Trhy letí dolů. Návod pro investory, jak to ve zdraví přežít

Představte si, že jste několik let pravidelně investovali a na účtu už máte částku, která pro vás něco znamená. Pak během několika týdnů přijde prudký propad a hodnota portfolia klesne o desítky tisíc korun.

Najednou je mnohem těžší říkat si, že investujeme na 20 let. Obchodní platforma svítí červeně, titulky mluví o krizi a člověka napadne jednoduchá otázka: Neměl bych raději všechno prodat, než přijdu o ještě víc?

Právě v takové chvíli se ukáže, zda máme investiční portfolio, nebo jen sbírku investic. Portfolio je jednoduše soubor všech investic, které vlastníme. Mohou v něm být akcie, fondy, dluhopisy, případně další aktiva. Jeho kvalita se však nepozná podle počtu položek.

Můžeme například vlastnit pět různých akciových ETF a mít pocit, že jsme své peníze krásně rozložili. Pokud ale všechny drží převážně stejné velké americké technologické firmy, naše investice mohou být ve skutečnosti velmi podobné.

Proto je důležitější než otázka „Kolik investic mám?“ ptát se: „Do čeho jsou moje peníze skutečně investované?“

Tomu se říká rozložení portfolia neboli alokace. Určuje například, jakou část tvoří akcie, dluhopisy nebo zlato či hotovost a jak jsou investice rozdělené mezi různé země, obory a firmy.

Na internetu lze najít spoustu jednoduchých návodů, jak portfolio rozdělit – například určitý podíl akcií a zbytek v dluhopisech. Takové poměry ale nejsou univerzálním receptem. Vhodné složení portfolia závisí na tom, proč investujeme, za jak dlouho budeme peníze potřebovat a jak velké výkyvy dokážeme snášet.

Člověk, kterému je 30 let a investuje na důchod, může mít úplně jiné portfolio než někdo, kdo bude za pět let potřebovat peníze na bydlení. Stejně tak se liší investor, kterého dvacetiprocentní propad příliš nerozhodí, od člověka, který při prvním větším poklesu nemůže spát.

Při sestavování portfolia se proto potkávají především tři věci: cíl, čas a schopnost snášet ztráty.

Delší horizont obvykle dává větší prostor přijmout kolísání. Kratší horizont naopak zvyšuje význam stability, protože není jisté, že bude dost času čekat na zotavení trhu.

Důležitá je také praktická stránka. Člověk může sám sebe považovat za odvážného investora, ale pokud bude peníze za dva roky potřebovat, nemůže si dovolit stejné riziko jako někdo, kdo na investici desítky let nesáhne.

Rozložení peněz mezi více investic pomáhá omezit riziko, že jeden neúspěch poškodí celé portfolio.

Pokud vlastníme akcie jediné firmy a ta zkrachuje, problém je zásadní. Pokud je jedna společnost pouze malou částí fondu obsahujícího stovky firem, její pád má mnohem menší dopad.

Stejný princip lze použít i mezi jednotlivými druhy investic. Akcie a dluhopisy nereagují na každou ekonomickou situaci stejně. Kombinace různých aktiv proto může zmírnit výkyvy celého portfolia.

Diverzifikace však neznamená, že portfolio nemůže klesnout. Při velkých šocích nebo krizích mohou ztrácet různé investice současně. Jejím smyslem není odstranit veškeré riziko, ale nebýt závislý na tom, že vyjde jedna firma, jeden sektor nebo jeden scénář budoucnosti.

Řekněme, že si investor stanoví, jakou část portfolia chce dlouhodobě držet v akciích a jakou v dluhopisech. Pak přijdou tři velmi dobré roky pro akcie. Jejich hodnota roste rychleji a postupně zabírají větší část portfolia, než investor původně zamýšlel. Aniž cokoli udělal, jeho portfolio je najednou rizikovější.

Právě tady přichází takzvané rebalancování. Znamená návrat k původně zvolenému rozložení. Investor může část investic, které příliš narostly, prodat a doplnit ty, jejichž podíl klesl. Nebo může rovnováhu obnovovat postupně tím, kam posílá nové vklady.

Smyslem není odhadovat, co příští měsíc poroste. Jde o to udržovat riziko portfolia na úrovni, kterou jsme si předem zvolili.

Ne každý investor se ale musí o podobné úpravy starat sám. U některých smíšených fondů nebo služeb správy portfolia hlídá jeho rozložení portfolio manažer a podle stanovené strategie jej průběžně upravuje. Investor si tak nekupuje jednotlivé části portfolia jednu po druhé, ale svěří jejich správu profesionálovi. Jinde může být rebalancování částečně nebo úplně automatizované.

Před investicí je proto dobré vědět, kdo má tuto práci na starosti: zda si portfolio řídíme sami, zda jej upravuje správce, nebo zda změny probíhají automaticky podle předem nastavených pravidel.

Když trhy několik let rostou, dlouhodobé investování vypadá jednoduše. Skutečná zkouška ovšem přichází při poklesu. Červená čísla mají zvláštní schopnost změnit naše plány. Investor, který ještě před měsícem chtěl držet investice 20 let, začne přemýšlet, jestli by nebylo lepší počkat, „až se situace uklidní“.

Jenže právě tady vzniká problém. Aby taková strategie fungovala, musíme správně rozhodnout dvakrát: kdy z trhu odejít a kdy se do něj vrátit. Po prudkém propadu přitom nebývá situace psychologicky příjemná ani ve chvíli, kdy se trh začne zotavovat. Dobré zprávy často přijdou až později.

Warren Buffett před podobným chováním investorů varoval už před mnoha lety v dopise akcionářům Berkshire Hathaway.

Buffett zároveň upozorňoval na investory, kteří vstupují na trh až po dlouhém růstu a odcházejí po období stagnace nebo poklesu. Pointa samozřejmě není při každém propadu bezhlavě nakupovat. Spíš připomíná, že nálada davu bývá špatným základem pro dlouhodobý investiční plán.

Nejhorší chvíle pro vymýšlení investiční strategie je pravděpodobně okamžik, kdy trhy prudce padají. Mnohem lepší je rozhodnout se předem.

Co udělám, pokud mé portfolio klesne o 10, 20 nebo 30 procent? Budu dál pravidelně investovat? Kdy portfolio znovu srovnám? Změnilo se něco na mém cíli, nebo pouze cena investic?

Takové otázky mohou znít zbytečně, dokud je všechno v klidu. V krizi ale vytvářejí rozdíl mezi rozhodnutím podle plánu a rozhodnutím podle emocí.

To samozřejmě neznamená, že portfolio nikdy nemáme změnit. Život se mění. Přibližuje se doba, kdy budeme peníze potřebovat, vznikne nový finanční cíl, nebo zjistíme, že jsme si nastavili větší riziko, než skutečně dokážeme snášet.