Článek
Důchodové spoření se zřejmě dočká po dlouhých 13 letech zásadní reformy. A ať už finální znění novely dopadne jakkoliv, střadatelé by se měli dočkat hlavně snížení stropu poplatků a mladí také dynamičtějších fondů. Ve výsledku by měli mít na účtech více naspořených peněz, což je rozhodně dobře. Jenže z pohledu třetího důchodového pilíře stále nejde o koncepční změny. Proč stát před pár lety zavedl dlouhodobý investiční produkt (DIP), a teď ho diskriminuje na úkor penzijka?
Je jasné, že za dlouhou dobu své existence si penzijko získalo v české společnosti dominantní postavení. Má ho přes 2,2 milionu lidí a dalších skoro 1,7 milionu smluv nadále existuje z dob jeho předchůdce v tzv. transformovaných fondech penzijního připojištění. Dlouhodobý investiční produkt, který funguje v rámci třetího důchodového pilíře po boku penzijka od roku 2024, samozřejmě ještě tolik lidí nemá. Ke konci letošního března to bylo skoro čtvrt milionu. Nicméně tempo, kterým smluv přibývá, v zásadě kopíruje přírůstky penzijního spoření v prvních letech po jeho zavedení. DIP má tedy rozhodně potenciál stát se zásadní součástí pilíře.
Co to je DIP?
DIP (dlouhodobý investiční produkt) se od 1. ledna 2024 stal novým, státem podporovaným investičním produktem, pomocí kterého se Češi mohou lépe zajistit na stáří. Oproti tradičním penzijním plánům nabízí DIP pružnější možnosti investování s potenciálně vyšším zhodnocením.
Kde si jde DIP zřídit? Ve státem regulovaných institucích: banka, spořitelní a úvěrní družstvo, obchodník s cennými papíry (regulovaný), investiční společnost, samosprávný investiční fond, zahraniční poskytovatel s oprávněním poskytovat služby v Česku.
Ostatně takový byl přece plán. V systému by totiž mělo být penzijko i DIP s tím, že na rozdíl od mírně paternalistického penzijka byl DIP vyvinut pro ty, kdo si chtějí svou investici nastavit po svém a dosáhnout na vyšší výnos, než který nabízí penzijko. Právě flexibilita zvolit si preferovaný typ investice pro svůj osobní případ a možnost vyhnout se vysokým poplatkům penzijních společností jsou přednostmi DIP.
Právě vyšší výnosy a nižší poplatky jsou tím hlavním, čeho se novela penzijka snaží docílit. Jenže namísto toho, aby stát využil předností DIP či pracoval s nástroji třetího důchodového pilíře synergicky, péči věnuje pouze penzijku na úkor DIP. Přijde mi to nepochopitelné.
První nerovnost je regulatorního rázu. Při zakládání penzijního spoření dnes musí každý nový klient vyplnit dotazník, na jehož základě mu penzijní společnost následně doporučuje adekvátní typ produktu dle ochoty podstupovat riziko. S novelou by ale výběr fondu vypadal jinak.
Nově by šlo o tzv. produkt životního cyklu, na kterém by se peníze střadatelů do jejich 50 let automaticky zhodnocovaly v dynamických fondech s vyšším zhodnocením, pokud si klient výslovně o konzervativnější variantu nepožádá.
Reforma tak reaguje na kritiku odborníků, kteří správně dlouhodobě upozorňovali na to, že dotazníky implicitně lidi škatulkují do konzervativnějších investic s nižší mírou rizika i zhodnocení, i když by vzhledem k povaze dlouhodobého spoření na důchod bylo vhodnější jít do dynamičtějších fondů, které vydělají víc.
A co DIP, kde regulace vyžaduje ještě zdlouhavější investiční dotazník? I ten, stejně jako v případě penzijních spoření, mnohdy vede k doporučením, která nejsou pro potřeby daného investora optimální. Tento dotazník novela neřeší, a to i když jde o záměr investovat si na stáří prostřednictvím akciových či dluhopisových fondů podobných těm penzijním.
Druhá nerovnost je daňová a poplatková. Zatímco odměna pro penzijní společnosti je dle zákona o DPH osvobozena od daně, v případě investičních služeb od roku 2025 Finanční správa některé investiční produkty DPH zatěžuje.
To by bylo v pořádku, kdyby ovšem DPH neplatilo i pro investice v režimu DIP. Proč stát jeden penzijní nástroj daní a druhý ne? Je těžko pochopitelné, že stát podporuje lidi ve střádání na penzi, a zároveň jim z těchto peněz ukrajuje DPH. Zároveň nedává logiku, aby jeden státem podporovaný penzijní nástroj zdanění podléhal a druhý ne.
Třetí a nejviditelnější nerovností jsou státní příspěvky. Ty chce novela zanechat a mladým do 30 let je navíc zdvojnásobit. Na DIP stát žádné příspěvky neposílá. Z mého pohledu tím stát lidem vysílá velmi jasný signál, že penzijko je tou cestou, kterou se mají vydat, a to i když pro mnohé z nich nemusí být nejvýhodnější volbou.
Jak už totiž spočítal nespočet expertů, v některých případech mají státní příspěvky na výsledný stav konta vliv jen okrajově. Role příspěvků je do značné míry hlavně motivační, aby lidé spořili aktivně a průběžně. Jak k tomu ale přijde DIP? Nejde mi o to, aby se na DIP vyplácely státní příspěvky také. Jen si nemyslím, že je správné, aby stát takto masivně podporoval pouze jeden produkt a jiný diskriminoval.
Zvlášť očividné je to u letos schválené novinky v podobě povinného příspěvku zaměstnavatele na produkty spoření na stáří pro vybrané rizikové profese. Kam budou muset zaměstnavatelé od začátku příštího roku peníze posílat? Jen a pouze na penzijko, nehledě na to, co zaměstnanci využívají či preferují. Dejme tomu, že příspěvek nebude možné směřovat do soukromých penzijních či životních finančních služeb, ale ministerstvo financí nedovolí příspěvek čerpat ani na DIP – součást třetího důchodového pilíře.
Moje výhrada tedy není proti reformě penzijka jako takové. Nižší poplatky, jednodušší strategie životního cyklu a větší motivace začít dříve dávají smysl. Vadí mi státem vynucená preference jednoho typu produktu a tudíž i jednoho typu poskytovatele v podobě penzijních společností. I přes nesporné benefity „lepšího penzijka“ pro střadatele mi přijde jako chyba nadále upozaďovat DIP, který umí být výhodnější alternativou.
