Článek
Veřejná debata o rovnováze a dlouhodobé udržitelnosti českých veřejných financí se dostala do absurdní roviny. Přestože již řadu let vidíme, jak náš veřejný sektor nedokáže hospodařit se schodkem nižším než dvě procenta HDP, tváříme se, že je vlastně všechno v pořádku. A vymýšlíme všelijaká zdůvodnění, proč není třeba o fiskální rovnováhu usilovat. Tváří v tvář výzvám, které nás nejpozději po roce 2030 nevyhnutelně čekají.
Česko bude letos již sedmým rokem hospodařit se schodkem veřejných rozpočtů v řádu stovek miliard korun. Věc, která byla ještě před rokem 2020 zcela nemyslitelná. Ostatně o tom bylo již napsáno a řečeno tolik, že nemá smysl jen opakovat, co už každý ví. Tedy každý, koho ještě chronicky deficitní veřejné rozpočty v objemu několika procent HDP vyvádějí z rovnováhy.
Přesto si nejde nevšimnout, že do veřejné debaty přibyla nová zdůvodnění, že se nic hrozného neděje, že Česko si ještě několik let fiskálního pouštění žilou může dovolit. Mezi ně lze zařadit nejméně následující dvě: Tříprocentní schodek je nová nula a když jde schodek na investice, je to schodek hodný.
Na reformy nebo na řešení krizí
Ano, skutečně můžete i mezi ekonomy najít zastánce teze, že je-li schodek veřejných rozpočtů pod třemi procenty HDP, nic se neděje. Protože přece maastrichtské tříprocentní kritérium je něco jako nová nula, tak proč tohoto „zdarmaobědového“ prostoru nevyužít.
Zde se sluší připomenout, jaká idea za tímto maximálním přípustným rozpočtovým schodkem stojí. Původní myšlenka byla, že tříprocentní schodek dává vládám členů EU prostor pro případ, že jejich země budou čelit ekonomickým krizím, když budou chtít prosazovat (rozuměj financovat) strukturální reformy nebo budou chtít snižovat daňovou zátěž (měnit daňový mix) a podobně.
Tříprocentní schodek veřejných rozpočtů zde rozhodně není proto, aby jej někdo využíval pro bezuzdné pálení veřejných peněz, notabene v situaci, kdy žádná z unijních ekonomik (a už vůbec ne ekonomika česká) nečelí hospodářské recesi, či snad dokonce krizi.
Kdo nechce investice, je proti lidem
A když ten schodek vydáme na investice? Argument, který absurdnost debaty o nerovnováze českých veřejných financí ještě podtrhuje. A to hned z několika důvodů. Zaprvé, investice je výdaj, který má nějakou návratnost. Naprostá většina takzvaných vládních investic ve skutečnosti žádnou investicí není. Jde jen o výdaj na věci dlouhodobé spotřeby, říkejme jim tedy raději výdaje kapitálové, nikoli však investice.
Zadruhé, představte si, že vám v rodinné kase chybí každý měsíc třeba deset tisíc korun. Jak poznáte, zda vám chybí proto, že chodíte na oběd do luxusní restaurace, nebo proto, že jezdíte příliš často autem, nebo proto, že jste „investovali“ do nového mobilu? Jinými slovy, jak víte, že za vaše deficitní hospodaření může ten, ten, nebo ten typ výdajů?
Na základě čeho víme, že nám jen letos bude ve státním rozpočtu chybět přes 300 miliard korun kvůli kapitálovým výdajům, a ne kvůli příliš rychlému růstu platů ve veřejném sektoru, nebo kvůli tomu, že máme špatně nastavený důchodový systém? Nevíme to. Proto jsme si vymysleli báchorku, že je to kvůli „investicím“, a ty přece chceme, a proto je musíme financovat stůj co stůj. Báchorka zní navíc uvěřitelně, protože objem kapitálových výdajů, jež i mnozí ekonomové z nějakého důvodu označují do poslední koruny za „investice“, se nápadně podobá (i když dokonale nesedí) výši plánovaného schodku státního rozpočtu.
Zatřetí, pověst o hodném (investičním) schodku je ale balena do dalších líbivých příběhů. Jeden takový například říká, že plody z „investic“ budou sklízet naše děti, tak ať si to také zaplatí. Proč ale autoři takové historky neřeknou, že jsme se těch dětí nezeptali, zda o takovou „investici“ vůbec stojí? A proč zamlčují, že „investicí“ na dluh naše děti zavazujeme nejen k jejímu splacení, ale také k její údržbě, a tedy budoucímu, takřka věčnému, vázání finančních zdrojů? Nebo si skutečně myslíme, že na novou dálnici nebude muset nikdo 20 či 30 let sáhnout?
Více silnic, méně bytů
Začtvrté, zastánci teze „když je schodek na investice, je to v pořádku“ rovněž zcela opomíjejí, že pořizovat věci dlouhodobé spotřeby není jen otázkou obstarání potřebného množství peněz. Abyste mohli postavit 300 kilometrů nových dálnic, budovat vysokorychlostní železnice nebo nová vodní díla, potřebujete stavební kapacity. Tedy materiál, bagry a lidi, kteří umí obsluhovat bagry a vyrábět stavební materiál.
V ekonomice, která operuje na samé hranici svých výrobních možností, se stavební kapacity zajišťují velmi komplikovaně. Jednoduše proto, že se žádné volné nikde nepovalují, prostě nejsou. Pokud tedy stát řekne „končíme s písmenkama, lejeme kulky“, musí nutně materiál, lidi i techniku stáhnout z projektů, kde vše uvedené je již alokováno. Je-li řeč o výstavbě, není složité dovodit, jaké lidi, jaké stroje a jaký materiál si stát bude chtít pronajmout. Přesně tak, o co více se budou stavět silnice, dálnice nebo železnice, o to méně se budou stavět například byty. Tahle jednoduché to skutečně je.
