Hlavní obsah

Glosář Jaromíra Bosáka: Když dva dělají totéž

Glosář Jaromíra Bosáka o finančních problémech Barcelony a Schalke.

Reklama

29. 1. 11:34

Peníze hýbou světem, to je prověřený fakt. A to i v případě, že je peněz moc, nebo naopak velmi málo. Na vlastní kůži to nyní v horší variantě zažívají i Barcelona a Schalke. Úspěchy nesrovnatelné, potíže takřka shodné.

Článek

Jedno mají oba kluby společné. Pro své fanoušky jsou vším. Barcelona je katalánskou chloubou a zároveň dlouhodobě absolutní světovou špičkou, zisky mistrovských titulů i trofeje pro vítěze Ligy mistrů se berou takřka jako samozřejmost.

Schalke, domovsky příslušné v Gelsenkirchenu, je tradičním účastníkem Bundesligy s ohromnou základnou příznivců, najmě v oblasti Severního Porýní–Vestfálska. Dlouho šlo o poměrně chudý kraj, odkázaný především na hornictví, hutnictví a těžký průmysl. Nežilo se tu zrovna lehce domácím ani statisícům „gastarbeiterů“ především z Turecka. Pro mnohé z nich byl a je fotbal jedním z mála úniků ze šedivé všední reality.

Byť doly už jsou pozavírány, těžní věže se staly turistickou atrakcí a místní se museli poohlédnout po jiném způsobu obživy. Fotbal se tu stejně jako v hlavním katalánském městě snídá i večeří, pije i dýchá, šňupe a hlavně žije. Nemusíte mít na víkendový oběd, ale na fotbal se musí jít, jiná cesta zkrátka neexistuje. Tyto faktory zmiňuji proto, abych ukázal, že pro fanoušky Barcelony nebo Schalke nejsou jejich milované kluby jen víkendovou zábavou. Jde o mnohem víc.

Proto jsou současné finanční starosti tolik propírány a diskutovány na všech možných fórech. Začněme v Barceloně. Situace je vážná ve všech směrech. Tým Ronalda Koemana je v ligové tabulce na třetí pozici za arcirivaly z Madridu – Atlétikem a Realem, což je něco podobného, jako kdyby jiné kluby sestupovaly. Za normálních okolností by se v klubových kancelářích mluvilo o tom, jaké hvězdy do mužstva přitáhnout, aby se podařilo vymazat ztrátu a ještě třeba ligu, potažmo Ligu mistrů vyhrát. Jenomže když nemáte střelivo, zajíce neulovíte.

Pokladník Barcelony musí mít otlučené klouby na obou pěstích, jak při šmátrání alespoň po nějakých drobných naráží na prázdné dno kasy. Nikde nic. Stačí se podívat na nejnovější údaje. Podle většinou velice dobře informovaného deníku Marca se zadlužení zaměstnavatele Messiho pohybuje v souhrnu na hranici jedné miliardy a 173 milionů eur, z toho činí závazky s velmi brzkou nebo již překročenou splatností 488 milionů.

Zajímavá je částka 164 milionů, která má přináležet sportovnímu departmentu, tedy z velké části hráčům. Už nějaký čas se spekulovalo o tom, že hráči nedostávají výplatu, respektive její podstatnou část. A to věru v Barceloně nebývalo zvykem. Na druhou stranu, při tom, kolik jednotliví borci pobírali, není zas tak těžké vyrobit takhle astronomické dluhy během několika měsíců. Vzhledem k neutěšené finanční kondici klubu se jen těžko divit tomu, že se proslýchá, že se Messi začíná učit francouzsky. Náhoda? Těžko.

Již bývalý prezident klubu Josep Maria Bartomeu se vzdal úřadu těsně po Novém roce. Účetní uzávěrka nebyla nejveselejší. Není tajemstvím, že již bývalý šéf klubu byl poněkud liknavý, co se splácení přestupových částek za mnohé hráče týče. Třeba za Coutinha zbývá Liverpoolu doplatit přes 35 milionů eur, za de Jonga stále očekávají v Amsterdamu 13 milionů, v Bordeaux se stále marně těší na devět milionů za velký přestupový flop Malcoma. A v tomto stylu by se dalo pokračovat. Předsednictvo Barcy napíná veškeré úsilí k tomu, aby dosáhlo odložení splatnosti většiny dluhů do 30. 6. 2021. U některých věřitelů uspělo, u jiných nikoli.

Počítalo se s tím, že od jara by se Camp Nou mohl zaplnit z 25 % divácké kapacity, od května by se povolený počet diváků vyšplhal na polovinu maximálního počtu, což by přineslo odhadovaný zisk 56 milionů eur. Jenže podle všeho zůstane jen u růžových představ, realita opět ukáže prstem na velkou nulu. Tím pádem bude velký problém i s nově udávaným termínem vypořádání závazků. Tudíž se nejspíše bude muset prodávat ve velkém – i proto, aby se ušetřilo za platy. Agenti jsou ve střehu a telefony pracují na plný výkon. Ovšem ekonomická stránka není jediná, kterou je třeba vnímat.

Selský rozum by napovídal – jsou pleite, tak zavřít krám, šup do druhé ligy. Jenže to de facto nejde. Vzhledem k velmi vypjatým vztahům Katalánska se zbytkem Španělska a centrální vládou by něco takového mohlo vyvolat i válečný konflikt. Už proto, že královský Real Madrid se pohybuje dlouhá léta také v červených číslech a žádné sankce se nikdy nekonaly.

Byly doby, kdy Real musel prodat jeden z tréninkových areálů, aby mohl vůbec zachovat provoz. Současný dluh činí kolem 900 milionů eur, z toho zhruba 130 z nich by mělo padnout na rekonstrukci stadionu Santiaga Bernabéua. Ani tak se ale vyhazovu z elitní společnosti v Madridu bát nemusí. Stejně jako katalánský konkurent. Svým způsobem jsou Barcelona a Real nezpochybnitelné instituce, bez nichž si nikdo nedovede představit La Ligu. Lidově řečeno, ono se to vždycky nějak udělá, aby zůstaly dva nejslavnější kluby Pyrenejského poloostrova zachovány budoucím generacím.

To v Gelsenkirchenu budou mít větší starosti. Klub, v jehož Zlaté knize jsou zapsáni kromě Lehmanna, Thona, Neuera či Raúla i Jiří Němec a Radoslav Látal, mimochodem, Němec drží deváté místo v počtu odehraných utkání (256) za modrobílé, se potácí na hranici přežití. Ke dnu ho táhne dluh 240 milionů eur. Ten jde především za dlouholetým prezidentem Tönniesem. Velkopodnikatel v masném průmyslu i jiných oborech se posadil do šéfovského křesla v roce 2001 a vydržel v něm celých devatenáct let. A to i přesto, že byl několikrát za tuto dobu vyšetřován policií a soudně popotahován za krácení daně, vyvádění finančních prostředků z vlastních podniků a další ekonomické delikty.

Pro správní radu takováto dobrodružství ale nebyla důvodem popřemýšlet o tom, jestli jde o správného muže na tak exponovaném místě. A tak jsou už i bradou pod vodou a jakž takž dýchají jen nosem. Ostatně, právě Schalke je pověstné tím, že je samo sobě největším soupeřem, respektive jednotlivé funkcionářské kliky častokrát nebojují ve prospěch klubu, nýbrž proti sobě.

Chaos a zmatky v kancelářích guerillovým bojům odpovídají. Logicky navazuje leckdy nepochopitelná přestupová politika, nekoncepčnost ve výběru trenérů – jen letos jich Schalke vystřídalo hned čtyři, přesto je poslední v tabulce. A tak tak, že se vyhnul dostižení Tasmanie Berlín v žebříčku nejméně úspěšných bundesligových mužstev. Hráči Tasmanie v sezoně 1965/66 „dokázali“ nevyhrát v jednatřiceti utkáních za sebou. Logicky to pro ně byla jediná bundesligová sezona. Kolegové ze Schalke unikli vyrovnání potupného primátu o jediné utkání díky výhře nad Hoffenheimem. Těžké chvíle pro fanoušky. Celý kraj je zvyklý na tvrdou práci a vyžaduje ji i od svých fotbalových idolů. Právě proto byli v Gelsenkirchenu tak oblíbení Němec a Látal, tohle umění ovládali skvěle, a proto jim bylo aplaudováno.

Když ale divák vidí zlenivělé primadony s nulovou touhou něco na hřišti ukázat a s nízkou kvalitou fotbalových dovedností, kterých management přivedl za poslední léta desítky, začnou i ti nejvěrnější být hodně neklidní a začínají se ptát, kolik vlastně za tu bídu, kterou předvádějí na place, mládenci se znakem S04 na dresu berou. A jestli to není krapánek přepísknuté.

Odpovědné v klubu musí budit ze snu příklady kdysi tradičních účastníků Bundesligy Bochumi či Bielefeldu, jež se také musely pakovat ze světa čistě profesionálního fotbalu, protože stav klubových financí neodpovídal požadavkům na první nebo druhou nejvyšší soutěž. A tak přišlo adié. O tom, jak těžké je vrátit se zpět, by mohli vyprávět v Bielefeldu, jelikož Arminia ochutnala příslušnost k elitě až loni v létě poté, co se s nástrahami druhé a třetí ligy musela potýkat od roku 2009. A Bochum? To bude ještě delší příběh, pokud se ještě někdy návrat bude slavit.

V Německu se finanční způsobilost jednotlivých klubů před sezonou zkoumá velmi pečlivě. Pokud nejsou závazky vyřešeny aspoň garancemi splátkového kalendáře a dalšími dobrozdáními, je v podstatě nemožné obdržet licenci. Snaha udržet profesionální fotbal v dobré ekonomické kondici je v německých končinách značná. Taková typická nátura našich sousedů.

Na rozdíl od Barcelony může nucený odchod ze scény Schalke klidně potkat. Bez diváků v ochozech, prodeje suvenýrů, dresů a všeho, co s „blauweiss“ souvisí, není vidět světlo na konci tunelu. V případě sestupu by sponzoři zřejmě také nejevili extrémně silný zájem o stejné finanční plnění jako v případě Bundesligy. Navíc na rozdíl od Barcelony není koho prodat za pořádný balík, výkony mužů, trvale okupujících nejnižší příčku, nikoho úplně neohromily.

Covidová doba je zlá, bolavá. Ale jednu pozitivní věc může sportu, a tedy i fotbalu přinést. Důkladnější a reálnější uvažování o tom, jak nakládat s penězi, kam posouvat přestupové částky i kam se šplhat s platovými možnostmi u velkých hvězd i hráčů průměrných. Myslet tímto směrem by měli začít i ti největší. Jinak v budoucnu nebude bankrot ani pro ně cizí slovo.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované