Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
V Evropském parlamentu jsem strávil více než dva roky revizí pravidel „obrany“ proti praní špinavých peněz. Přinesla některé zásadní změny, jako je sjednocení pravidel pro „povinné osoby“ či vznik Evropské agentury pro boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu (AMLA). I proto si dovoluji k této kauze uvést pár poznámek z tohoto pohledu.
Především – kauza má dvě dimenze. Jednou je zásadní podcenění problému praní špinavých peněz značnou částí státních úředníků a představitelů státu. Druhou pak velmi omezená znalost fungování trhu s kryptoaktivy v těchto kruzích.
První z těchto dimenzí nesmí být podceněna. Svět Václava Klause, který v 90. letech „neuměl rozlišit čisté a špinavé peníze“, naštěstí již neexistuje – a ti, kdo si toho nevšimli, představují pro společnost nemalé riziko.
V probíhající kauze často zaznívá, že odsouzený aktér si „odseděl“ trest a peníze, které možná někde měl, nebyly soudem zablokovány. Tato logika se zcela míjí s pravidly proti praní špinavých peněz. Ta jsou založena na tom, že „povinné osoby“ (nejen banky a směnárny, ale i realitní makléři, notáři či kasina) sledují probíhající transakce a ty, které považují za rizikové, hlásí Finančně analytickému úřadu (FAÚ), který spadá pod Ministerstvo financí – ale ministr jej samozřejmě neúkoluje. FAÚ transakci podrobně analyzuje, může ji zablokovat a iniciovat další kroky státních složek, například policie.
To, že nikoho – ani z informovaných politiků, ani z řady úředníků – nenapadlo, že zamýšlená transakce (nejen zaslání „daru“ státu, ale hlavně otevření cesty k využití neznámého objemu peněz z neznámého zdroje) povede k očividně podezřelým transakcím, je velmi vážná chyba. A ta dalece přesahuje přímou odpovědnost jednotlivých politiků či nepochopitelná pochybení, která během toho nastala.
Stejně tak je problém, že ačkoli stát velmi striktně vyžaduje od bank a dalších relevantních aktérů dodržování principu KYC (znáš svého zákazníka), osoby spojené s touto kauzou se spokojily s tím, že dotyčný si již trest odpykal. Což je skutečně absurdní posouzení „zákazníka“.
To vše ukazuje, že náš stát zjevně nebere riziko praní špinavých peněz příliš vážně. Nejde o problém těchto měsíců, ale zjevně mnoha let, vždyť první unijní direktiva na toto téma vznikla počátkem 90. let. Což znamená, že i náš stát vkládá tato pravidla do naší legislativy již desítky let. Nízké povědomí o tomto problému naznačuje nedostatečný zájem o funkčnost klíčového nástroje pro potlačení kriminality, včetně korupce.
Druhou dimenzí jsou rizika spojená s kryptoaktivy (přičemž Bitcoin patří k těm bezpečnějším z hlediska omezení rizika jejich zneužití). Je nezbytné, aby i stát pochopil s nimi spojená bezpečnostní rizika: velká část trhu s bitcoinem se odehrává na poměrně dobře regulovaném trhu, který na základě evropské regulace MiCA významně omezuje nebo znemožňuje využití kryptoaktiv pro kriminální činnost. Zatímco tento svět rizika omezuje a v kombinaci s principem blockchainu umožňuje dohledatelnost většiny operací (což je velmi užitečné a tuto vlastnost nemají „normální“ peníze), vedle něj existuje i „starý“, globální krypto svět, který umožňuje leccos – včetně plné anonymity uživatelů či operací bez kontroly rizika praní peněz.
Neumím posoudit proporce mezi těmito světy – část účastníků trhu je v kryptu zjevně kvůli vidině zisků, nikoliv kvůli krytí zločinu, část zde poskytuje legální, kvalitní služby, ale část využívá anonymitu ke krytí kriminálních činů. Právě otázka „průchodnosti“ mezi těmito světy musí být v centru pozornosti. Čím snazší bude převést anonymně prostředky z šedé zóny do světa reálné ekonomiky, tím atraktivnější bude svět krypta pro kriminálníky. Nejde jen o výměnu kryptoměny za peníze, ale i o směnu za jiná aktiva s obtížně prokazatelným vlastnictvím.
Nechci komentovat politickou a osobní rovinu kauzy. Ale rozsah systémových a procesních selhání jasně volá po systémové reakci. Dobrým začátkem by bylo kvalitní a povinné proškolení všech relevantních státních zaměstnanců (včetně politiků) v oblasti praní špinavých peněz – abychom se konečně myšlenkově odpoutali od mentality „klausovských devadesátek“ a vstoupili do 21. století. Je smutné, že prvním kandidátem na takové školení je zřejmě Ministerstvo spravedlnosti. Soudci v potenciálních krypto kauzách by měli být vybaveni znalostmi umožňujícími lépe posoudit možnosti, důsledky a rizika vykonatelnosti rozhodnutí. Na rozdíl od bankovních transakcí, kde funguje silný dohled a kontrola, je svět krypta globální, méně regulovaný a transakce jsou obvykle nevratné.
Více informací by se mělo dostat také do médií, aby veřejnosti zprostředkovala základní znalosti o problematice, včetně důsledků porušení platných zákonů. To by mohlo zlepšit obecné povědomí o hranicích, které není radno překračovat.
Hlavní „nalévárnu“ by ale měli dostat ti, kdo nelegální peníze vytvářejí – „šejdíři“ a kriminálníci (byť je asi těžké je na školení sezvat). Nejde jen o výnosy z násilné trestné činnosti typu výpalného, ale i o korupci. Mnoho zločinů s sebou nese potřebu výnosy legalizovat – a aktéři až po jejich vykonání zjišťují, že to není snadné. Tragikomická historka z této kauzy, kdy se údajně majitel „nukleových“ bitcoinů snažil prostředky směnit s odkazem na to, že je přijalo ministerstvo, ukazuje jasně naivitu některých zločinců.
Nejen přijetí potřebných pravidel a jejich kontrola, ale i široké pochopení toho, jak obtížné je, či alespoň snad brzy bude, výnosy z trestné činnosti „realizovat“, je účinnou cestou k omezování zločinu. Cestou, kterou – jak se zdá – naše země příliš nevyužívá. Doufejme, že tato kauza, kromě mediálně atraktivní osobní roviny, odstartuje i potřebná systémová zlepšení.
