Článek
Část české politické reprezentace dnes dává Slovensko za příklad úspěchu – zejména v oblasti zahraničních investic. Volvo u Košic, automobilový průmysl, „dynamická ekonomika“. Jenže investiční PR fiskální disciplínu nenahradí – a právě to slovenská zkušenost ukazuje. Píšu ne jako kritik – jako někdo, kdo pracuje na tom, aby se Slovensko z této situace dostalo.
Investiční příběh vs. fiskální realita
Rozdíl mezi mediálním obrazem investičního úspěchu a reálnými toky kapitálu je dnes na Slovensku mimořádně výrazný. Zatímco nová česká vláda chválí slovenský investiční model, data UNCTAD (specializovaná agentura OSN, která poskytuje analýzy v oblastech obchodu, investic a financí, pozn. red.) ukazují, že přímé zahraniční investice na Slovensko v roce 2023 klesly o 94 procent – z 2,8 miliardy na pouhých 180 milionů dolarů. V prvním pololetí 2024 byly dokonce záporné.
Ano, Volvo staví továrnu u Košic. Ale sériová výroba se posunula z roku 2026 na 2027. Stellantis přesunul výrobu elektrického Peugeotu 208 z Trnavy do španělské Zaragozy. Gigafactory na baterie za 4,1 miliardy eur? Také Zaragoza, ne Slovensko. Volkswagen sice v Bratislavě funguje skvěle – ale to jde o rozšíření, ne nové greenfield investice signalizující důvěru v budoucnost.
U nových investic dnes nerozhodují jen náklady práce nebo energie, ale především předvídatelnost hospodářské politiky a důvěra v institucionální stabilitu země. Mezitím slovenský veřejný dluh vzrostl ze 48 procent HDP v roce 2019 na projektovaných 64 procent v roce 2026. Náklady na obsluhu dluhu se za tři roky zdvojnásobily – z jedné miliardy eur ročně na více než dvě miliardy. To jsou peníze, které nefinancují školy, nemocnice ani infrastrukturu. Jsou to „mrtvé peníze“, jak je nazývá náš Nejvyšší kontrolní úřad.
Daň z budoucnosti za spotřebu přítomnosti
Co nás to naučilo? Nejde jen o výši deficitu. Jde o jeho kvalitu. Podívejte se na Polsko. Také má vysoký deficit – blíží se šesti procentům HDP. Ale Polsko si půjčuje na investice: obrana přes 4 procenta HDP, plánovaný multimodální dopravní uzel v Polsku mezi Varšavou a Lodží, jaderná energetika. Trhy to tolerují, protože vidí budoucí produktivní kapacitu.
Slovensko si půjčuje na spotřebu. Třináctý důchod stojí přes 800 milionů eur ročně – transfer, který se okamžitě spotřebuje bez jakéhokoli multiplikačního efektu. Celkové výdaje na důchody dosáhly v roce 2024 rekordních 10,5 miliardy eur, což je meziroční nárůst o téměř 15 procent. Energetické dotace pokrývající 90 procent domácností oddálily nutné investice do efektivity. A stále větší podíl rozpočtu jde na obsluhu minulých půjček. Není důležité jen kolik si stát půjčuje – ale na co. Dluh na spotřebu je past, dluh na investice může být strategie.
Další lekce: improvizované daňové experimenty nefungují
Slovenská daň z finančních transakcí, vlajková loď konsolidace, vybrala pouze 60 procent plánovaných příjmů. Od dubna do července 2025 přiteklo do státní kasy pouhých 168 milionů eur místo plánovaných 290 milionů. Firmy se přizpůsobily okamžitě: přesunuly likviditu do zahraničí, nettovaly platby (firmy si vzájemně započítaly pohledávky a závazky a namísto posílání několika samostatných plateb se vypořádá pouze rozdíl, pozn. red.), konsolidovaly transakce. Konsolidaci nelze stavět na písku. A konečně: stát, který nedokáže efektivně utratit peníze, které dostává zdarma, má hlubší problém. Slovensko do konce roku 2025 vyčerpalo pouhých 12 procent alokovaných eurofondů na období 2021–2027. Miliardy eur, které nevyžadují splácení, leží nevyužité – zatímco si půjčujeme za úrok.
Proč by vás to mělo zajímat? Česká republika dnes stojí na křižovatce, která mi připomíná Slovensko před deseti lety. Rozpočtové provizorium na začátku roku 2026. Plány na návrat EET 2.0 jako zdroje „nalezených peněz“ ze šedé ekonomiky – jenže snížení daní přichází hned, zatímco příjmy z EET nejdříve v roce 2027, což vytváří garantovanou díru v rozpočtu na 12 až 18 měsíců. Tlak na zastropování důchodového věku a obnovení štědré valorizace – tedy na vytvoření dalšího bloku mandatorních výdajů, které porostou bez ohledu na ekonomický cyklus. Deficit roku 2025 skončil na 290,7 miliardy korun, výrazně nad cílem. Ministerstvo financí už přiznalo, že udržet deficit pod 300 miliardami „bude obtížné“. A v roce 2026 přichází refinanční zeď: podle strategie ministerstva musí stát splatit dluhopisy a pokladniční poukázky za 423,6 miliardy korun – téměř pět procent HDP.
Nahrazení starých dluhů s nízkou sazbou novými za více než čtyři procenta výrazně zvýší náklady na obsluhu dluhu. České veřejné finance jsou v lepší kondici než slovenské – dluh 44 procent HDP oproti našim 64 procentům. Ale trajektorie se může změnit rychleji, než si myslíte. My jsme také byli kdysi „tatranským tygrem“. Pokud se tato trajektorie nezmění, konvergence nepovede k vyšší prosperitě, ale k převzetí stejných problémů. Slovensko dnes neukazuje, kam se máte dostat – ale kam se můžete dostat, pokud zaměníte investiční PR za fiskální realitu.
Výhoda, kterou máte a kterou můžete ztratit
Česká republika si ponechala korunu. Nepíšu to jako argument proti euru – otázka společné měny je legitimní volbou, která náleží českým občanům. Pouze konstatuji, že koruna je nástroj, který Slovensko nemá. Slovensko vstoupilo do eurozóny v roce 2009 a ztratilo možnost samostatné měnové politiky. Když přišla inflační vlna 2021–2022, Česká národní banka reagovala rychleji a razantněji než Evropská centrální banka. Zvýšila sazby z 0,25 na 7 procent, zatímco ECB teprve začínala. Výsledek? Česká inflace je dnes na 2,1 procenta – mezi nejnižšími v regionu.
Bez vlastní měny je fiskální disciplína ještě důležitější. Slovensko nemá měnový polštář; má jen rozpočet. A ten selhává. Ale pozor: i nezávislá centrální banka může ztratit kredibilitu. Nezaujímám stanovisko k bitcoinu jako aktivu – pouze poukazuji na to, že debata o jeho zařazení do rezerv ČNB vyvolává otázky v prostředí, kde evropské centrální banky stále fungují podle tradičně konzervativních pravidel. Pro investory sledující rizikovou přirážku není důležité, zda je bitcoin dobrá investice – důležité je, zda signalizuje odklon od institucionální předvídatelnosti. Nástroje máte – ale jen pokud je nezničíte zevnitř.
Nepíšu tento text jako kritiku. Píšu ho jako varování od souseda, který to prožil. A co tedy dělat?
Za prvé: Investice nejsou důkazem zdravé ekonomiky, pokud je podkopává dluh. Jedno Volvo nevyváží dvě miliardy eur ročně na úrocích. Za druhé: Slovensko není varováním samo o sobě – varováním je ignorovat jeho trajektorii. Mechanismy, které nás dostaly do procedury EU při nadměrném schodku, nejsou specificky slovenské. Jsou universální. Za třetí: Pokud chce Česko zůstat stabilní zemí, musí řešit rozpočet dřív než rétoriku. Fiskální realita se nedá přehlasovat. Slovensko ještě není v kolapsu. Ale víme, kam ta cesta vede – protože po ní jdeme. Vy máte ještě čas odbočit. My už tu odbočku hledáme.
