Hlavní obsah

Exporadce Obamy: Evropa si na USA počkala. Je otázka, na jak dlouho jsou zpět

Foto: Profimedia.cz

Americký prezident Joe Biden.

Reklama

12. 10. 11:25

Donald Trump se k evropským spojencům začal otáčet zády, Joe Biden nyní mluví o návratu Ameriky. „Do starých dobrých časů se vrátit nemůžeme. Změnilo se příliš mnoho,“ říká Charles Kupchan.

Článek

S někdejším poradcem exprezidenta Baracka Obamy a odborníkem na mezinárodní vztahy Charlesem Kupchanem Seznam Zprávy rozebraly, co patří mezi priority USA i jaké vztahy mají s Evropou. Přečtete si také, jaký je Joe Biden člověk a proč si Kupchan i přes nastalý chaos myslí, že stáhnout vojáky z Afghánistánu bylo správné rozhodnutí.

Prezident Biden sídlí v Oválné pracovně asi tři čtvrtě roku. Jak zatím hodnotíte jeho kroky v zahraniční politice?

Uspěl podle mého v tom, že se mu podařilo obnovit důvěru v americké vedení a Ameriku jakožto kotvu liberální demokracie. To pro mě mělo hlavní prioritu. Obavy ve mně totiž předtím nevyvolávala ani tak nějaká konkrétní politika Donalda Trumpa, jako spíš jeho pohrdání liberalismem a právním státem. V Oválné pracovně teď sedí někdo, kdo věří ve vládu práva, kdo věří v ústavní principy i média. Spojené státy jsou tedy zpátky ve hře, a to pravděpodobně jako světový tahoun liberální demokracie. Další věc, jež se i přes různé přešlapy povedla, je návrat USA jako týmového hráče. Ať už jde o Pařížskou klimatickou dohodu, obnovení závazků vůči spojencům, zejména těm evropským, nebo snahu vyjednat jadernou dohodu s Íránem, Trumpův unilateralismus nás přišel draho. Biden je na rozdíl od něj skutečný multilateralista.

Nicméně mě nepřekvapuje, že některé aspekty Trumpovy politiky přetrvávají. Republikánský exprezident reagoval na silný politický nátlak, jemuž by ale čelil každý prezident. Takže: Trump chtěl odejít z Afghánistánu, Biden to udělal. Trump uvalil cla namířená na spojence, Biden je nezrušil. Nebo se nabízí i otázka migrace – republikán odháněl imigranty od jižní hranice s Mexikem, demokrat dělá totéž. Je v tom kontinuita, podle mě očekávatelná. Více mě znepokojuje situace na domácí scéně, jestli Biden uspěje v prosazení dvou velkých balíků investic. Je ale otázka, jak budou velké, kdy Kongresem projdou a jestli to bude stačit. A pak je tu otázka, která všeobecně rezonuje: byl Trump jen takovou výhybkou ve směřování Ameriky a Biden je návrat k normálu, nebo je tomu naopak? Odpověď neznáme.

Charles Kupchan

Charles Kupchan působí jako profesor mezinárodních vztahů na Georgetown University, ve vládách demokratických exprezidentů Billa Clintona a Baracka Obamy zastával pozici poradce ohledně evropských záležitostí. Zároveň je členem americké neziskové organizace Rada pro mezinárodní vztahy. Je autorem řady publikací, naposledy knihy Isolationism: A History of America's Efforts to Shield Itself, jež se zabývá izolacionismem jakožto vlivným politickým směrem v USA.

Bidenova rétorika je postavena na hesle „Amerika je zpátky“ – zejména pokud jde o transatlantické vztahy. Jaký je ale ten americký spojenec, který se nám vrátil? Nemyslím, že je žádoucí a nakonec ani možné, aby se vztahy vrátily zpět do stavu, v jakém byly v roce 2016.

Ta fráze má pro různé lidi různý význam. Ten nejjednodušší a podle mě i pravdivý je ten, že se Spojené státy vrátily s cíli, jichž chtějí dosáhnout prostředky, které velká část světa očekává a kvituje. Trumpovo heslo „America First“ působilo mezinárodnímu společenství nepohodu a Biden se vrátil k tradičnější zahraniční politice. Ale do těch „starých dobrých časů“ se vrátit nemůžeme. Změnilo se příliš mnoho a cesta je velmi hrbolatá. Zmíním stažení vojáků z Afghánistánu, pozici USA na trhu, dohodu s Austrálií o jaderných ponorkách – ta se skutečně nepovedla. Tohle všechno sice je Bidenova snaha napravit Trumpovy kroky, prezident se nicméně do dřívějšího statu quo nevrací. Protože to nejde.

Současná zahraniční politika proto bude takový mišmaš. Taková je realita. Starost mi dělá otázka, která na tu vaši navazuje. Pokud je Amerika zpátky, na jak dlouho to bude? Evropané se podle mě neobávají ani tak Bidenova přístupu, jako spíš toho, jak dlouho jeho politika vydrží. A já si říkám totéž. Osobně mám Bidena rád, pracoval jsem pro něj, je to upřímný, slušný člověk, co se pokusí udělat to nejlepší. Stojí ovšem v čele země, jež je hluboce polarizovaná a nefunkční.

Zmínil jste alianci Aukus, tedy konkrétně dohodu Austrálie, Spojených států a Velké Británie týkající se jaderných ponorek. Bavíme-li se o tom, že je Amerika zpátky, tato nepovedená dohoda nahrává otázce, jestli se dá Americe věřit.

Myslím, že těmto Spojeným státům se věřit dá. Lidé, kteří jim vládnou, mají srdce na pravém místě a v hlavě to mají srovnané.

Souhlasili by s tím i Francouzi, kteří tu dohodu označili za „bodnutí do zad“?

To je otázka, ale právě proto je podle mě potřeba tuto dohodu postavit stranou obecné diskuse o důvěře Spojeným státům. Nevím, co se tehdy přesně stalo, ale ze strany americké vlády došlo k nějakému komunikačnímu šumu, procesní chybě. Nedáte prostě dohromady takovou smlouvu, aniž byste o tom zpravili spojence. Samotná dohoda možná smysl dává, z dlouhodobého hlediska může jít o dobrou investici. Diplomaticky to ale byl spíš krok zpátky. Biden totiž jasně uvedl, že chce upevnit první linii světových demokracií, jež by mohly čelit Číně. A Aukus do takového spojenectví vrazil spíš klín.

Když sleduji reakce americké administrativy, oni moc dobře vědí, že to pokazili. Biden vzal do ruky telefon, ministr zahraničí Antony Blinken vyrazil do Paříže a odcestoval tam i bezpečnostní poradce Jake Sullivan. Ministrova nová náměstkyně Karen Donfriedová se ve Washingtonu ani pořádně neohřála a už letěla do Paříže. Oni podle mě moc dobře vědí, že to bylo špatně. Takže si myslím, že se jim nakonec dá věřit, protože současné Spojené státy vedou profesionálové se správnými úmysly.

Uzdravit Ameriku zevnitř

Jaké jsou jejich priority?

Jeho vůbec nejakutnější prioritou je zemi vyléčit. A v případě zahraniční politiky mluvil prezident o tom, že má být srozumitelná pro střední třídu a že chce vytvořit most mezi ní a domácí politikou. Částečně jde o přesun peněz ze zahraničí, mimo jiné nekonečných válek, do investic přímo v Americe. Problém podle Bidena nepředstavuje zahraniční politika, potíže jsou s tou domácí. A pokud se Amerika vyléčí zevnitř, dosáhne tím i fungující diplomacie. S tím souhlasím – své vztahy s Čínou, Ruskem ani někým jiným nenapravíme, pokud nebudeme schopni řádně fungovat u sebe doma ve Washingtonu.

Foto: Seznam Zprávy

Charles Kupchan v Praze na konferenci Forum 2000.

A co říkáte na zahraniční agendu šéfa Bílého domu?

Nejdůležitější je napravit a upevnit vztahy s liberálně demokratickým světem. Spojené státy setrvávají v nejistotě a prezident vnímá, že problémy, jimž liberální demokracie čelí, jsou systémové, rozšířené. Že v tom USA nejsou samy. Biden by tedy chtěl model liberální demokracie oživit a prohloubit solidaritu mezi zeměmi.

Vysokou prioritu potom má samo sebou Čína. Růst Číny a otázka, jak s ním naložit, Washington, zdá se, zaměstnává. A to dennodenně – v médiích jsou o tom každý den nové zprávy, nedávno jsem například četl, že CIA zahájila reorganizaci s tím, že zakládá centrum zaměřené pouze na Čínu. Této zemi tedy Spojené státy věnují velkou pozornost, což je podle mého správně. V Číně totiž mají sobě rovného protivníka, jakému nikdy nečelily, jakého v Sovětském svazu neměly. Čína disponuje obrovskou ekonomikou, technologiemi první třídy, investuje do univerzit, vědy, umělé inteligence… Jde prostě o zemi, která mění svět.

Je podle vás tedy správné pokračovat ve spíše agresivním, konfrontačním stylu, který vůči Číně nastolil už Donald Trump? Musím přiznat, že jsem čekala, že Biden bude v tomto ohledu mírnější.

Abych mohl odpovědět, potřeboval bych mít k dispozici jasnou strategii Bidenovy vlády. Zatím vidíme jen takový impulz pro akci – tím je růst Číny a její agresivita, kterou předvádí nejen u sebe doma, ale i na mezinárodním poli. To naznačuje, že musíme přitvrdit, neumím už ale říct, jak moc by to mělo být.

Jde totiž také o to, že s Čínou musíme řešit palčivá témata, jakými jsou klimatická změna, šíření zbraní hromadného ničení nebo globální finanční stabilita. Témata, v nichž Čína hraje velkou roli. Takže je potřeba oddělit oblasti, v nichž mohou USA s Čínou soutěžit, a ty, v nichž je potřeba spolupracovat. Nastolit prostě jakousi duální politiku. Občas mi přijde, že se Amerika ve vztahu k Číně chová podle modelu studené války. Ten ale přesně neodpovídá, protože tehdy měl sovětský blok vlastní ekonomiku a Západ zase tu svou, víceméně oddělenou. V takovém světě ale už nežijeme.

Otázka, kterou si musíme položit, byť vám na ni neodpovím, pak ještě zní: v jakou chvíli se vyrovnávání sil s Čínou promění v nebezpečnou provokaci? Kdy to bude už přes čáru? Z historie dobře víme, že když velmoc roste, narůstají i její geopolitické ambice. To musíme vzít v potaz.

Foto: Profimedia.cz

„Víte, dovedu si představit, že celá tato úloha pro Bidena není jednoduchá. Že z politických důvodů dělá rozhodnutí, která mu zároveň působí bolest. On je takový rodinný typ, empatický člověk. A na osobní úrovni mu eskalace situace v Afghánistánu nedá spát. Stejně tak ho musí trápit dění na hranicích. Ta rozhodnutí dělá proto, že musí, je na něj kvůli tomu vynaložený velký politický nátlak,“ řekl o Bidenovi odborník Kupchan.

Pojďme se přesunout na starý kontinent. Jaké vztahy nyní panují mezi Evropskou unií a Spojenými státy? Tedy po určitém ochladnutí za vlády Donalda Trumpa.

No, jedním z postřehů, jež jsem si z Trumpovy vlády odnesl, je ten, že transatlantické vztahy jsou neuvěřitelně silné. Těžko si představit amerického prezidenta, který by prokazoval méně respektu. Trump urazil Severoatlantickou alianci, její členy, o Evropské unii tvrdil, že je nepřítel. I přes tohle všechno ale Evropané vydrželi. V některých případech si to sice líbit nenechali a vzájemné vztahy podle toho vypadaly.

Evropské státy si nicméně počkaly na Trumpův odchod – pro mě je to znamení, že transatlantické vztahy jsou od základu silné a že přežijí nezodpovědné politiky, kteří se mohou čas od času objevit. Neobávám se ani toho, že by tyto vazby mohly časem zeslábnout nebo že by se snad Evropa mohla zcela osamostatnit. To je podle mě nemožné a také nežádoucí. Ale vy se tváříte skepticky.

Jen si říkám, jestli Evropa čekala na Spojené státy s otevřenou náručí. Jestli je pro ni představa USA jakožto světového lídra po těch posledních zkušenostech lákavá, zda si teď Evropané nebudou chtít naopak dávat větší pozor.

Naše partnerství by určitě mělo být vyrovnanější, což ale vyžaduje snahu obou stran. Evropa musí být připravená převzít více odpovědnosti, Spojené státy by pak měly více naslouchat a přizpůsobovat se. Osobně však mezi Evropany žádný hluboký vztek nebo odmítání nepociťuji.

„Rozhodnutí stáhnout vojáky bylo správné“

Působil jste v druhé vládě Baracka Obamy jako jeden z jeho poradců, pracoval jste tedy i po boku Joea Bidena. Kam za těch posledních pár let Biden jako státník vyrostl?

Od té doby, co se stal prezidentem, jsem se s ním osobně nepotkal. Nicméně o něm mohu říct pár věcí – zaprvé jde o skutečného lidumila. V tomto ohledu jde o politika, kterým Obama nikdy nebyl. On se jím stal, pocházel nicméně ze své komunity, v níž se angažoval, rád trávil čas o samotě, rád četl a přemýšlel. Biden je mnohem víc společenský a srdcem politik, což je evidentní na jeho zapojení do chodu Kongresu. Potkává se s demokraty i republikány, odpracovává si pracovní telefonáty. Jde podle mého o důležitou součást jeho prezidentství.

A také jde o velmi slušného muže. Říkám si, čím se to projevuje při jeho působení v Bílém domě… Víte, dovedu si představit, že celá tato úloha pro Bidena není jednoduchá. Že z politických důvodů dělá rozhodnutí, která mu zároveň působí bolest. On je takový rodinný typ, empatický člověk. A na osobní úrovni mu eskalace situace v Afghánistánu nedá spát. Stejně tak ho musí trápit dění na jižní hranici.

Ta rozhodnutí dělá proto, že musí, je na něj kvůli tomu vyvinutý velký politický nátlak. Jsem si ale jistý, že osobně ho to bolí. Budeme potřebovat více času na to, abychom si mohli vytvořit jasný názor – Biden je nicméně osoba, jež věří v budování silných vztahů se zahraničními lídry, osobním vazbám dává velkou důležitost. Není jasné, kdo se stane jeho klíčovým spojencem, ale myslím, že se bude řídit svým heslem, tedy že veškerá diplomacie je osobní.

Poslechněte si podcast Checkpoint o dění v Afghánistánu:

Mluvil jste o Afghánistánu. V polovině srpna, kdy padla afghánská vláda a kontrolu nad zemí převzal Tálibán, jste napsal, že Bidenovo rozhodnutí stáhnout americké jednotky bylo správné. Jedna věc je myšlenka – tou druhou je ovšem způsob, jakým ji Spojené státy zrealizovaly. Jak se k tomu stavíte teď?

Stále si myslím, že Biden udělal správně. Američtí zpravodajci ovšem skutečně neodhadli sílu afghánské vlády a armády. Prezident se svým týmem očekávali, že mají něco mezi šesti měsíci až dvěma lety na to, aby se Amerika ze země dostala. Afghánci podle jejich výpočtů měli být schopni bránit města i letiště, takže mělo jít o pomalou evakuaci. Ale pak se začalo všechno v řádu týdnů rozpadat. A začal závod o čas.

Dopadlo to pěkně? Ne, ani náhodou. A právě kvůli tomuto výsledku můžeme mít tendenci pochybovat o celém rozhodnutí se z Tálibánu stáhnout. Podle mě ale bylo správné. A jak se dalo očekávat, zprávy o Afghánistánu už v médiích prakticky nenajdete. Když se to dělo, všichni se dušovali, že se bortí svět a že důvěra ve Spojené státy je navždy narušená. A teď? Jako by se lidé ptali: kde že vlastně leží Afghánistán?

O stažení vojáků z Afghánistánu začal jednat už Donald Trump, s myšlenkou odchodu si pohrával i Barack Obama. Nebylo by podle vás lepší, kdyby takový krok finálně učinil už některý z Bidenových předchůdců?

Rozhodně ano. V takovém případě musíme jít ale ještě hlouběji a uvést, že větší chybou byl přesun pozornosti z Afghánistánu na Irák a vůbec snaha budovat něčí národ. Už na počátku války, ještě za George Bushe mladšího, se měly Spojené státy pokusit vyjednat dohodu s Tálibánem a Afghánci – kýmkoli, kdo by se naskytl. Představa, že můžeme vpadnout do těchto zemí – hlavně tedy do Afghánistánu, který každou velmoc, jež se mu přiblížila, vždy sežvýkal a vyplivl – a že tamní situaci vyřešíme, byla šílená. A lidé to věděli, už dávno to věděli. Jen bylo těžké zařadit zpátečku.

Obama si ale zoufale přál a upřímně věřil tomu, že vybuduje silnější, schopnější Afghánistán a do konce jeho mandátu bude Amerika pryč. Na to ale nedošlo. Částečně proto, že v zemi vládl chaos – od chaosu je těžké odejít. A zčásti také proto, že na prezidenty vyvíjejí různé strany nátlak – Pentagon, poradci a další… To se týká i posledních měsíců, kdy ve Washingtonu panoval všeobecný názor, že bychom měli v Afghánistánu ponechat čtyři tisíce vojáků a počkat s jejich stažením na vhodné podmínky. Jinými slovy: nechat je tam navždycky. Lidem, kteří takový postoj zastávali, jsem říkal, aby mi vysvětlili, co nového by přinesl jeden další rok setrvání v Afghánistánu. Jestli by přinesl něco víc, než co jsme nedokázali udělat za posledních dvacet let. A že pokud nic, šlo by jenom o utrácení peněz. O nošení vody do Dunaje.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované