Hlavní obsah

Jan Kysela: Nejde zdaleka jen o poslance Volného

Jan Kysela
Profesor ústavního práva a státovědy
Foto: Michaela Rambousková, Seznam Zprávy

Poslanec Lubomír Volný bez roušky odpovídá novinářům na okraj jednání mandátového a imunitního výboru.

Reklama

27. 1. 16:00

Poslanecká sněmovna se už dlouho schází v „polovičním formátu“ a sžili jsme se s tím, že je vcelku jedno, kdo se za klub jednání účastní. Tato praxe je ale ústavně sporná.

Článek

V minulém týdnu se poslanci Lubomíru Volnému podařilo zapsat do dějin moderního českého parlamentarismu připomenutím praktik známých z fungování parlamentu starorakouského a meziválečného, tj. použití násilí vůči kolegovi. V 90. letech minulého století sice na půdu Poslanecké sněmovny násilí vrátil republikánský vůdce Miroslav Sládek, tehdy však zdemoloval pouze sněmovní lavici, potřebu uštědřit někomu „flákanec“ neměl.

Poslanec Volný svým jednáním otestoval jak reakce předsedajícího schůze a ostatních poslanců, tak i jednací řád Poslanecké sněmovny. V českém Parlamentu nemůže být předsedající v roli neutrálního a procedurálně mocného předsedy britské Dolní sněmovny, protože je příliš spjatý s politickou stranou, resp. poslaneckou frakcí. Z toho ovšem nemusela nutně vyplynout dlouhodobá praxe předsedajících poměrně pasivních, víceméně pouze sledujících dění ve Sněmovně a udílejících slovo řečníkům mechanicky, podle pořadí přihlášek různého typu. Sáhne-li kdy předsedající aktivně ke svým procedurálním oprávněním, může to tedy vyvolat mezi „zástupci lidu“ překvapení, jako nyní. K odejmutí slova („vypnu Vás“) příliš nedochází, nepřístojnosti sankcionované vykázáním z jednacího sálu se nedějí, řízení kvůli urážce mezi poslanci jsou výjimečná. Buď je vše v zásadě v pořádku, anebo se mnohé toleruje.

Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny se t. č. musí popasovat s tím, co se stalo. Po mém soudu se jej zatím týká jenom třetina potenciálně deliktního jednání poslance Volného, tj. zhodnocení jeho projevu.

Nenošení roušky tam, kde se nosit má, nejspíše znamená porušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví s možností následného postihu. Jde o přestupek, k němuž jsou příslušné obecné správní orgány, přičemž k parlamentnímu projednání se může dostat jen z iniciativy poslance, který může mít pocit, že je obětí politické šikany, takže férový proces hledá u svých kolegů.

Bez iniciativy potenciálního delikventa může mandátový a imunitní výbor vést řízení o disciplinárních deliktech vázaných na projev. Jedna skupina představuje projevy, jimiž by jinak mohl být spáchán trestný čin. Druhá skupina je vázána na projevy urážející jiné poslance či zákonem označené osoby. Na místě je tedy zvážit, zda tím, co poslanec Volný říkal, byli uraženi jiní poslanci. Naproti tomu bych varoval před tím, aby za chráněný projev bylo považováno násilí na předsedajícím a dalších osobách v jednacím sále.

Vyjít musíme z toho, že základní ústavní zásadou je rovnost občanů před zákonem, z níž je možné přiznávat odůvodněné výjimky. Takovými výjimkami jsou parlamentní imunity, které slouží co možná nejsvobodnější činnosti Parlamentu a jeho členů. Před jakoukoli právní odpovědností jsou u nás, na rozdíl od obecních a krajských zastupitelstev, chráněna hlasování, před trestní odpovědností jsou chráněny také projevy, neboť skrze ně a právě hlasování vykonává poslanec svůj mandát: kritizuje vládu, přesvědčuje kolegy, komunikuje s veřejností. Dopouští-li se pomluvy, hanobení skupiny osob pro jejich rasu apod., není to důvod pro trestní stíhání, protože by to orgánům moci výkonné a soudní poskytlo možnost formulovat, jak má probíhat parlamentní rozprava. To je však v zákonném rámci věcí aplikace samotných orgánů moci zákonodárné, tedy mandátových imunitních výborů, případně parlamentních komor jako celku. Na nich je, aby za projev, jenž odpovídá charakteristikám verbálního trestného činu, udělily disciplinární sankci.

Chápat projev jako jakékoliv projevování se osobnosti navenek, bez ohledu na účel ochrany politické komunikace, by také mohlo znamenat, že vražda spáchaná v jednacím sále poslancem na poslanci vyústí pouze v trest pokuty ve výši jednoho měsíčního platu. Proto se domnívám, že násilná potyčka by neměla být chápána jako projev, nýbrž jako jednání, které může být vyhodnoceno jako trestný čin, případně přestupek. V prvním případě by Sněmovna na základě žádosti hlasovala o souhlasu s trestním stíháním, v případě druhém by se octila v roli soudce opět jen tehdy, kdyby poslanec nechtěl, aby o jeho přestupku rozhodoval správní orgán jinak příslušný.

Aktuální násilnická kauza by však neměla zakrýt jiné problémy, jež lze v činnosti Poslanecké sněmovny identifikovat. Již poměrně dlouhou dobu se mluveným slovem i písmem upozorňuje, že její jednací řád, ovlivněný étosem první půle 90. let, v nichž byla v živé paměti vzpomínka na předlistopadové sešněrování, je možná až příliš individualistický. Díváme-li se např. do Německa nebo Rakouska, vidíme větší důraz kladený na poslanecké frakce a jejich stanoviska, který mj. přispívá možnosti lepšího strukturování jednání parlamentu (časové kvóty podle významu předloh, zásadní stanoviska frakcí, střídání řečníků pro a proti apod.). Tím překvapivější je již mnohaměsíční praxe jednání v „polovičním formátu“. Stojí-li jednací řád na jedinečnosti každého poslance, který může mluvit téměř o čemkoliv téměř jakkoliv, není trochu zvláštní, když polovina jedinečných poslanců dlouhodobě chybí?

Epidemická situace je určitě závažným rizikem, takže se není co divit, že k dané praxi poslanci sáhli. Problém ovšem tkví jednak v době trvání, která může obnášet klidně čtvrtinu celého volebního období, jednak v nejasných pravidlech.

Je vcelku zřejmé, že jde o výraz politické dohody, kterou poslanci nemusejí respektovat. Poslanci Trikolóry ji zřejmě příliš nerespektují, čemuž se ostatní přizpůsobují úpravou přítomnosti v sále. Stejně tak by nikdo nemohl bránit v přítomnosti ani jakémukoliv jinému poslanci: platně by hlasoval atd. Jenže absence právní překážky neznamená, že tu není překážka politická. Kdo a podle jakých kritérií rozhoduje, kteří poslanci se zúčastní schůze, resp. hlasování? Zřejmě předsedové klubů, ale co berou v potaz? Odbornost? Bylo možné si povšimnout nedávného citlivého hlasování, kdy z poslaneckého klubu ANO hlasoval proti návrhu jediný z poslanců. Co když by byl výsledek jiný, kdyby přišli ti, kteří nepřišli, jelikož jim bylo řečeno, ať nechodí? Právně jim v účasti nic nebránilo, co však výtky neloajality, ostrakizace v klubu, zhoršené vyhlídky pro příští volby?

Přestože jednací řád Sněmovny klade na jednotlivé poslance důraz větší, než je leckde v zahraničí zvykem, od loňského jara jsme se snadno sžili s tím, že je vcelku jedno, kdo se za klub sněmovního jednání účastní. Nechci říci, že jde o praxi protiústavní, ale určitě je to praxe ústavně sporná. Má-li obstát, neměla by poskytovat prostor pro svévoli, o niž by šlo, kdyby si předseda klubu mezi kolegy vybíral ty, s nimiž „to půjde lépe“. Proto by tu mělo být nějaké jasné a předem dané pravidlo typu výběru podle abecedy, střídání po jednacích dnech, týdnech, schůzích.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené