„Nejde o pouhé sci-fi.“ Co by se dělo v Česku při ruském ohrožení NATO

Možná eskalace války na Ukrajině a ohrožení východní hranice NATO je něco, co bezpečnostní experti v poslední době skloňují stále častěji. Česko by podle nich v rámci Aliance hrálo zásadní roli.

V případě napadení členského státu NATO by nejprve došlo k aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně. „Pokud by k aktivaci kolektivně nedošlo, znamenalo by to fakticky konec NATO,“ říká bývalý náměstek rozvědky a expert na bezpečnost Jan Paďourek.

Po spuštění článku by následovaly předem nachystané kroky. „V prvních hodinách a dnech by šlo hlavně o politické a vojenské rozhodování v NATO, aktivaci krizových štábů, zvýšení pohotovosti ozbrojených sil, ochranu kritické infrastruktury a přípravu přesunů spojeneckých jednotek,“ přibližuje bezpečnostní expert Jan Ludvík.

Vedle aktivit Armády ČR, která by se dostala do pohotovosti a například by pověřila policii a jednotky aktivních záloh zpřísněnou ostrahou klíčových vojenských objektů, letišť a kritické infrastruktury, by v Česku došlo ke svolání Ústředního krizového štábu a spustil by se krizový režim. „Taková situace by nemusela znamenat přímé bojové operace na našem území, ale naše zapojení do realizace kolektivní obrany,“ popisuje bezpečnostní analytik Josef Kraus.

Česká republika má v rámci NATO svou roli podle expertů jasně definovanou. Sloužila by především jako tranzitní, logistický a podpůrný bod pro alianční jednotky. „Naším hlavním úkolem by bylo zajištění bezproblémového přesunu statisíců spojeneckých vojáků a těžké techniky ze západní a jižní Evropy směrem na polskou nebo slovenskou hranici. Přesuny by probíhaly primárně po železnici a v koordinovaných silničních konvojích po dálnicích D1, D2, D5 a D11,“ uvedl Kraus.

Role Česka jako logistického centra by z něj ovšem učinila terč pro nepřátelské operace. „Sabotáže, kybernetické operace, narušování informačního prostředí ze strany agresora, působení zahraničních tajných služeb. Toho všeho by byla Česká republika cílem, právě proto, že je naše země z hlediska koordinace a vojenské mobility směrem na východ tak důležitá,“ shrnuje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Pavel Havlíček. Pod přímou hrozbou fyzického útoku by ale země podle něj nebyla.

Psychologický dopad na obyvatele by byl podle Ludvíka v prvních hodinách a dnech obrovský, v první fázi by lidé omezení bezprostředně pocítili. „Zvýšenou přítomnost policie a armády, možné kontroly v okolí důležitých objektů, tlak na zdravotnictví, logistiku a ubytovací kapacity. Školy a práce by se automaticky nezastavily, pokud by nedošlo k přímému ohrožení území ČR. Stát by ale mohl postupně zavádět krizová opatření podle rozsahu situace,“ popisuje Ludvík. Silně by dopady obyvatelé pocítili v oblasti dopravy - dálnice i vlakové spoje by byly z velké části vyhrazeny pro účely armády.

Vyloučit by se v tomto období podle bývalého šéfa nyní zrušeného Krizového informačního týmu Jana Paťawy nedaly ani výpadky služeb nebo lokální blackouty v důsledku kybernetických útoků na kritickou infrastrukturu či zesílená dezinformační kampaň. „Analytici hybridních hrozeb upozorňují, že cílem útočníka v této fázi nebývá zničit, ale rozkolísat. Přesvědčit obyvatelstvo, že stát situaci nezvládá,“ vysvětluje Paťawa.

V situaci, že by se vojáci NATO do boje opravdu dostali, potřebám války a spojeneckým operacím by se podle Havlíčka podřídilo všechno. „Kromě vyklízení cest pro přesun vojsk by Česko bylo také zemí, která by pečovala o zraněné vojáky. Bezpochyby by tak musely být například odsunuty jakékoliv neakutní, nekritické zákroky, aby měly nemocnice dostatečnou kapacitu,“ říká.

Další důsledky pro obyvatele doplňuje Kraus. Stát by například začal řídit distribuci pohonných hmot, média by přešla na krizové vysílání. Naopak obavy by lidé podle něj nemuseli mít z pobytu vojáků na území ČR. Vojáci by se nezdržovali v centrech měst, ale využívali by existující vojenské újezdy, základny a letiště, popřípadě dočasné stanové tábory a shromaždiště.

Paťawa poté nevylučuje dočasné uzavírání škol v některých regionech nebo omezení nákladní dopravy, a tím dostupnosti některého zboží. „Zaměstnanci strategických firem by se přesouvali do krizového provozu, zákon o krizovém řízení umožňuje pracovní povinnost. Sociální systém by měl zůstat funkční, ale s prodlouženými lhůtami,“ doplňuje.

Nezávisle na dalším vývoji by stát od občanů podle expertů potřeboval součinnost, dodržování pokynů úřadů a neporušování případných omezení. „Stát od lidí nepotřebuje nic dramatického, potřebuje, aby fungovali,“ říká Paťawa. Zásadní je podle něj základní soběstačnost, tedy mít doma zásoby na první tři dny krize, což dnes splňuje jen zlomek domácností.

Důležité je podle Paťawy i sledování oficiálních zdrojů a schopnost odolat dezinformační vlně. Civilní obyvatelstvo by také mohlo pomáhat například v rámci organizovaného dobrovolnictví. „Většinu krize zvládnou lidé, kteří chodí do práce, starají se o své blízké, drží psychickou rovnováhu a nešíří paniku,“ shrnul.

Případná mobilizace by podle expertů nebyla automatickým ani okamžitým krokem. „Mobilizace by byla velmi závažným politickým rozhodnutím a nelze ji automaticky předpokládat jen proto, že se posiluje východní křídlo NATO,“ uvedl Ludvík. V první fázi by se tak zapojil hlavně vojenský personál a aktivní zálohy.

Pokud by krize eskalovala, stát by podle Krause mohl přistoupit k selektivní mobilizaci civilního obyvatelstva, ale především s cílem doplnit logistické, strážní a zdravotnické prapory v týlu. „Nešlo by hned o posílání netrénovaných lidí do první linie, ale o zajištění chodu státu a zázemí,“ říká expert.

Podobně jako v roce 2022 by eskalace či rozšíření konfliktu zapříčinily další rozsáhlou uprchlickou vlnu z Ukrajiny a okolních zemí. Po začátku války Česko integrovalo téměř půl milionu válečných uprchlíků. „Český stát a česká společnost integrovaly v minulé uprchlické vlně největší množství ukrajinských uprchlíků na počet obyvatel, a to je něco, co mi jako expertovi dodává velkou míru víry v to, že bychom se dokázali vypořádat i s většími výzvami,“ říká optimisticky Havlíček.

Podle Paďourka je ale otázkou, jestli by nyní byla reakce české populace stejná. „Největším problémem je politizace těchto zásadních témat a s tím spojená fragmentace naší společnosti. Ani demokratická politická reprezentace ČR není schopna najít většinovou shodu nad otázkami zajištění vnitřní bezpečnosti a obrany,“ uvedl.

I Paťawa dřívější solidaritu označil za výjimečnou. Dnes už je podle něj ochota soukromého sektoru a domácností postarat se o případné uprchlíky daleko nižší. Podle Krause by se o dlouhodobé integraci uprchlíků vůbec nedalo uvažovat.

„Česko by v mnoha ohledech bylo v podstatě druhou zónou konfliktu, takže by pravděpodobně velká část uprchlické vlny mířila jinam,“ dodává poté Havlíček.

Experti se shodují na tom, že vzhledem k dnešní situaci už nejsou úvahy nad podobným scénářem striktně jen teoretické. I když je případ přímé vojenské konfrontace s Ruskem například podle Krause málo pravděpodobný kvůli existenci jaderného odstrašení, kterého jsou si obě strany vědomy a působí jako silná brzda, riziko nechtěné eskalace je nejvyšší od konce studené války.

„V horizontu několika příštích let musíme počítat s tím, že hranice mezi mírem a konfliktem bude velmi křehká. Scénář, kdy by Česko muselo reálně plnit roli obří logistické základny pro vojáky NATO směřující na východ, je proto dnes legitimním předmětem vojenského plánování, a nikoli pouhým sci-fi,“ uvedl Kraus.

Roli v potenciální eskalaci může hrát i to, že se Rusům v současné době na Ukrajině vojensky nedaří. „To způsobuje obrovskou vnitřní tenzi, která může imperiální diktátorský režim Vladimira Putina vést k úvaze, že potřebuje úspěchy ukázat někde jinde,“ říká Havlíček.

Rusko tak podle něj může vyčkávat na příležitost, kdy dojde k rozpolcení uvnitř NATO nebo EU, a případné zaváhání využít k eskalaci konfliktu. „Nechci vylučovat, nechci ani strašit,“ doplnil.

Ačkoliv je Česko podle expertů takovou situaci do určité míry připraveno zvládnout, stále vidí několik slabých míst. „Můžou to být dopravní kapacity, logistika, protivzdušná obrana, odolnost infrastruktury a schopnost dlouhodobě udržet společenskou podporu,“ vyjmenovává Ludvík.

Experti také poukazují na nízkou důvěru společnosti v připravenost státu. „Tady jsou data znepokojivá. Na otázku, jestli je stát připraven na válku na našem území, odpovídá ve výzkumu STEM ‚celkem dobře až výborně‘ pouze 6 procent obyvatel v nejskeptičtějším segmentu populace a 33 procent v segmentu nejvíce důvěřujícím. V připravenosti státu na příliv uprchlíků věří 7 až 58 procent podle segmentu,“ popisuje Paťawa.

I když žádný stát nemůže být podle Havlíčka na podobnou situaci stoprocentně připraven, Česko podle něj v posledních měsících svou připravenost spíše podkopalo. Za chybu označil například rozpuštění Krizového informačního týmu, který mimo jiné stál za informační kampaní 72 hodin.

Špatné rozhodnutí podle něj bylo i zrušení oddělení Přípravy občanů k obraně státu na Ministerstvu obrany anebo rozpuštění komunikačních odborů strategické komunikace na několika odborech či ministerstvech. „Stát tyto kroky neměl dělat. Polarizuje tím společnost a odkrývá naše slabiny místo toho, aby směřoval společnost k celistvosti,“ říká Havlíček.