Hlavní obsah

Fotbalisté nejsou zaměstnanci. Proto za ně nemohou vyjednávat odbory

Foto: Profimedia.cz

David Limberský je podobně jako prakticky všichni fotbalisté z domácích soutěží osobou samostatně výdělečně činnou. Ve Viktorii Plzeň teď musel přistoupit na třicetiprocentní snížení základního příjmu.

Reklama

29. 4. 2020 6:21

Postavení profesionálního sportovce z hlediska stávajících zákonných norem je tak trochu paskvil, říká Tomáš Pešír, šéf jedné ze dvou fotbalových hráčských unií. Vše snad vyřeší Hniličkův zákon o sportu, ale ten je v nedohlednu.

Článek

Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, kde fotbalisté nejsou zaměstnanci svých klubů, vystupují jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ). To má řadu nevýhod. A jednu velkou hmatatelnou výhodu.

Kdyby se totiž za aktuálního nastavení celého prostředí měli stát fotbalisté ze dne na den zaměstnanci, přišli by reálně zhruba o třetinu příjmu. A profesionální kluby sdružené v Ligové fotbalové asociaci se logicky nemají k tomu, aby své náklady na hráče o třetinu navyšovaly. Proto je situace v Česku v tomto ohledu zcela zakonzervovaná. Navzdory tlaku UEFA, která dlouhodobě apeluje na to, aby práva hráčů na celém kontinentu chránil hlavní pracovní poměr zaměstnance.

Všechny zúčastněné strany se shodnou, že situaci v Česku může vyřešit jen nový zákon o sportu slibovaný Národní sportovní agenturou, kterou vede Milan Hnilička. Očekává se, že v něm bude mimo jiné pořádně definovaná pozice profesionálního sportovce. S tím, že bude do reality České republiky a jejích předpisů vhodně zakomponována nejen z hlediska daňových předpisů.

Kde ještě fotbalisté nejsou zaměstnanci

Vedle České republiky už forma OSVČ drtivě převažuje jen v Chorvatsku, Černé Hoře a Srbsku.

Ve Slovinsku do určité výše příjmu mohou být fotbalisté OSVČ, nad touto hranicí už musí být zaměstnanci. Podobně v Maďarsku.

Například na Slovensku a v Polsku mají hráči zaměstnanecké poměry. A práva hráčů se často řeší kolektivními smlouvami, podobně je tomu také v Rumunsku.

Jednou z výhod zaměstnanců je možnost sdružovat se v odborech. Ty jsou pak oprávněny vést kolektivní vyjednávání. Zrovna teď by se něco takového mohlo fotbalistům docela hodit.

Kvůli koronavirové krizi přišli o zápasové bonusy a prémie, navíc jim kluby o desítky procent snižují základní příjem.

Blíží se restart ligy a v souvislosti s tím se řeší nastavení parametrů ochrany zdraví, počet testů, otázka karantény u pozitivně testovaných jedinců a podobně. Hráči ale do tohoto procesu nemají co mluvit. Proč?

„Když hráči nejsou zaměstnanci, nemohou jejich hráčské asociace vést kolektivní vyjednávání jako odbory. Jednání na kolektivní úrovni by přitom po mém soudu byla mnohem efektivnější,“ podotýká Markéta Vochoska Haindlová, předsedkyně České asociace fotbalových hráčů.

V Anglii, Španělsku či Itálii jsou silné hráčské asociace součástí kolektivního vyjednávání s vedením ligových soutěží a představiteli státu nad dalšími podmínkami dohrání soutěží. Odbory tam na těchto fórech mohou klást třeba otázku, již na sociálních sítích otevřel slavný hokejový brankář Dominik Hašek. Zamyslel se, kdo by byl odpovědný za náhradu škody, kdyby v důsledku vykonávání jeho práce došlo u hráče k nákaze a tak silnému průběhu nemoci, že by si z ní odnesl trvalé následky.

Dominik Hašek má dlouhodobou zkušenost z kanadsko-americké NHL, kde hrají obrovsky silnou roli hráčské odbory NHLPA. Hráči jsou zvyklí, že se tam i na takovéto mezní situace myslí. A profesionální sportovci jsou i pro takové případy díky odborům dobře zabezpečeni.

V českém fotbale je situace jiná. Existují tu sice hned dvě hráčské asociace. Ale obě jsou relativně slabé, každopádně výrazně slabší než jejich „kolegyně“ ve vyspělých fotbalových zemí. A to z důvodu, který jsme už zmínili. Hráči nejsou zaměstnanci, tudíž organizace, které za nimi stojí, nejsou klasickými odbory. A proto mají jen velmi omezené možnosti.

Pešír: Nemám rád „coby kdyby“

„Nelze vyjednávat kolektivně, ale pouze po jednotlivých případech,“ upozorňuje Markéta Vochoska Haindlová z České asociace fotbalových hráčů (ČAFH). Za přechod na zaměstnanecké poměry už léta hlasitě (a marně) bojuje.

Bývalý fotbalista Slavie Tomáš Pešír zase šéfuje konkurenční Hráčské fotbalové unii (HFU). A zaujímá pragmatičtější postoje.

„Já na tohle mumlání o tom, ‚co by bylo kdyby‘, moc nehraji. To je stejné jako povídat si, co by bylo, kdyby v Česku zavedli euro. Ale euro tu nemáme. Stejně tak tady fotbalisté nejsou zaměstnanci. Co Markéta za ty roky, co o tom mluví, dojednala? Nic. Já jsem s Milanem Hniličkou, šéfem Národní sportovní agentury, nedávno debatoval. Dobře ví, že současné postavení profesionálních fotbalistů je paskvil,“ říká Pešír.

Foto: Profimedia.cz

Tomáš Pešír v modrém provedení dresu Slavie v utkání předkola Ligy mistrů proti Anderlechtu Brusel. Vlevo tehdy vycházející hvězda belgického fotbalu Vincent Kompany.

„Nedá se to ideálně naroubovat na nic, zaměstnaneckému poměru neodpovídá realita v mnohém, třeba v práci o víkendech, podobně přesčasy a spousta dalších aspektů. Dokud nebude statut profi sportovce definován v novém zákoně, budeme bohužel pořád muset poslouchat i takové věci jako třeba nedávno od ministryně Schillerové, která se nepochopitelně pozastavovala nad tím, zda mají vůbec fotbalisté stejný nárok na náhradu škody v koronavirovém období jako živnostníci a další OSVČ. Proč by neměli?!“

Haindlová opravdu se státní správou opakovaně jednala. A marně. „V minulosti jsme vedli diskuse s představiteli několika ministerstev, bavili jsme se o přechodném daňovém období. Nakonec to skončilo u toho, že se musí počkat na nový zákon o sportu, který přesně definuje postavení profesionálního sportovce.“

Pauly: Řekli nám, že výjimečný se cítí každý

Na jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí si vzpomíná i Jan Pauly, generální sekretář Fotbalové asociace. Argumentace, že pozice fotbalisty je z hlediska aktuálních norem výjimečná, tam neuspěla. „Řekli nám tam tehdy, že výjimečný se cítí každý a že pro zvláštní úpravu není důvod. V letech 2016 a 2017 jsem byl členem expertní skupiny, která připravovala nový zákon o sportu, pasáž o výkonu činnosti profesionálního sportovce mám připravenou v notebooku dodnes. Bohužel k realizaci už nedošlo. Nyní jsme v kontaktu s Národní sportovní agenturou a určitě bychom u tohoto tématu rádi přidali ruku k dílu, máme bohaté zkušenosti.“

Názor Haindlové, že být fotbalisté zaměstnanci, řešila by se jejich současná „koronavirová“ situace snáz, Pauly nesdílí. „Jak fotbalistům Žiliny pomohlo, že byli zaměstnanci? Klub jim dal jednostrannou výpověď, když vyhlásil svoji likvidaci. Dám další příklad příklad: Na FAČR jsme jakožto zaměstnavatel rozhodli o snížení mzdy na 60 procent jedním rozhodnutím u stovek zaměstnanců, je to naše právo zaměstnavatele. Oproti tomu v klubech každý hráč musel podepsat dohodu, jednostranně ho ke snížení nikdo nepřinutí. Tak kdo tedy nakonec riskuje - klub, nebo hráč? Každý chleba má dvě kůrky.“

Pauly se domnívá, že UEFA je nyní spokojena s tím, jak jsou hráčská práva v Česku ochráněna. Podle Markéty Vochosky Haindlové je přechod na zaměstnanecké poměry naopak nevyhnutelný a měl by se proto připravovat, a ne jen oddalovat.

„Zaměstnanecký poměr přináší určité výhody a životní jistoty. Ze sociálního hlediska jde o právní ochranu zaručenou zákoníkem práce, zaměstnanecké benefity, které by hráči nemuseli danit jako doposud, možnost získat dávky nemocenské a ošetřovného od státu, vyšší příspěvky na důchod, nárok na 4 týdny placené dovolené nebo nárok na ošetřování člena rodiny,“ sype Haindlová z rukávu výhody zaměstnanců.

„Z ekonomického pohledu mluvíme především o záruce minimální mzdy, nedaněných cestovních náhradách, omezené odpovědnosti za škodu nebo lepší možnosti získání úvěru. Co se týče odvodové povinnosti, vše by zajišťoval klub jako zaměstnavatel, který by také přispíval ze dvou třetin na odvod sociálního a zdravotního pojištění. A to jsou právě ty hlavní důvody, proč kluby změnu nechtějí,“ shrnuje Haindlová.

Nezapomíná ani na penzijní fondy, které by opravdové fotbalové odbory mohly svým členům budovat.

Hnilička: Zákon bude. Po diskusi

Jestli na něčem panuje absolutním shoda, tak na toužebném očekávání zákona o sportu, který by současnou komplikovanou situaci pomohl vyřešit.

„Můj názor je, že bychom měli jít cestou nového zákona, kde se budeme orientovat na zaměstnanecký poměr, s tím, že zohledníme specifika sportovního prostředí v zákoníku práce. Ve většině členských států Evropské unie je pravidlem, že smluvní postavení profesionálního sportovce má pracovněprávní charakter a jeho příjmy jsou zdaňovány v rámci závislé činnosti,“ říká o svých plánech Milan Hnilička, předseda Národní sportovní agentury.

Vadí mu současný stav, kdy řada sportovců žije kvůli svému statutu, který si kdekdo může vykládat různě, v určité právní nejistotě. „Nový zákon, po kterém všichni volají, by to měl řešit. Myslíme na něj i v našem akčním plánu, který jsme nedávno předložili do vlády,“ říká Hnilička.

Je si vědom, že současná koronavirová krize nahrává tomu, aby sportovci měli v legislativě daleko přesnější oporu než dnes. „Ale nijak narychlo, bez potřebné diskuse s celým sportovním prostředím, do toho nepůjdu,“ zdůrazňuje.

„Nový zákon by měl nastavit fungující sportovní prostředí. Měl by vycházet ze současného stavu a směřovat k moderním trendům. Nechtěl bych přistoupit k přílišné regulaci sportovního prostředí, ale cílem by mělo být řešení určitých vztahů uvnitř sportu, například vymezení statutu profesionálního sportovce nebo nastavení smluv ve sportu. Zákon tedy musí projít kvalifikovanou diskusí, která v zahraničí trvala dlouhé měsíce i roky,“ podotýká Hnilička.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované