Hlavní obsah

I za Gottwalda bylo informování o zdraví prezidenta kvalitnější, míní Forejt

Foto: Seznam Zprávy

Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček (vlevo) v březnu rozvířil zprávu, že protokolář Jindřich Forejt (vpravo) zemřel. Nebyla to pravda.

Reklama

17. 10. 6:00

Někdejší protokolář Hradu Jindřich Forejt v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, jak by on postupoval při informování veřejnosti o stavu prezidenta. Kancléři Vratislavu Mynářovi a poradci Martinu Nejedlému nemůže přijít na jméno.

Článek

Psal se 2. březen 2021 a bývalý ministr kultury Daniel Herman a prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček na sociálních sítích rozšířili mylnou zprávu, že zemřel dlouholetý hradní protokolář Jindřich Forejt.

Muž, který na Hradě působil v letech 2004 až 2016, prodělal mozkovou mrtvici, ale přežil. Po několika měsících rehabilitací se postupně vrací zpět do běžného života.

Forejt Hrad opustil na začátku roku 2017 po rozepřích v prezidentské kanceláři a kompromitujícím videu. V zákulisí se mělo za to, že jeho pád způsobil mimo jiné nepříznivý vztah s vlivným hradním kancléřem Vratislavem Mynářem.

Ostatně Forejtova nevole k hradním pánům v čele s Mynářem a poradcem Martinem Nejedlým je cítit i v aktuálním rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Lidi na exponovaných místech Hradu naštěstí nepotkávám,“ uvedl Forejt.

Je zkušeným znalcem hradního protokolu. V interview označuje současné manévry prezidentské kanceláře kolem zdravotního stavu Miloše Zemana za chaotické a málo transparentní. Za příklad hodný následování dal naopak úřad prezidenta Václava Havla.

Horší než za Gottwalda

Jste známý znalostmi o historii prezidentského úřadu. Co se vám vybaví historicky, když se řekne nemocný prezident? Jaký je zdravotní stav prezidenta Zemana v historickém kontextu jeho předchůdců?

Prezident je také jen člověk, který může vážně onemocnět. Léčba může trvat dlouho a my bychom pro to měli mít pochopení. Co se změnilo, je cesta informování veřejnosti o zdravotních potížích a jak ta nemoc probíhá. V době 1. republiky za prezidenta Masaryka, ale kupodivu i v 50. letech za prezidentů Gottwalda a Zápotockého, se s železnou pravidelností vydávaly tiskové zprávy.

Jak byly podrobné?

Informovaly, v jakém stavu prezident je. Kde je hospitalizovaný, jakou má tělesnou teplotu, jaká je výška krevního tlaku a kolik tepů má za minutu. Pod tím byly podpisy celého lékařského týmu. A to jak v roce 1953 v případě vážného onemocnění Gottwalda, tak v roce 1957 při vážném onemocnění Zápotockého. Nakolik byly zprávy pravdivé, nevím. V denících ale vycházely.

V případě nemoci Václava Havla hodnotíte tehdejší informovanost veřejnosti jako správnou a přiměřenou?

Vzpomeňte si na tiskové konference, kde byly grafy a obrázky, kde se lékaři snažili vysvětlit, jaké zákroky má prezident za sebou, co ho čeká v příštích dnech. Navíc lékaři se vše snažili vysvětlit srozumitelně, pokud možno bez složitých odborných termínů. Bylo to velice transparentní informování o zdravotním stavu Václava Havla.

Jak si vysvětlujete dnešní mlčení prezidentské kanceláře a předtím i samotného prezidenta Zemana?

Prezidentská kancelář informuje tak, jak jí to dovolí prezident. Prezident určuje sám, jaké mantinely kanceláři dá. Tiskový mluvčí oznamuje takové informace, na kterých se dohodne s prezidentem, respektive s kancléřem prezidenta. On by měl vědět, jak jeho kancelář funguje. Teď je problém, že jedna zpráva zavdá vznik jiné protizprávě. Tím vznikají spekulace, které se cyklí a destabilizuje se celý úřad. To je špatné.

Prezident je také jen člověk, který může vážně onemocnět. Léčba může trvat dlouho a my bychom pro to měli mít pochopení. Co se změnilo, je cesta informování veřejnosti o zdravotních potížích a jak ta nemoc probíhá. V době 1. republiky za prezidenta Masaryka, ale kupodivu i v 50. letech za prezidentů Gottwalda a Zápotockého, se s železnou pravidelností vydávaly tiskové zprávy.
Jindřich Forejt

Co by se teď mělo stát ideálně?

Kvitoval jsem, že vystoupil ředitel nemocnice Zavoral, který vystoupil transparentně na kameru a řekl, že je ošetřujícím lékařem prezidenta, který přijal na jeho doporučení hospitalizaci. Řekl, že je v rukou odborníků, kteří znají jeho diagnózu. To je první podmínka pro úspěšné vyléčení. Dny mlčení nepřispěly k tomu, že by se situace uklidnila. Stálo by za to zvážit transparentnější informování veřejnosti o zdravotním stavu pana prezidenta.

Kdo by takovou informaci měl podat?

To je otázka, buď kancléř, nebo tiskový mluvčí prezidenta. Je to na dohodě s prezidentem.

Co když ale není při vědomí? Vždyť my nic nevíme, protože veřejnosti nikdo nic neřekl podrobnějšího, případně jsou informace dementovány, zpochybňovány a vyvráceny.

Pokud je pacient v bezvědomí, dle zákona se nemocnice spojí s jeho rodinou. Nebo požádá soud o ustanovení opatrovnictví, kdy nemocnice za pacienta přijímá odpovědnost, dokud pacient není schopen o sobě rozhodovat. Říkám to z důvodu, že jsem se sám ocitl v takové situaci. Byl jsem hospitalizovaný v únoru po mozkové příhodě v bezvědomí, ze kterého jsem se probral až po dvou týdnech. V danou chvíli nebyl nikdo z rodiny, nemocnice podala žádost k soudu, aby mohla dělat rozhodnutí, protože jsem nebyl schopný komunikovat – já byl v umělém spánku.

Za prezidentem do nemocnice dochází rodina.

Ano, takže bych očekával, že tam se o tom baví, takže i komunikace směrem navenek by měla takto probíhat. Měli by rozhodnout, co veřejnosti sdělit a co poskytnout médiím.

Zatím ale kancléř s mluvčím pouštějí na veřejnost informace, které se postupem času jeví jako protichůdné. Jak se v tom pak vyznat?

Pokud prezident nevyjádřil své preference, jak komunikovat s veřejnosti, v tu chvíli by se sbor hlavních představitelů prezidentské kanceláře měl poradit například s prezidentovými nejbližšími, jak dále postupovat. Za kancelář by měl každopádně mluvit jeden zdroj, zda mluvčí, nebo kancléř, je jedno, jinak ale nastává chaos.

Jak dlouhé byly hospitalizace či léčení se prezidentů v těch historických případech?

Prezident Masaryk měl svou první zdravotní příhodu ještě před prezidentskou volbou. Dneska se už ví, že naposledy při třetí volbě v roce 1934 už nechtěl kandidovat, ale byl přinucen kvůli okolnostem. Nebylo totiž jisté, zda by byl zvolen Eduard Beneš – o což Masaryk usiloval. Masaryk abdikoval v roce 1935, v Lánech mu byl zámek k dispozici do konce života, kde měl lékařskou péči. Je pravda, že poslední období svého života strávil Masaryk v intenzivní péči lékařů. Masaryk před abdikací působil v Lánech, kde de facto vznikla jeho druhá kancelář. Poslední rok mandátu prezidenta Masaryka byl velice obtížný, připomenu jeho slova těsně před abdikací svým nejbližším: „Nechte mě abdikovati, člověk nemocný nemá v této funkci zavazeti.“ On si uvědomoval, že mu síly ubývají a že politická situace, tehdy pár let před válkou, je vážná.

A komunističtí prezidenti?

Jak Klement Gottwald, tak Antonín Zápotocký byli vážně nemocní. O jejich stavu se informovalo v denním tisku, avšak s opožděním oproti reálnému stavu. V případě Gottwalda problémy vznikaly i tím, že mezi sovětskými a českými lékaři panovaly neshody.

Proč dnes prezidentská kancelář neuvádí úplné informace a mlží? Nemohou kancléř Vratislav Mynář a poradce Martin Nejedlý situace po volbách zneužívat?

Opravdu nevím, proč komunikují tak, jak komunikují. Neumím si představit, že by jakýkoliv ústavní činitel byl ochotný dostat se do situace, kdy bude přijat na Hradě a nějaký úředník mu řekne, že pan prezident mu něco vzkazuje. Pokud by někdo udělal takový pokus, bylo by to špatně. Očekávám ale, že jakýkoliv politik by se vůči takovému chování vymezil.

Zeman ve vedlejší roli

Věříte, že se slavnostní ceremoniál 28. října k předávání státních vyznamenání letos vzhledem ke zdravotnímu stavu prezidenta uskuteční?

Není podstatné, čemu věřím, či nikoliv. Zdravotní stav je u každého člověka těžko ovlivnitelná věc. Nechci spekulovat nad tím, zda je Miloš Zeman schopný se ceremoniálu zúčastnit, to bude záležet na jeho lékařích. Přál bych mu, aby toho byl schopen, ale nevím, zda tomu tak bude. Jisté je, že oslavy 28. října proběhnou tak i tak. Tento státní svátek se skládá z několika ceremoniálů, které nejsou závislé na přítomnosti pana prezidenta.

A konkrétně ten slavnostní večer a předávání vyznamenání?

Svým průběhem jde o zavedenou tradici. Všichni žijeme v zajetí zvyklostí, že takto to má být – už zhruba tři desítky let od prezidenta Václava Havla a jeho kanceláře. S menšími obměnami v tom pokračujeme dodnes, nikde ale nestojí, že průběh tohoto státního svátku nemůže být jiný.

Poslední rok mandátu prezidenta Masaryka byl velice obtížný, připomenu jeho slova těsně před abdikací svým nejbližším: „Nechte mě abdikovati, člověk nemocný nemá v této funkci zavazeti.“
Jindřich Forejt

Takže si umíte představit, že by předání vyznamenání mohlo proběhnout bez prezidenta? Že by vyznamenání předával například prezidentův kancléř Vratislav Mynář?

S tímto máme historickou zkušenost. V roce 1992 rezignoval na svůj post prezidenta Václav Havel, vyznamenání v říjnu předával tehdejší premiér Jan Stráský. V celém procesu udělování a propůjčování státního vyznamenání je důležitým okamžikem moment, kdy se prezident rozhodne někomu udělit či propůjčit vyznamenání. Takové rozhodnutí prezident podepíše a premiér kontrasignuje. Na základě kontrasignace se vyrobí diplom, na kterém je uvedený pouze podpis prezidenta. Pokud prezident takové dokumenty podepíše, vše je v pořádku. Zda se to bude předávat dva dny předem nebo o týden později, je pak už úplně jedno. Podstatné jsou podpisy ke dni státního svátku 28. října, technické předání je ale věc čistě organizační.

Vzpomenete si, kdy plus minus za vašeho působení na Hradě prezident dokumenty podepisoval?

K prezidentskému podpisu a premiérské kontrasignaci docházelo obvykle v polovině října. Takže ano, v těchto dnech bývalo zvykem rozhodnutí o vyznamenaných podepsat.

Prezident Miloš Zeman leží na jednotce intenzivní péče v ÚVN. Prezidentská kancelář tají, co mu je. Má smysl slavnostní večer 28. října vůbec pořádat?

Mluvíte o slavnostním večeru tak, jak ho známe, jsme opět v zajetí tradice. Umím si představit, že takový večer proběhne, budoucí vyznamenaní se přijdou ukázat a představí se. Je to čistě o organizaci a technickém zajištění, lze to udělat mnoha způsoby, záleží na kanceláři prezidenta.

Jak byste postupoval vy osobně, kdybyste byl teď na Hradě stále protokolářem?

Doporučil bych zejména takové řešení, při kterém by se zachovala důstojnost prezidentského úřadu a samotného prezidenta. Určitě bych nedělal ceremoniál, který by toto riskoval – tedy který by riskoval zdraví prezidenta. Vše bych domlouval s lékaři. Prezident může být přítomen v sále, slavnosti přihlížet a insignie může předávat pověřená osoba. Nebo k němu mohou vyznamenaní přistupovat a on jim jen blahopřát, těch variant je fakt celá řada.

Stalo se už někdy v historii, že by takto nemocný prezident takové ceremonii jen přihlížel?

Ne, to se nestalo. I když… Technicky se, tuším předloni, stalo, že prezidentovi někdo ze spolupracovníků asistoval a k prezidentovi již přistupovali s insigniemi. Způsob předání je taktéž různý. Insignie se předávaly posledně v krabičce, za mě se zavěšovaly či opásaly stuhou.

Jeden se mi omluvil

Jak se vám daří zdravotně po vaší mozkové příhodě?

Plně rehabilituji a zlepšuji svou chůzi, posouvám své možnosti za pomoci lékařů a fyzioterapeutů. Těším se, že se budu dále zlepšovat a budu čím dál úspěšnější.

Máte představu, čemu byste se chtěl po návratu profesně věnovat? Budete chtít zase průvodcovat?

Já jsem už během pobytu v ústavu v Kladrubech přednášel pacientům a zaměstnancům. Chci se vrátit do veřejného života, teď vám dávám rozhovor a tím se de facto vracím do veřejného povědomí.

Chtěl byste se v budoucnu vrátit na Hrad?

Svým uvažováním jsem úředník a protokolista, to je má parketa. Dokončuji knížku o prezidentském úřadu, o jeho historii a tradicích. Nechci být snílek, jsem realista. Neříkám, že bych se na Hrad nechtěl vrátit, musím ale uvažovat v realitě. Nevím, kam mě zavede osud, respektive pánbůh. To záleží na jeho vůli, jsem poslušný. Když přijde nabídka, která bude souviset s mým zaměřením, budu ji zvažovat. Jestli se mě ale ptáte, zda dnes komunikuji s někým z Hradu, tak nikoliv. Lidi na exponovaných místech Hradu naštěstí nepotkávám.

Nedá mi nezeptat se. Pamatuji si, jak se na Twitteru šířila zpráva o vaší smrti. Hovořil jste o tom s Jiřím Ovčáčkem či Danielem Hermanem, kteří informaci rozšířili?

Ano, oni dva to šířili. Jiří Ovčáček se mi za to omluvil, vysvětlil mi, proč se to stalo. Od pana Hermana takovou informaci nemám.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované