Hlavní obsah

Extrémní zátěž zdravotníků bude mít dohru i po pandemii, varuje psycholog

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Ilustrační snímek.

Reklama

20. 3. 18:57

Na lince kolegiální podpory se snaží pomáhat českým zdravotníkům, kteří už měsíce pracují na hraně možností. Garant systému psychosociální intervenční služby Lukáš Humpl popisuje beznaděj, kterou lékaři a sestry zažívají.

Článek

Se zdravotníky řeší stavy, kdy mají chuť odejít z práce a živit se něčím jiným. Něčím, kde nebudou řešit mezní covidové situace. Pomáhá i těm, které navzdory psychickému i fyzickému vyčerpání nenapadne vzít si volno – oslabili by tím přeci svůj tým. Sleduje rovněž, jak se namísto dřívějšího ironického vtipkování o lidech, kteří na covid nevěří, začíná u zdravotníků objevovat zloba.

Klinický psycholog a garant Systému psychosociální intervenční služby, pod kterou spadá i telefonní linka kolegiální podpory pro zdravotníky, Lukáš Humpl, popisuje, že dopady extrémní zátěže na zdravotníky s pandemií neskončí.

Jak jsou na tom podle informací, které se k vám dostávají, po psychické stránce zdravotníci? Je například linka kolegiální podpory vytíženější?

Linka kolegiální podpory je využívaná už od jarních měsíců a její provoz je kolísavý, je to den ode dne různé. Nevolá vyloženě velké množství zdravotníků, které by linka nedokázala unést. Je to třeba několik zdravotníků za den. Nicméně hovory bývají o to obtížnější a delší, protože volají kolegové, kteří opravdu řeší situace, ve kterých potřebují podpořit. Zdravotníci také kontaktují jednotlivé členy našeho týmu, takzvané peery, kteří spolupracují s naším systémem. Za loňský rok byl nárůst potřeby vyšší o sedmdesát procent.

Úmrtí pacientů nebo informování pacientů o tragických zprávách je v současnosti daleko častější než dříve. Může se to dlouhodobě podepsat na psychice zdravotníků?

Docela určitě. Každý z nás má různé zvládací mechanismy. Ale přestože máme každý tu hranici různě vysoko postavenou, u nikoho není nekonečná. Rezervy nejsou nevyčerpatelné. Následky mohou být krátkodobé, ale i dlouhodobé. Rozhodně nebudou končit se závěrem epidemie. Docela jistě budou pokračovat a odrazí se v životech zdravotníků, ale i v tom, jestli zdravotníci v resortu zůstanou, nebo jestli budou chtít změnit profesi, odejít z pracoviště. Vše je ve hře.

Dá se říct, že už je řada zdravotníků, kteří mají chuť takzvaně prásknout dveřmi?

Jsem v kontaktu se zdravotníky a tohle je sdělení, které slyším stále častěji. A je to tematika, se kterou se setkáváme i při poskytování psychické podpory. Stejnou zkušenost mají i další kolegové v systému. Zátěž, ve které nyní mnozí zdravotníci pracují, je opravdu extrémní.

Foto: Archiv Lukáše Humpla

Lukáš Humpl, garant Systému psychosociální intervenční služby, který pro zdravotníky provozuje linku kolegiální pomoci.

A z vašeho pohledu je to spíš nadávání, které pomůže si ulevit, nebo vážně míněný postoj? Nejen k odchodu z práce, ale třeba i ze země?

Může to být obojí. Je samozřejmě otázka, jestli odchod z České republiky může být řešením, ale třeba změna práce, úplná změna toho, čemu se profesně věnují, může být pro některé kolegy, kolegyně, vysvobozením. Opakovaně jsem slyšel, že půjdou dělat třeba do služeb nebo někam, kde si vydělají o pár tisíc korun méně, ale nebudou svědkem situací, které zažívají na svém zdravotnickém pracovišti aktuálně.

Vnímáte to jako riziko pro české zdravotnictví, že je tady řada lidí, kteří zvažují změnu?

Netroufám si říct, že jich je řada nebo kolik jich je. Jsou to rizika, která jsou očekávatelná. Není to nic, co by mělo být překvapivé. Každý z nás má tendenci se zátěži a stresu bránit, pokud jsou v míře, kdy už tomu nejde čelit. Pak hledáme způsoby, jak vyřešit situaci jinak než aktivní obranou. Může to být i stažení, vyhnutí se nebo útěk ve smyslu změny práce. Žádná z těch variant není špatná nebo ostudná a je na každém z nás, pro co se rozhodneme, pokud zjistíme, že už tomu nedokážeme čelit.

Kapacita zdravotníků došla. Slyšíme zlobu, bezmoc a frustraci

Jak tedy vlastně vypadá typický problém, se kterým zdravotníci volají na linku kolegiální podpory?

Zhruba polovina hovorů se týká aktuální epidemické situace. Během první vlny, nebo když pandemie začínala, záleží, jak to chceme pojmenovat, to byly velmi časté obavy – bytostný strach z nového nepřítele, kterého neznáme a nevíme, co od něj čekat. Teď je to jiné. Situace se vyvinula do dlouhodobého přetížení a do stavu, který je o masivním počtu nemocných, o zvyšujícím se počtu vážně nemocných a umírajících v mladším produktivním věku, do padesáti let například. To jsou všechno nové rysy. Když byl první zemřelý, byli všichni kolegové vyděšení. Teď zemře 200 lidí denně a veřejnost si zvykla. V přímém kontaktu to je ale hodně nový rys. Volají s tím kolegové často a souvisí to i s přetížením fyzického charakteru.

Nám novinářům se často stává, že lékaři nebo sestry kritizují to, jak lidé nedodržují opatření. Objevují se i telefonáty, kde zdravotníci řeší, že ztrácejí víru ve společnost?

Ano, to se nyní objevuje často. Nejenom na lince, ale i v kontaktech z očí do očí. Před několika dny jsem mluvil se záchranářkou, která přesně toto popisovala. Je to opakující se tematika. Pro zdravotníky je často nepochopitelné, když jsou v bytostném kontaktu s vážně nemocnými nebo umírajícími na covid, a v médiích vidí, slyší, čtou o lidech, kteří popírají epidemii, potřebu protiepidemických opatření a kteří nedodržují základní pravidla. Před časem se tomu zdravotníci ještě smáli, přišlo jim to ironické a nesmyslné. Teď s kolegy zaznamenávám, že jim na to už došla kapacita. Když s nimi mluvíme, slyšíme zlobu, bezmoc a frustraci.

Co v takovém případě radíte? Jak se zlobou pracovat?

Zlost nevzniká samovolně, ale na podkladě bezmoci zdravotníků. To vědomí, že lidé se takto chovají, takto smýšlí, vzbuzuje bezmoc. S tou zdravotníci velmi obtížně pracují, protože jsou připravovaní, že pomáhají, že mají moc pomáhat a zachraňovat. A bezmoc opakovaně vnímají také, když marně bojují o životy pacientů. V těžkých stavech onemocnění umírají desítky procent. Pracujeme s frustrací, kolegové ji mají možnost ventilovat. Sdílíme emoce, nasloucháme, pojmenováváme, hledáme možnosti, jak si konkrétní zdravotník může alespoň trochu pomoci. Kolegy podporujeme, aby vše, co prožívají, byli schopní zpracovat. Neumíme jim to vymazat z hlavy, ale můžeme o tom s nimi účinně mluvit. Mít na ně čas, pochopení, porozumění.

A pomáhá jim to vztek zklidnit?

Zklidnit, vyventilovat… Zpracovat. Také s nimi mluvíme o tom, co pro sebe mohou v této době udělat. Je to ale těžké i pro členy podpůrných týmů. Máme osvědčené postupy a doporučení, která většinou dáváme, a z těch zbyly jen trosky, jen třeba 10 procent. Aktuálně nemůžeme zdravotníkovi říct, aby si vzal o víkendu volno a jel na wellness pobyt. Zdravotník nikam nemůže. Takže i poskytování samotné podpory je v těchto týdnech velmi obtížné. Protože velká řada podpůrných aktivit je aktuálně nereálná.

Myslete na základní potřeby. Zdravotníci zanedbávají i pravidelné pití

Co tedy zdravotníkům zbývá, co pro sebe mohou udělat?

Jsou to věci, které mohou udělat na pracovišti. Pár minut volna, jednoduché rituály, odpočinout si a myslet na své základní lidské potřeby. Protože na přetížených odděleních a třeba v ochranných oblecích se leckdy přímo nabízí zanedbávání například pravidelného pití nebo jídla, i toto se odkládá. Potom jsou to aktivity doma nebo omezeně mimo domov, jako je procházka.

Foto: Systém psychosociální intervenční služby

Část návodu pro zdravotníky, jak zvládnout pracovní vypětí.

I to se může stát kontraproduktivní, protože zdravotník je často v přesčasu na pracovišti, a když přijde domů, je tam rodina, která potřebuje péči – děti, rodiče. Někteří z nich sami nemocní. Takže je vedeme i k pasivnímu odpočinku a v některých případech přemýšlíme, jestli není čas, aby daný zdravotník z toho procesu vystoupil, protože může být ohrožením pro sebe i pro své okolí, jestliže zašel hrubě za hranici svých sil. Pro zdravotníky jsme nedávno připravili podpůrný materiál „Jak se v těchto týdnech nezbláznit“, který jsme dali veřejně k dispozici. Shrnuje aktuální možnosti.

To se skutečně stává, že navrhujete, aby zdravotník vycouval z pozice?

My zdravotníkům neradíme, neříkáme jim, co mají dělat. To rozhodnutí je na nich. Když je člověk v situaci těžké krize, tak se zužuje pohled a vnímání možných řešení. A mnohdy ho ani nenapadne, že možnost vzít si volno, legálně onemocnět, nebýt v práci je reálná. Samozřejmě s tím, že pokud do práce nepřijde, tak oslabí tým. To vše je ve hře, ale v určitém okamžiku začne převažovat zájem ochránit samotného zdravotníka. Není to stroj a právě nyní se ukazuje, jak těžko je nahraditelný.

Bavíme se o stavu, pro který se vžil termín syndrom vyhoření, nebo je to ještě něco jiného?

Syndrom vyhoření je dlouhodobá záležitost. Aktuální zatížení rozhodně zdravotníky ohrožuje tímto syndromem. Ale krátkodobě to může být o psychickém a fyzickém vyčerpání tady a teď. O ztrátě sil bezpečně pracovat. Může to být o akutní stresové reakci, kterou je zdravotník zasažený a organismus vyčerpaný. U mnohých se tento stav již bohužel stává chronickým… trvá už příliš dlouho.

Zmiňoval jste zlobu zdravotníků. Stává se, že naopak zdravotníci řeší to, že lidé obrací zlobu proti nim? Že jsou například pacienti škodolibí?

Nemám v tom osobní zkušenost, ale nevylučuji, že s tím kolegové z podpůrných týmů nepracují. O tom, co říkáte, vím z médií také. Myslím si, že jsme v situaci, kdy jsou frustrované obě strany, že je frustrovaná celá společnost. Nejen zdravotníci a pacienti, ale i zdraví lidé, kteří zase nic nemůžou. Je to všudypřítomný stav. Jsme v situaci opravdu těžké krize. A v krizi přirozeně vznikají konflikty.

Řada studentů bude zasažena tím, co zažívá

Často se zapojují do pomoci v nemocnicích i studenti. Může současná atmosféra ovlivnit i je?

U studentů je třeba předpokládat, že vzhledem k absenci zkušeností, někteří třeba ještě neměli praxi, je pro ně situace hodně, nebo i zcela, nová. A je úplně jiná, než když přijdou na praxi do nemocnice v běžných podmínkách a mají tam svého školitele a zdravotníky, kteří se jim věnují. Teď přichází na oddělení, kde není prostor se jim věnovat. A jsou svědky nebo aktivními poskytovateli péče, kde tohle všechno vnímají. Víme, že řada z nich je pod velkou psychickou zátěží, a předpokládáme, že mnozí mohou být tím, co v nemocnicích zažívají, opravdu velmi zasaženi. Budeme na ně cílit a jsme si vědomi, že je zapotřebí se o ně postarat. Proto jako resortní podpůrný systém již s Ministerstvem zdravotnictví pracujeme na ošetření psychiky studentů. Připravujeme konkrétní kroky a způsoby, jak se věnovat jejich potřebám.

Jak to bude probíhat?

Studenti mají jednak již nyní k dispozici linku kolegiální podpory pro zdravotníky, ta je zatím otevřená pouze zdravotnickým pracovníkům a číslo není veřejné. Ale peeři, psychologové v systému psychosociální intervenční služby, kteří ještě budou mít kapacitu a které nyní oslovujeme, jsou žádáni, aby se věnovali podpoře studentů. Teď se zpracovává taktika, jak studenty plošně a koordinovaně kontaktovat, sdělit jim informace i způsob, jakým se o ně postaráme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované