Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Je poněkud odvážné tvrdit, že někdo, kdo byl v něčem prokazatelně velmi schopný, dané věci již nerozumí. Avšak finanční trhy jsou velmi proměnlivé, a to obzvlášť když se do nich neustále zasahuje, jako to dělá stále více například americký Fed nebo i americká vláda. Warren Buffett, známý také jako „Věštec z Omahy“, v nedávném dopise akcionářům sdělil, že se již nebude účastnit sjezdů akcionářů a odpovídat na dotazy investorů. Tím tedy ve věku 95 let definitivně ukončil dlouhou sérii své účasti na světem nejsledovanějších sjezdech akcionářů Berkshire Hathaway.
Michael Burry, spíše známý jako „Big Short“, nedávno v dopise investorům do svého fondu Scion Asset Management napsal, že koncem roku uzavírá svůj investiční fond. Jako důvod uvedl to, že ocenění akciových titulů již nerozumí a nedokáže je efektivně předvídat, doslova pak napsal: „Moje odhadovaná hodnota cenných papírů není v současné době, a již delší dobu nebyla, v souladu s trhy.“
Obdobně lze spekulovat i o tom, proč Berkshire pod vedením Warrena Buffetta již léta kupí hotovost, když ale mezitím akciové trhy zaznamenaly extrémní růst. Na předminulém sjezdu akcionářů Berkshire Buffett uvedl, že zkrátka nevidí na trhu žádné příležitosti, když se ho některý z akcionářů optal, proč drží tak vysokou cashovou pozici. A takových příkladů je v posledních letech více.
Trhy se chovají jinak
Finanční trhy se výrazně proměnily v posledních letech a staré způsoby analýzy již od pandemie často nefungují. Růst akciových trhů se spíše koncentroval do hrstky titulů s proměnlivou rotací kapitálu mezi různými sektory a regiony. Výše uvedení investoři preferují hodnotové investice, tedy hledají akciové tituly, které se obchodují za dobrou cenu vzhledem k jejich vnitřní hodnotě a mají dobrý potenciál pro zhodnocení.
Ovšem v éře kvantitativního uvolňování („tisknutí peněz“) dostává hodnotové investování zabrat, protože většina aktiv se jeví být předražená. Zvyšování peněžní masy za účelem stimulace ekonomiky vede k disproporcionální distribuci peněz do finančních, komoditních či nemovitostních trhů. Kvantitativní uvolňování si lze v tomto kontextu představit jako přehnané zalévání rostliny v květináči. Voda proteče substrátem a sice krátkodobě přispívá ke zvýšené vitalitě rostliny, ale přebytečná voda nakonec skončí na dně květináče, kde se bude sbírat. Dno květináče jsou ony investiční trhy, kde musí nutně skončit přebytečná likvidita, jinak totiž dojde k hyperinflaci na běžném spotřebním zboží.
Jak investovat v nové éře?
Zatím je příliš brzy na to dělat velké závěry, ale doposud fungovalo držet se spíše větších společností a reálných aktiv, které posilují, když dolar slábne, jedná se tak například o zlato, další vzácné kovy, umění či Bitcoin. Také diverzifikace napříč různými trhy fungovala velmi dobře. Příliš se o tom nemluví, ale méně populární evropské trhy vykazují extrémně dobrou výkonnost - např. pražská, varšavská či budapešťská burza letos přidaly zhruba 40 %. Také čínský nebo latinskoamerický akciový trh předvedl obdobně skvělou výkonnost.
Přebytečná voda na dně květináče se nesbírá v jednom bodě, ale má tendenci se rozlít po celé šíři nádoby. Když je na jednom trhu příliš mnoho kapitálu, ten se nemůže dlouhodobě koncentrovat pouze na něm – viz americké trhy, kde se valuace dostaly do extrémních výšin. V jisté chvíli začnou investoři kapitál diverzifikovat do levnějších aktiv jen z principu opatrnosti, a tím lze v posledních letech vysvětlit zpožděný růst aktiv v méně populárních regionech.
Utopíme nakonec rostlinu v květináči?
Pravděpodobně ano, vyšší vládní dluhové financování vyvolává vyšší potřebu dluhového financování. Alternativou je ostrá recese, všeobecné vládní výdajové škrty a protesty na ulicích, obzvlášť méně majetných obyvatelů. To mimo jiné dokumentuje například nedávný pád francouzské vlády premiéra Françoise Bayroua, která navrhla škrty ve vládních výdajích Francie. Nebo zvolení Donalda Trumpa, který v předvolební kampani sliboval snížit vládní výdaje (což bylo tou dobou populární), ale tyto sliby dosud zůstávají a pravděpodobně zůstanou zcela nenaplněné.
Běžní občané obzvlášť po nedávné inflační epizodě, která mnohé z nich ochudila, nejsou připraveni vzít na svá ramena břímě úsporné politiky - a není divu. Proto taková politika nemá v současné době šanci uspět. Břímě by naopak měli nést ti, co z proinflační politiky nejvíce těží, ovšem zdanění bohatých jedinců a společností je v současném legislativním rámci extrémně náročné. Kapitál je vysoce mobilní a existuje tedy mnoho způsobů, jak se zdanění v dané jurisdikci vyhnout. Politici tedy více daní ty, které může zdanit – tedy běžné obyvatelstvo, a to čím dál více kreativními způsoby, které na první pohled daň ani nepřipomínají. Pod veškerou ekonomickou tíhou v důsledku sílí touha po zvolení populistických lídrů, kteří slibují úlevu typicky ještě vyššími vládními výdaji, a kolotoč se dále roztáčí.
„Vyšší vládní výdaje jsou daň a daň je jistota, stejně jako smrt,“ prohlásil kdysi Benjamin Franklin (muž na stodolarovce). Šetřit a investovat do aktiv, která budou v dalších letech zachycovat onu přebytečnou likviditu, se tedy jeví jako jediná obrana proti vzniklé situaci.
