Článek
Evropská unie připravuje nový dlouhodobý rozpočet na období 2028–2034. Jeho objem se blíží dvěma bilionům eur, tedy zhruba šestinásobku českého HDP. A přesto se o tom u nás skoro nemluví. Přitom do tohoto rozpočtu přispíváme stejně jako ostatní členské státy. Rozhodnutí, která se nyní připravují v Bruselu, ovlivní evropskou ekonomiku na celé příští desetiletí.
Evropská komise navrhuje rozpočet ve výši 1,763 bilionu eur – největší v historii Unie. Pokud odečteme splátky dluhu z covidového programu NextGenerationEU, jádrové výdaje mají vzrůst oproti stávajícímu období o více než 30 procent. Navýšení Komise zdůvodňuje potřebou dohnat mezeru v konkurenceschopnosti vůči USA a Číně a urychlit zelenou transformaci.
Ambice jsou legitimní. Ale samotné navyšování veřejných výdajů dlouhodobý ekonomický růst automaticky nezaručí. Evropské peníze dávají největší smysl tam, kde národní kompetence prostě nestačí, např. u přeshraniční infrastruktury, obrany nebo základního výzkumu. Co Evropa potřebuje víc než větší rozpočet, je funkční jednotný trh, předvídatelné regulatorní prostředí a prostor, kde se firmám dá normálně podnikat a růst. Přerozdělování samo o sobě inovace nevytvoří.
Pět nových příjmů, nebo daní?
Aby Komise větší rozpočet ufinancovala, navrhuje pět nových vlastních zdrojů příjmů, které mají dohromady přinést přibližně 58 miliard eur ročně. Na první pohled to zní s ohledem na celkovou velikost rozpočtu jako technická záležitost. Na druhou stranu jde ale o něco, co se bezpochyby dotkne rozpočtů firem i peněženek domácností.
Vezměme si například poplatek za nevybraný elektroodpad. Mechanismus je nastaven tak, že čím méně elektroodpadu členské státy vyberou, tím více peněz musejí zaplatit do evropského rozpočtu. Evropská komise tak fakticky počítá s tím, že environmentální cíle nebudou plněny. Pokud by se je naopak podařilo splnit, očekávaný příjem jednoduše zmizí a bude se muset najít někde jinde. Z nástroje environmentálního se tak stává skrytý fiskální nástroj.
Dalším návrhem je nová korporátní daň CORE, která by se vztahovala na velké firmy s obratem nad 100 milionů eur. Tady často uniká klíčový detail: daň by se měla skutečně počítat z obratu, nikoliv ze zisku. Pro firmy s nízkými maržemi, jako je distribuce, logistika nebo výroba, může jít o citelnou zátěž bez ohledu na to, zda vůbec vydělávají.
A pak je tu daň TEDOR – odvod z části spotřební daně z tabákových výrobků. Nejde jen o cigarety, ale o celou kategorii tabáku a nikotinu, včetně méně rizikových alternativ, jako jsou nikotinové sáčky nebo e-cigarety. Evropská komise navíc souběžně tlačí na vyšší harmonizované spotřební sazby napříč EU. Pokud si Brusel ukrojí část z inkasa české spotřební daně z tabáku (která loni překročila 60 miliard korun), musíme se logicky ptát: kde chybějící peníze vezme český státní rozpočet?
Společný dluh: z výjimky se stává standard
Druhý velký problém na straně financování výdajů spočívá ve společném zadlužení. Program NextGenerationEU, prostřednictvím kterého si EU poprvé v historii půjčila na finančních trzích jako celek téměř 800 miliard eur, vznikl v době covidové krize jako výjimečné a dočasné opatření. Bylo to pochopitelné. Šlo o bezprecedentní situaci a Evropa potřebovala rychle jednat. Jenže nový rozpočtový rámec tento precedent dále posouvá. Společný evropský dluh se z krizového nástroje mění na standardní součást rozpočtové struktury EU. A navíc bez jasně stanovených limitů a bez exit mechanismů.
A to je problém. Dluhy se samozřejmě musí splácet. A splácení vyžaduje vyšší příjmy, které musí někdo do evropské kasy odvést. Dnes přijatá rozhodnutí tak mohou v příštích letech znamenat další tlak na daňové zatížení firem i občanů napříč celou Unií.
Tři kroky k efektivnějšímu rozpočtu
Větší rozpočet sám o sobě problém nevyřeší. Evropa totiž nepotřebuje více peněz, potřebuje je lépe utrácet. To znamená tři věci.
Za prvé, evropské výdaje by měly směřovat hlavně tam, kde existuje jasná evropská přidaná hodnota – tedy do oblastí, které členské státy nedokážou efektivně řešit samy.
Za druhé, každý nový evropský příjem by měl být doprovázen odpovídajícím snížením jiné zátěže. Pokud tomu tak není, nejde o reformu financování, ale o postupné zvyšování celkového daňového zatížení.
A za třetí, Evropa musí mnohem důsledněji hodnotit výsledky svých programů. Nestačí měřit počet projektů nebo objem utracených peněz. Rozpočet programu Horizon Europe, který financuje evropský výzkum a inovace, se má skoro zdvojnásobit. A to navzdory tomu, že jeho zpětné hodnocení ukazuje, že za každé euro přiláká méně než devět centů soukromého kapitálu ze strany firem. Více peněz do špatně nastaveného systému problém nevyřeší, jen ho prodraží. Důležité je, zda evropské výdaje skutečně zvyšují konkurenceschopnost, produktivitu nebo inovace.
Příprava nového dlouhodobého finančního plánu EU vrcholí v příštích dvou letech. Unie přitom dlouhodobě členským státům doporučuje fiskální odpovědnost a udržitelné veřejné finance. Bylo by proto zvláštní, kdyby sama šla příkladem opačným a normalizovala společný dluh jako standardní nástroj financování.
Česko má zájem na silné a konkurenceschopné Evropě. A právě proto stojí za to tuto debatu vést. K prosperitě se totiž nelze „prodotovat“. Dlouhodobý růst stojí na soukromém kapitálu, inovacích a prostředí, kde se firmám vyplatí investovat.
