje v rozměrech, jak to svět zažil po únoru 2022, po únoru 2020 anebo po pádu banky Lehman Brothers v září 2008, pak se lze spolehnout, že se hospodářské poměry a nálada veřejnosti budou zhoršovat, případně stagnovat na dosaženém dně po dobu šesti až osmi měsíců.
Konkrétně v roce 2022 se růst ceny energií a s nimi i růst společenské frustrace zastavily až v říjnu. Tvrdit dnes s větší či menší jistotou, že vážné potíže nehrozí, může brzy způsobit nemilé překvapení, a v důsledku vyvolat vlnu paniky.
Na druhé straně nikdy nevycházejí ty nejtemnější předpovědi, ke kterým dnes patří, že se opakuje období ropných šoků ze sedmdesátých let minulého století, případně že znovu nastává velká deprese, která dusila svět v letech 1929-1939. Přesto mívají temné vize efekt, protože mohou zneklidnit značnou část populace. Pokud nejistota ovládne veřejnou debatu, pak se tím sníží odolnost dané národní ekonomiky, která nedokáže na krizi reagovat odpovídajícími prostředky. Dopady se tím zhorší.
Právě „katastrofy“ minulých let o tom dávají přesvědčivé svědectví. Po prvním nárazu krize se relativně rychle zlepšuje nálada v západoevropských zemích od Francie po Finsko. V důsledku tyto země prokázaly lepší odolnost při zvládání finančních výpadků (2008), zdravotních dopadů pandemie (2020) a také inflace (2022). Západní společnosti jsou dost vyspělé, aby zkušenosti z minulých let využily u každé nové krize, a proto ani ekonomické dopady v letech 2008, 2020 ani 2022 nebyly nikdy tak velké, aby je bolestně pocítily celé společenské vrstvy.
Naopak na východě Evropy (v roce 2008 také na jihu) obavy přetrvaly delší dobu, možná i z toho důvodu, jak nepřiměřeně reagovali tamní experti a politici. Po pádu Lehman Brothers musely žádat Mezinárodní měnový fond o pomoc právě země z východu, také pandemie a energetická krize měly na východě nesrovnatelně větší dopad. Češi patřili k nejhorším, zvláště v letech 2020 a 2022.
V březnu 2026 se v Česku dařilo vybírat daně, ceny rostly jen málo a lidé měli celkem dobrou náladu. Pozitivní hodnota těchto zpráv nespočívá v tom, že zobrazují trvalý stav národního hospodářství. Ve chvíli, kdy ekonomové, politici a obecně média hrozí příchodem další krize, veřejnost neztrácí soudnost a může na příchod vážnějších problémů reagovat rozumněji než při minulých „katastrofách“. Nakonec se při nich už mohla lecčemu přiučit.
