Hlavní obsah

Hošek glosuje, co ho naštvalo při evropském šampionátu atletů: Pšššt, o dopingu se nemluví...

13. 8. 2018
Foto: Profimedia.cz

Jak úspěšný je dnes boj proti dopingu?

Co s nepřekonatelnými rekordy 80. let? Nejhorší varianta je vůbec nemluvit o tom, za jakých okolností vznikly.

Článek

Možná i vás překvapila relativně nízká sportovní úroveň některých disciplín na právě skončeném atletickém mistrovství Evropy. Sportovci neběhají tak rychle, ani nedohodí tak daleko své náčiní. Hlavně oproti výkonům z 80. let to vypadá, jako kdyby se současná generace atletů, která se přitom může opřít o nesrovnatelně lepší vybavení, výživu i možnosti přípravy, jaksi nepovedla.

Samozřejmě tušíme, že éra, kdy se v řadě států na obou stranách železné opony organizovaně dopovalo, dala vzniknout řadě mimořádných a dosud nepřekonaných rekordů. Jenže to třeba mladá generace neví a z televizních přenosů z berlínského šampionátu se tenhle zcela zásadní kontext ani nedozvěděla. Rodiče zvídavých dětí tak stojí před nepříjemným vysvětlovacím úkolem, na který by přitom neměli být sami.

Patrně navždy nepřekonatelný světový rekord Marity Kochové (NDR) v běhu na 400 metrů:

Třeba velmi šikovné polské atletky v sestavě se dvěma finalistkami individuální čtvrtky, včetně vítězky běhu na 400 metrů Swiety-Ersetičové, vyhrají v hezkém závodě štafetu na 4 X 400 metrů. Člověk si říká, že jistě zaběhly kvalitní čas, když v tom komentátor suše oznámí, že evropský i světový rekord sovětských borkyň z roku 1988 je o 11 a půl vteřiny lepší. To máme bratru skoro 3 vteřiny na jeden úsek. Ufff.

V kouli se pak raduje další Polka, Paulina Gubaová. Ta vrhla z historického hlediska podprůměrných 19 metrů a 33 centimetrů. Například na mistrovství Evropy v Praze před 40 lety vyhrála Ilona Slupianeková z NDR výkonem o více než 2 metry delším. Češka Helena Fibingerová by se svou výkonností z počátku 80. let nejspíš Polčiných 19 metrů překonala o půlnoci rozespalá a v pantoflích… Světový rekord Rusky Natalije Lisovské 22,63 metru z roku 1987 pak vypadá ve světle schopností dnešních evropských koulařek jako naprosté sci-fi.

Prohlédněte si historicky nejdelší pokusy ve vrhu koulí žen:

Ve světových a evropských tabulkách stále najdeme rekordy na nichž, eufemisticky řečeno, ulpívá dopingové podezření. Kompletní listinu mužských světových rekordů najdete zde, prokliknout tu lze i na rekordy ženské či halové - vše zde.

V posledních letech jsme zaznamenali nemálo pokusů s tímto podivným stavem něco udělat. Padají návrhy na zrušení rekordních zápisů z éry, kdy dopingové laboratoře měly zřetelný náskok před těmi antidopingovými. Jenže kudy časovou hranici vlastně vést?

Napřed se nabízel rok 2005, odkdy Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) uchovává vzorky krve a moči testovaných atletů. Proti tomuto datu se zdvihla vlna protestů třeba ze strany britských sportovců, protože by to mimo jiné znamenalo výmaz rekordního zápisu fenomenálního trojskokana Jonathana Edwardse, který je všeobecně považovaný za „čistého“ atleta. Další variantou je rok 1991, kdy se začaly provádět mimosoutěžní dopingové testy. Česká atletika, která se v součtu halových soutěží i těch pod otevřeným nebem pyšní 4 světovými a 2 evropskými rekordy, se netváří ani na jednu z alternativ. Škarohlídi stejně říkají, že se dopovalo, dopuje a dopovat bude…

České a československé atletické rekordy

1. Helena Fibingerová - 1977 - vrh koulí (hala) - 22,50 m - světový rekord

2. Jarmila Kratochvílová - 1982 - běh na 400 metrů (hala) - 49,59 s - světový rekord

3. Jarmila Kratochvílová - 1983 - běh na 800 metrů - světový rekord

4. Jan Železný - 1996 - hod oštěpem - 98,48 m - světový rekord

5. Roman Šebrle - 2001 - desetiboj - 9026 bodů - evropský rekord

6. Barbora Špotáková - 2008 - hod oštěpem - 72,28 m - světový rekord

Řada dochovaných dokumentů i osobních svědectví potvrzuje, že v některých zemích socialistického bloku probíhal státem řízený dopingový program, ve kterém byly špičkovým olympionikům podávány steroidy. Dopovalo se pochopitelně i na Západě, ovšem na jiném principu, zde za podpory farmaceutických koncernů.

Ve vyrovnávání se s dobou „dopingového temna“ v 70. a 80. letech došli podle všeho nejdál ve Spolkové republice Německo. Může za to kombinace soudních procesů, investigativních novinářů i dopingových přiznání. V roce 2007 obsadilo v Německu slovo „Dopingbeichte“, dopingové doznání, v anketě o slovo roku 5. místo.

Scénu systematického dopingu v Československu 80. let se pokusil popsat film Fair Play:

Nelehkou větu „Ano, dopoval jsem“ ze sebe dokázala vysoukat hezká řádka aktivních i bývalých sportovců. I v Německu se přirozeně najdou notoričtí zapírači, kterým přitom užívání anabolických steroidů kouká z očí nebo spíš z jiných částí těla. Propastný rozdíl v přístupu k posuzování užívání zakázaných podpůrných prostředků u nás a v bývalé NDR spočívá v tom, že u našich sousedů jsou východoněmečtí sportovci, kterým zdraví zhuntoval dryák jménem Oral Turinabol, vnímáni coby oběti. Respektive jim tento status přiznal soud.

Ines Geipelová-Schmidtová je o něco mladší kolegyní východoněmeckých atletických legend Marity Kochové a Marlies Göhrové. V roce 1984 dopomohla štafetě SC Motor Jena k dosud platnému klubovému světovému rekordu ve štafetě na čtyřikrát 100 metrů. Vlastně už jen na třikrát 100 metrů, protože před zhruba 10 lety dosáhla paní Geipelová uznaná soudem rovněž za oběť organizovaného dopingu, něčeho unikátního. Prosadila si totiž výmaz svého jména z rekordních tabulek. U této běžkyně tak v rekordních análech svítí místo jména jen hvězdička.

Foto: Profimedia.cz

Ines Geipelová, oběť dopingového systému NDR.

„Rekordem dosaženým s pomocí zakázaných prostředků bych bývala navždy spojená se středně těžkým zločinem, a to jsem nechtěla,“ řekla mi v rozhovoru před lety v Berlíně Geipelová. Bývalá sprinterka se kvůli svému odvážnému postupu stala na ulici opakovaně terčem fyzického napadení a dostávala i výhrůžky smrtí. Navázat s ní kontakt nebylo vůbec snadné.

Když už evropská nebo světová atletika nebude schopná prosadit zrušení zdiskreditovaných rekordů, mohla by v tabulkách zavést právě takové hvězdičky, jako v případě Ines Geipelové. Komentátoři by se pak nemuseli bát chodit kolem těchto rekordních zápisů jako kolem horké kaše. Jejich role teď není záviděníhodná. Bez jasných důkazů se i sebepodezřelejší atleti za dopingové podvodníky označit jednoduše nedají. I v totalitních, dopingu fandících státech, mohli před 35 lety existovat úspěšní „čistí“ sportovci, jakkoli o tom autor těchto řádek velmi pochybuje. Rozhodně by ale novináři neměli rezignovat na kladení nepříjemných otázek, jako třeba proč na počátku 80. let dokázaly nejlepší koulařky vrhnout své náčiní o 3 metry dál než jejich dnešní následovnice. Když nedopovaly, jistě pro to mají nějaké přijatelné vysvětlení…

Doporučujeme