Hlavní obsah

Jeden pes na 85 tisíc nevidomých. Vodicí pes je v Číně vzácnější než panda

Foto: Profimedia.cz

Ilustrační foto.

Reklama

25. 11. 2020 6:30

Být nevidomým v Číně je problém na druhou. Na 17 milionů zrakově postižených totiž připadá zhruba jen 200 vodicích psů. Bez nich je přitom pohyb napříč čínskými městy mnohdy otázkou života a smrti.

Článek

Bylo mu 11 let, když Jang Kchang ztratil zrak kvůli vzácnému typu rakoviny očí. Přesto o sobě může mezi miliony nevidomých Číňanů mluvit jako o šťastlivci – má svého vodicího psa.

Jang žije v Pekingu se svou manželkou. Ve svém rodném městě Tchang-šan pak provozuje klavírní studia. Rozlehlé průmyslové město leží od Pekingu asi 160 kilometrů. Jeho týdenní cestovní itinerář zahrnuje jízdu vysokorychlostním vlakem, dvě jízdy autobusem a tři přestupy v často přeplněných stanicích metra. Odyssea, kterou si může dovolit jen minimum nevidomých Číňanů.

Asistenční psi jsou v Číně tak vzácní, že Jang na toho svého, čtyřletého labradora jménem Dick, čekal pět let. Podle údajů čínské státní CCTV měla v dubnu Čína k dispozici pouze 200 speciálně vycvičených psů. Je tedy vzácnější narazit na čínského psího asistenta než na pandu velkou.

Nedostatek vodicích psů je o to více alarmující, vezme-li se v potaz kvantum lidí, pro které je jejich pomoc životně důležitá. Čínská asociace nevidomých odhaduje zrakově postiženou populaci v zemi na více než 17 milionů. Podle Světové zdravotnické organizace je osm milionů Číňanů zcela slepých, což je zhruba celá populace Švýcarska. Jeden vodicí pes tak připadá na každých 85 000 Číňanů, kteří částečně nebo úplně ztratili zrak. Pro lepší představu, ve Spojených státech pracuje s vodicími psy každý padesátý nevidomý či zrakově postižený. V Británii se každoročně vycvičí přes 1000 vodících psů pro celkem 36 000 lidí, kteří jsou registrováni jako slepí nebo slabozrací.

Pohyb po čínských městech přitom i pro člověka se zdravýma očima může být skličující úkol. O to víc pro nevidomého, který má trasu zvládnout bez úhony sám. Z průzkumu Čínské aliance pro přístupnost informací z roku 2016 vyplynulo, že 30 % zrakově postižených v zemi málokdy opouští své domovy. Pouze každý čtvrtý pravidelně chodí ven sám, zbytek většinou za doprovodu rodiny a přátel.

Jang se před příchodem Dicka spoléhal jen na bílou hůl. Jak podle CNN popisuje, žil neustále ve strachu z překonávání víceproudových silnic a četných nadjezdů a tunelů, kterých je hlavní město plné. „Měl jsem neustálý strach,“ řekl. „Nejděsivější věcí je vůbec netušit, jaká je cesta před vámi.“

Stezka odvahy

V posledních letech sice došlo k velkému pokroku, čínská města ale mají od statusu ZTP friendly hodně daleko. Ani Peking na nevidomé nemyslí ve všech ohledech – na mnoha důležitých přechodech pro chodce například chybí zvukový signál, říká Jang. Když už pomocná zařízení dostupná jsou, ne vždy plní svůj účel. Většina čínských měst na základě zákona z roku 2001 nainstalovala plastické chodníčky, které mají za úkol vést slepé po hlavních ulicích. Vkládat v nich důvěru ale často znamená přímo se ohrozit na životě. Některé se vedou cik-cak napříč ulicí, jiné končí ve stromech, sloupech veřejného osvětlení nebo přes požární hydranty. Trasy mnohdy blokují špatně zaparkovaná auta, jízdní kola nebo pouliční prodavači.

Foto: Profimedia.cz

Nepovedený slepecký chodník v Tchaj-jüenu.

„Po slepeckých stezkách se v zásadě chodit nedá,“ pokračuje Jang a dodává, že tyto trasy před lety vzdal. „Nejsou postaveny ani udržovány s ohledem na pohodlí nevidomých.“ CNN položilo Ministerstvu pro bydlení a rozvoj měst a venkova otázku, zda dohlíží na to, jak jsou hmatové dlažby pro nevidomé stavěny a udržovány. Na odpověď nedošlo.

Špatná údržba silnic obecně představuje další nebezpečí – Jang kdysi prošel starou obytnou budovou do nekryté, dva metry hluboké šachty. Naštěstí neutrpěl vážná zranění a dokázal sám vylézt. Kryty z kanálů jsou v Číně častým terčem zlodějů, kteří je pak prodávají na kovový šrot.

Podle státních médií došlo v letech 2017 až 2019 k více než 70 veřejně hlášeným zraněním nebo úmrtím v důsledku odcizení nebo rozbití poklopů kanálů. Incidenty jsou tak rozšířené, že čínský nejvyšší soud v dubnu oznámil přísnější tresty. Osobám, které poklopy odstraní nebo poškodí a v jejich důsledku dojde ke zranění nebo úmrtí člověka, hrozí až doživotí.

Průkopničtí sportovci ze Západu

Jang se o vodicích psech poprvé dozvěděl v roce 2008 díky Jali Pchingovi, prvnímu částečně slepému skokanovi do dálky, který na paralympiádě získal zlatou medaili. Janga ale spíš zaujal jeho doprovod na zahajovací ceremonii – zlatý retrívr. Po třech letech telefonování a domlouvání Jang zjistil, kde takového psa získat. Musel do výcvikového střediska vodicích psů v severovýchodním městě Ta-lien. Zdejší výukové centrum bylo založeno v roce 2006, a zatímco po celém světě obdobná místa fungovala po desítky let, v Číně bylo první svého druhu.

Foto: Profimedia.cz

Díky vodicím psům se mohou nevidomí Číňané účastnit například maratonů. Snímek z Zheng-Kai International Marathon.

Podle Mezinárodní federace vodicích psů (IGDF) začala v Německu první škola vodicích psů fungovat během první světové války. Tehdy měli vycvičení psi za úkol doprovázet vojáky, kteří byli v první linii oslepeni. V USA škola psů začala fungovat v roce 1929, ve Spojeném království v roce 1940.

Čínský nedostatek se jako první pokusil zaplnit muž jménem Wang Jing-jü, odborník na chování zvířat na lékařské univerzitě v Ta-lienu. I v jeho případě došlo k prozření při sledování sportu, konkrétně paralympijských her v Aténách, kdy nevidomé sportovce ze Západu na rozdíl od čínských protějšků doprovázeli vodicí psi.

Psí školy

Po otevření centra o dva roky později o psa zažádalo 50 tisíc lidí. Psy měl Wang k dispozici dva. „Náš telefon neustále zvoní,“ řekl Wang státní tiskové agentuře Sin-chua. Nyní je schopen vychovat okolo dvacítky psích absolventů ročně.

Štěňata, většinou zlatí retrívři a labradorové, vybraní pro svou jemnou a přátelskou povahu, jsou nejprve na rok posláni do pěstounských rodin, kde se naučí sžívat s člověkem. Poté se vrací do centra, kde pokračuje rok odborného výcviku. Jde o zdlouhavý a přísný proces, během kterého je obvykle 60 procent psů diskvalifikováno a „degradováno“ k adopci do role rodinného mazlíčka. Důvodem k diskvalifikaci můžou být projevy agresivity, nadměrné energie, přílišné citlivosti na tlak a nedostatečná schopnost soustředit se nebo strach z automobilu. 40denní trénink pak musí absolvovat pes přímo se svým novým pánem.

Problém: Peníze

Za poslední roky se v Číně otevřelo několik menších výcvikových středisek pro vodicí psy, ale středisko v Ta-lienu zůstává největším v zemi a jedním z pouhých dvou uznaných Mezinárodní federací vodicích psů. Druhá škola byla otevřena v Šanghaji v roce 2018. Klíčovým omezením pro čínské výcvikové školy je nedostatek finančních prostředků.

Vycvičit jednoho psa stojí zhruba 200 000 juanů (30 353 $). V prvních letech Wang používal své vlastní úspory k udržení chodu centra. V roce 2010 pak vláda Dalian začala dotovat středisko částkou 60 000 juanů (okolo 67 tisíc korun) za každého vycvičeného vodicího psa. Centrum také dostává dary od veřejnosti, ale často to nestačí ani na pokrytí nákladů. Nadějí těchto center by do budoucna mohl být i větší zájem ústřední vlády v Pekingu a případně poskytnuté finance.

Problém: Čínská veřejnost

Základním problémem v Číně je vůbec postavení psa a člověka. Vodicí psi jsou lépe čínskou veřejností přijímáni až v posledních letech. Ve velkých městech, jako je Peking, Šanghaj nebo Šen-čen, mohou tato zvířata do metra, autobusu i vlaku. Takto doggo friendly měst však není zdaleka dostatek.

V dubnu proběhl v provincii Šan-si toleranční test veřejnosti, kdy měli lidé předstírat slepotu a pokusit se nastoupit do autobusu s asistenčním psem. Řidič na něj nervózně mával z okénka a cestující nadávali, že je okrádá o čas a zdržuje. Video z akce sdílené na sociálních sítích bylo jedním ze způsobů, jak zvýšit podvědomí o problémech, kterými slepí Číňané v zemi čelí. Vodicí psy ale stále nepřijímá spousta hotelů a byrokratickou noční můrou je pak i nákup letenek.

Čínské zákony o používání vodicích psů na veřejnosti jsou navíc velice nekonkrétní. Zákon o ochraně zdravotně postižených osob říká, že „nevidomí musí při vstupu na veřejná místa s vodicími psy dodržovat příslušné státní předpisy.“ Nikde už ale není stanoveno, jaké „příslušné státní předpisy“ má zákon na mysli.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované