Článek
Česká energetika v podobě, jakou známe, nevyhnutelně končí. Rok, kdy Česká republika přestane spalovat uhlí, zatím sice ještě není znám – určit ho má ještě letos vláda na základě doporučení uhelné komise, v níž zasedají energetici, politici, ekologičtí aktivisté i akademici, je ale skoro jedno, jaké datum čeští politici určí. Vývoj nemají pod kontrolou.
K odchodu od uhlí nutí elektrárny i teplárny už teď evropská regulace. Nejmenší domácí těžař, Sokolovská uhelná, jako jeden z prvních dobrovolně přestává koncem srpna vyrábět energii ve své elektrárně Vřesová z vlastního uhlí a přechází na nakupovaný zemní plyn. Přechod na plyn plánuje také v druhé elektrárně Tisová.
Podobně uvažují další výrobci tepla i elektřiny, jejichž zisky padají kvůli drahým emisním povolenkám. Protiemisní – a tedy i protiuhelný – tlak zesílí hlavně po roce 2030, kdy se dál zpřísní limity pro znečištění i nároky na technologie. Elektřina z uhlí bude prostě příliš drahá.
Jistota přežití: jen Temelín
„Za dvacet let nebude z elektráren, které fungují dnes, v provozu téměř nic,“ říká místopředseda představenstva energetické společnosti ČEZ Pavel Cyrani. Podle něj má životnost za hranicí roku 2040 jistou jediná velká elektrárna v zemi: jaderný Temelín.
„Možná zůstanou ještě uhelné Ledvice,“ dává dlouholetý ředitel strategie největší domácí elektrárenské skupiny jistou šanci na přežití ještě tzv. „nadkritickému“ bloku o výkonu 660 megawatt. Nejmladší ledvický blok byl spuštěn teprve v roce 2017, je to nejmodernější, nejvýkonnější a nejčistší uhelná elektrárna v zemi. Jestli ale přežije rok 2040, není jisté.
Stejně tak není jisté, že přežijí dnešní Dukovany, jejichž životnost končí v letech 2035 až 2037. ČEZ sice žádá Úřad pro jadernou bezpečnost o povolení na dalších 10 let provozu, zatím ho ale nemá v kapse. „Pořád není jisté, že je dostaneme,“ varuje Cyrani.
A jistá zatím není ani stavba nové dukovanské jaderné elektrárny, kterou ČEZ připravuje. Definitivní rozhodnutí, jestli se Česko do stavby za stovky miliard korun pustí, má padnout v roce 2029. Tedy poté, co uchazeči o obří zakázku předloží své nabídky a vyjasní se celkové náklady i technické parametry nového reaktoru.
I když ale Česko nové Dukovany o předpokládaném výkonu 1200 megawatt spustí podle plánu koncem 30. let, neřeší to budoucnost české energetiky. Nová jaderná elektrárna má pokrývat jen deset procent spotřeby elektřiny v zemi. Odstavované bloky nahradí jen zčásti. „My dnes nestojíme před otázkou, zda jádro ano, nebo ne,“ říká Cyrani. „Ale před otázkou, jak vybudovat znovu celý energetický výrobní systém.“
Obnovitelné zdroje nestačí
Určitou nadějí energetiky jsou obnovitelné zdroje, hlavně solární a větrné elektrárny. Jejich možnosti jsou ale omezené.
Podle společnosti Deloitte je sice možné podíl zelených zdrojů na výrobě elektřiny a tepla zvednout až na 23,8 procenta (o tři procentní body víc, než jak předpokládá loňská verze Národního klimaticko-energetického plánu, která neprošla právě kvůli nízkým zeleným ambicím v Bruselu). Jenomže to předpokládá veřejnou podporu mezi 90 až 144 miliardami korun. A ani to by na náhradu odstavovaných uhelných elektráren zdaleka nestačilo.
Další šancí pro výrobu elektřiny po skončení doby uhelné jsou malé modulární jaderné reaktory, které by se měly dostat na trh už kolem roku 2027. Zatím je to ale pořád nejistá veličina. Pokud s ní čeští energetici už dnes počítají, tak spíš v teplárenství.
Zbývá tedy jediná cesta: zemní plyn. „Zřejmě se neobejdeme bez generace plynových elektráren,“ potvrzuje Cyrani.
Plynový boom
Sám ČEZ plánuje stavbu nových plynovek v areálech většiny svých dnešních uhelných elektráren. „Máme vytipovanou řadu lokalit: mohou se stavět v Mělníku, Prunéřově, Tušimicích,“ vypočítává Cyrani. Další plynový zdroj se podle něj vejde i do areálu Počerad, kde už ČEZ svou dnes jedinou plynovou elektrárnu provozuje.
Počeradskou uhelnou elektrárnu a s ní i místo na stavbu dalšího nového zdroje sice ČEZ podle před lety uzavřených smluv převede na skupinu SevEn Energy miliardáře Pavla Tykače, podle Cyraniho tu ale pořád ČEZu zůstane dostatečně velký pozemek i pro novou plynovku.
Šéfové ČEZu zatím nejsou schopni odhadnout, kolik plynových elektráren a o jaké celkové kapacitě u nás vyroste. „Budeme se přizpůsobovat vývoji na trhu,“ říká Cyrani. Na přípravu je zatím dost času. Na rozdíl od stavby jaderného reaktoru, která trvá od spuštění prvních příprav minimálně dvacet let, se plynové zdroje dají stavět relativně rychle. „Plynový zdroj lze postavit za dva až tři roky. Čili rozhodovat o těchto stavbách se budeme někdy kolem roku 2025,“ dodává strategický šéf ČEZ Dávid Hajmán.
Přechodná pomoc
Ani plyn ale není pro českou energetiku definitivní řešení, pomůže jen na přechodnou dobu. Jde sice o čistší zdroj než uhlí, úplně se ale bez uhlíkatých emisí neobejde. Energetičtí stratégové ho proto vnímají jen jako přechodnou pomoc. „Má-li být Evropa do roku 2050 bezemisní, jak plánuje, budou se muset i plynové elektrárny nejpozději v roce 2050 odstavovat,“ upozorňuje Hajmán.
Co bude dál? Zatím ČEZ připravuje náhradu za polovinu kapacity dnešních Dukovan v podobě nového jaderného reaktoru. Stejně jako další investoři uvažuje o plynovkách a obnovitelných technologiích. „Nejpozději do roku 2029 bychom se pak měli rozhodovat, zda bude mít smysl začít připravovat další jaderný reaktor v Dukovanech nebo přijdou na trh malé modulární reaktory nebo dojde na nějaká jiná řešení,“ shrnují šéfové ČEZu.
Plyn se zatím nevyplatí
Ačkoliv je nasazení plynu do české energetiky mezi lety 2025 a 2050 téměř jisté, velkou neznámou je cena elektřiny, z něj vyrobené. Plyn je sice dnes na svých historických cenových minimech, s rostoucí spotřebou ale bude nevyhnutelně zdražovat.
Mimochodem, i dnes jde o relativně drahé médium. „V této chvíli jsou nové plynové projekty ztrátové, přestože je cena plynu rekordně nízko. Stále se nevyplatí je stavět bez nastavení dalších mechanismů,“ upozorňuje mluvčí ČEZu Ladislav Kříž. „Aby se plynové elektrárny vyplatilo stavět, musí dojít k dalšímu růstu velkoobchodní ceny elektřiny,“ potvrzuje i Cyrani.
Jinými slovy: plynové zdroje, stejně jako jádro nebo zelené elektrárny, se budou stavět buď s účastí státu, který na ně bude poskytovat investorům veřejnou podporu. Tu v konečném důsledku zaplatí spotřebitelé – v cenách energie, případně daněmi. Nebo se investice do plynu rozjedou samy ve chvíli, kdy cena elektřiny na trhu stoupne tak, že se to vyplatí. Tedy že běžné tržní podmínky zajistí návratnost vloženého kapitálu.
Jediná jistota: zdražování
Jedinou jistotou pro občany je proto do budoucna zdražování energie. Levná výroba z uhlí končí a žádná z náhradních technologií není tak výhodná a efektivní, aby dokázala elektřinu produkovat za srovnatelných nákladů.
Důležitým faktorem na energetickém trhu je kromě sílící poptávky a slábnoucí nabídky také regulace. Hlavně cena emisní povolenky, kterou před časem vyhnaly umělé zásahy Evropské unie a která se i v krizi překvapivě stále drží vysoko. Právě podle vývoje ceny povolenek se budou investoři rozhodovat o stavbách budoucích plynovek.
„Cena povolenky je těžko predikovatelná,“ stěžuje si Cyrani. „Za minulé krize spadla na nulu, teď ale proti všem očekáváním vyrostla na 30 eur za tunu emisí. Cenu drží nahoře evropská zelená vize: trh očekává, že povolenek bude pod tlakem emisní politiky nedostatek, proto je podnikatelské subjekty drží, nechtějí se jich zbavovat, vytvářejí si jejich zásobu,“ popisuje.
Zelené ambice evropských politiků přitom dál rostou, takže se nedá vyloučit, že emise zpoplatní ještě radikálněji, než to dělají dosud. Což by znamenalo další tlak na zdražování energie. A také jistý handicap pro plynové elektrárny, které jsou vzhledem k dnešnímu stavu technologií jedinou cestou, jak se vyrovnat s rychlým ústupem od uhlí.
