Článek
Debata o tom, zda se Evropa po ústupu od ruského plynu neocitá v nové závislosti, tentokrát na Spojených státech, je pochopitelná. Přesto je potřeba zachovat chladnou hlavu a nezaměňovat dvě zásadně odlišné situace.
Závislost na ruském plynu vznikala ve vztahu ke státní firmě Gazprom z autoritářského státu, která byla součástí širšího mocenského a geopolitického působení Ruska. Naproti tomu nové exportní kapacity LNG v USA představují komerční projekty, jež hledají odběratele na globálním trhu. Už tato odlišnost podstatně snižuje riziko, že by se z amerického plynu stal nástroj srovnatelného ekonomického vydírání.
Část veřejné debaty navíc vytváří dojem, že Evropa v současnosti stojí a padá téměř výhradně s americkým LNG. Tak tomu ale není. USA se sice v roce 2025 i v prvním čtvrtletí roku 2026 podílely zhruba 60 procenty na celkovém dovozu LNG do EU a v rámci veškerého dováženého plynu byly s podílem okolo 28 procent druhým největším dodavatelem po Norsku, stále však platí, že většinu evropských dodávek zajišťuje potrubní plyn. Americký plyn je tedy významnou součástí diverzifikace, nikoli jediným pilířem evropského zásobování.
Podstatné také je, že americký LNG do Evropy z velké části neproudí na základě pevně zafixovaných dlouhodobých závazků mezi státy. Často jde o spotové dodávky, které evropští obchodníci nakupují od velkých světových společností obchodujících napříč globálním trhem. Takové vztahy jsou ze své podstaty pružnější. Pokud se jedna obchodní cesta ukáže jako nevýhodná nebo riziková, je možné relativně rychle hledat alternativy. Právě dostupnost alternativ je přitom klíčovým měřítkem toho, zda už jde o nebezpečnou závislost.
A alternativy vznikají. V USA je ve fázi zprovozňování nový terminál Golden Pass a rozšiřují se také terminály Plaquemines LNG a Corpus Christi. Tyto projekty mají do konce roku 2026 zvýšit americkou exportní kapacitu o 25 až 35 miliard metrů krychlových ročně (ekvivalent 7-10 % spotřeby EU) oproti současnému stavu.
Ale nejde jen o USA. V únoru 2026 byla spuštěna druhá fáze projektu v Kongu, letos mají přibýt nové kapacity v Austrálii a Mexiku o objemu přibližně 11 miliard metrů krychlových ročně. Také Katar připravuje rozsáhlé rozšíření své LNG kapacity, ačkoli se kvůli bezpečnostní situaci náběh první fáze projektu odsouvá podle předběžných odhadů do druhé poloviny roku 2027. Celkově tyto projekty vytvářejí předpoklad pro navýšení odběru LNG přibližně o 70 miliard metrů krychlových ročně.
Obavy z budoucí závislosti se často spojují s představou dlouhodobých smluv s americkými dodavateli. Dlouhodobý kontrakt může být ale naopak nástrojem diverzifikace a řízení rizik na obou stranách smluvního vztahu. Zejména pro případ nedostatku plynu na světovém trhu eliminuje riziko jeho fyzického nedostatku. Není však automatickou zárukou nižších cen. V tržním prostředí se i plyn zajištěný dlouhodobou smlouvou prodává za ceny, jež na trhu panují, nikoli za ceny „spravedlivější“ nebo předem politicky garantované.
Místo zjednodušených paralel s minulostí je proto lepší dívat se na strukturu trhu. Rozumně diverzifikované dodavatelské portfolio – z pohledu geografického i podle typu kontraktu – je vhodným nástrojem eliminace rizika, nikoli jeho zdrojem. Západ skutečně není Východ a americký trh s plynem funguje podle jiných pravidel než státní firma autoritářského režimu. Spíše než na varování před závislostí na USA bychom se měli soustředit na to, aby evropská energetická politika tuto diverzifikaci skutečně zajistila. Protože zemní plyn bude v podobném množství jako dnes potřeba i za 25 let.
