Hlavní obsah

Erdogan, Putin a Rúhání už popáté jednají o řešení syrského konfliktu. Jaké na tom mají zájmy?

Lídři Turecka, Ruska a Íránu v Ankaře řeší, jak naložit se situací v Sýrii. (Video: AP, Reuters)

16. 9. 2019 17:53

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan do Ankary pozval své protějšky z Ruska a Íránu – Vladimira Putina a Hasana Rúháního, aby společně jednali o situaci v Sýrii. Konkrétně budou řešit provincii Idlib, o které se mluví jako o poslední baště rebelů bojujících proti vládě Bašára Asada.

Článek

Cílem summitu, jak napsal britský týdeník The Economist, má být zejména sestavení plánu, jak odvrátit krveprolití v provincii, kde aktuálně žijí miliony civilistů. Jde už o pátý summit těchto tří mocností v řadě.

Poslední bašta rebelů? Ano i ne

Provincie Idlib leží na severozápadě Sýrie, na hranici s Tureckem. Patří k jedné ze 14 syrských provincií a v posledních měsících se o ní mluví zejména jako o posledním rozsáhlém útočišti rebelů, kteří usilují o svržení vlády prezidenta Bašára Asada.

Těmito rebely jsou podle médií především jednotky Svobodné syrské armády (FSA). Tu tvoří důstojníci a vojáci, kteří v roce 2011 dezertovali z vládních ozbrojených sil. Spolu s FSA v Idlibu podle OSN pobývá asi 10 tisíc zástupců radikálně smýšlejících, teroristických skupin.

Drtivou většinu idlibské provincie nicméně tvoří obyčejní lidé. Před vypuknutím konfliktu v Idlibu podle organizace Člověk v tísni žilo asi 1,5 milionu lidí. Teď jejich počet překročil tři miliony. „Syrská krize bohužel stále patří mezi nejkomplexnější a nejdynamičtější humanitární krize na světě. Trvá už osm let a největší daň vždy platili a stále platí civilisté,“ řekl Seznamu Rodrigo Serqueira, vedoucí mise v Sýrii.

Serqueira, který přímo v Sýrii působí několik let, vysvětlil, že do Idlibu neustále „přitékají“ lidé z ostatních částí Sýrie. „V Sýrii už nezbývá moc oblastí, kam jít, které jsou bezpečné, a to je hlavní důvod, proč velká část syrské populace prchá právě do Idlibu,“ vysvětlil.

„Za aktuálních podmínek je extrémně komplikované ze Sýrie utéct – není zde mnoho možností, jak se přesunout někam jinam, a lidé se navíc jakéhokoliv přesunu bojí. Musíme si pamatovat, že celá země je ve válce a lidé tam hledají alespoň nějaké bezpečí. A jednou z těch relativně bezpečných oblastí je severozápad – tedy provincie Idlib,“ popsal Serqueira.

„Situace je tam ale extrémně těžká. Aktuálně tam žijí tři miliony lidí, většinu z nich tvoří ženy a děti.

„Dva miliony obyvatel Idlibu potřebují humanitární pomoc a 900 tisíc z nich tuto pomoc potřebuje akutně,“ popsal Serqueira s tím, že jen za posledních šest měsíců se do Idlibu přistěhovalo asi 600 tisíc lidí. Skoro polovinu obyvatel provincie tak aktuálně tvoří takzvaně vnitřně přesídlené osoby, tedy uprchlíci, kteří bezpečí hledají ne v zahraničí, ale na jiném místě ve své rodné zemi.

Někteří lidé nemají lepší ochranu než stromy

„Lidé, kteří uprchli do Idlibu, tam žijí v hrozných podmínkách. V přeplněných provizorních prostorách, kde není zajištěn přístup k základním lidským potřebám. Tisíce mužů, žen a dětí žijí na otevřených prostranstvích nebo se schovávají pod stromy. Podmínky jsou extrémně špatné,“ dokreslil Serqueira.

Člověk v tísni byla jedna z prvních humanitárních organizací, které v Sýrii po vypuknutí konfliktu v roce 2011 začaly působit. „V Idlibu poskytujeme podporu mnoha způsoby – dodáváme jídlo, vodu, lékařské a hygienické prostředky. Lidé od nás dostávají balíčky jídla a vouchery, které mohou vyměnit za jídlo v lokálních obchodech, a také hotovost. Ta jim umožňuje koupit si to, co potřebují, zejména léky,“ řekl Serqueira s tím, že organizace lidem zároveň dodává i příležitosti si peníze vydělat. Mohou například dočasně pomáhat na stavbách zaměřených na obnovu infrastruktury nebo škol. „Učitele zároveň školíme k tomu, aby byli schopní pomáhat traumatizovaným dětem,“ dodal.

Finance organizace čerpá od soukromých dárců i z fondů mezinárodních institucí. „Veškerá podpora a humanitární asistence je ale extrémně komplikovaná, protože naše týmy a humanitární pracovníci obecně jsou přetížení,“ vysvětlil Serqueira.

Kromě přetíženosti se humanitární organizace potýkají i s bezprostředním nebezpečím. „Podle mezinárodního humanitárního práva by civilisté měli být pod ochranou, neměli by být terčem útoků – a to jak novináři, tak i humanitární pracovníci, školy a zdravotnická zařízení… v Sýrii to ale nikdo nerespektuje. Ani domácí, ani zahraniční aktéři, kteří se aktuálně na tomto konfliktu podílí,“ vysvětlil.

Konflikt v Sýrii se táhne už osm let. A to i proto, že ho přiživují mezinárodní hráči. Zástupci tří z nich přitom právě jednají v Ankaře.

O co komu jde?

Rúhání, Putin a Erdogan se kvůli konfliktu v Sýrii scházejí popáté. Už před rokem na jednom ze summitů tvrdili, že usilují o trvalé příměří, které je podle nich dosažitelné. Situaci jim pak v jistém ohledu usnadnilo to, že Spojené státy v prosinci minulého roku začaly stahovat své jednotky ze Sýrie. USA přitom po celou dobu vedly koalici bojující proti takzvanému Islámskému státu (IS), v občanské válce stály na straně rebelů bojujících i proti režimu Bašára Asada. Íránu, Rusku a Turecku se tak s odchodem amerických jednotek uvolnily ruce.

Rusko

Rusko do konfliktu v Sýrii vstoupilo na vyžádání syrské vlády, ke které mělo vždy blízko. Bašár Asad je pro prezidenta Putina spojencem, skrze kterého může Rusko uplatňovat svůj vliv na Blízkém východě.

Oficiálním cílem ruských zásahů tedy sice byl boj proti IS, v průběhu posledních let ale Spojené státy několikrát uvedly, že ruské nálety cílily na povstalce, kteří s touto teroristickou organizací neměli nic společného.

Německý zpravodajský server Deutsche Welle také uvedl, že Rusko má ve městě Latákie na západě Sýrie důležitou vojenskou leteckou základnu a zároveň námořní základnu v přístavu Tartús.

Írán

Teherán od roku 2012 otevřeně i skrytě bojuje s protirežimními povstalci i teroristy v čele s IS. Sýrie pro Írán dlouhodobě představuje hlavního spojence v regionu Blízkého východu a zároveň partnera v boji proti nepřátelům – Izraeli a Saúdské Arábii.

„Írán zároveň potřebuje, aby Sýrie i nadále přepravovala zbraně Hizballáhu do sousedního Libanonu,“ informoval Deutsche Welle s tím, že militantní organizace Hizballáh je jednou z hlavních skupin válčících s Izraelem.

Turecko

Zatímco Írán a Rusko podporují současný syrský režim, Turecko od počátku války stojí na straně různých povstaleckých skupin. Turecké jednotky bojovaly i po boku Svobodné syrské armády, která se teď před Asadovým hněvem ukrývá v Idlibu. Turecko se zároveň v rámci koalice vedené Spojenými státy podílelo na boji s Islámským státem.

Kromě toho má ale Ankara v syrském konfliktu i svůj soukromý záměr – boj proti syrským Kurdům. Ti jako čtvrté největší etnikum na Blízkém východě, z části žijící i na území Turecka, touží po svém samostatném státě.

„Ankara nechce, aby syrští Kurdové v jakémkoliv poválečném režimu měli své autonomní území,“ napsal Deutsche Welle. Syrští Kurdové navíc podle německého serveru podporují Stranu kurdských pracujících, která v Turecku už více než tři dekády vede válku s tamním režimem, a Ankara stejně jako EU nebo Spojené státy ji považují za teroristickou organizaci.

Strašák v podobě uprchlíků

Turecko v syrském konfliktu a bitvě o Idlib, která může brzy být na spadnutí, vidí i další hrozbu, a to další příliv syrských uprchlíků. Těch v Turecku podle britského deníku The Economist aktuálně žije přes tři a půl milionu a Ankara odmítá poskytnout azyl dalším.

Přímo na hranicích přitom už teď stovky tisíc Syřanů žádají o přijetí. Státní přechody jsou ale efektivně uzavřené a podle organizace Člověk v tísni turecká stráž na uprchlíky, kteří se je pokusí překonat nelegálně, nemilosrdně střílí.

Pokud by syrskému režimu Bašára Asada došla trpělivost a v Idlibu nastaly ještě krutější podmínky, než jaké tam panují dnes, útěk do Turecka by ale pro miliony lidí mohl být jedinou šancí na přežití.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené