Hlavní obsah

Jitka Asterová: Muži ve mně viděli odbornici na sex, báli se mi i podat ruku

Foto: televizeseznam.cz

Herečka a moderátorka Jitka Asterová při natáčení pořadu Moje místa.

Reklama

13. 2. 20:59

Jitka Asterová se proslavila nejen díky herecké kariéře, ale i rádiovému pořadu Sexy život, který moderovala devět let: „Už bych to nechtěla dělat,“ říká v rozhovoru.

Článek

(Autorka a moderátorka se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Jak máš, Jitko, sexy život?

Můj Sexy život už skončil – ten v rádiu. Jinak život mám pořád sexy.

Vydržela jsi svou úspěšnou show dělat devět let, to je dlouhá doba. Nevyčerpala jsi za tu dobu témata?

Ale ano. Kolikrát jsem vařila z vody, ale když to tak vezmu, uteklo to šíleně rychle. Těch devět let vnímám jako úsek svého života, ze kterého si skoro nic nepamatuju. Ale byl to takový velmi bouřlivý úsek. Etapa mého života, ke které bych se už nechtěla vrátit, ale nelituju, že jsem to dělala. Nabídka přišla jako z čistého nebe, a ačkoliv jsem poměrně stydlivý člověk, jelikož šlo o rádiový pořad, tak jsem se o tom tématu nestyděla mluvit, protože na mě nebylo vidět.

S dotazy ti volali posluchači. Zastyděla ses někdy při nějakém dotazu?

Spíš by se měli kolikrát stydět ti, co volali. Občas jsem se musela kousat do rtu, abych nevyprskla smíchy.

Radila ses předem s nějakým odborníkem, abys získala pro posluchače ty správné odpovědi?

Spolupracovala jsem s panem doktorem Plzákem. Ten mi několik rad dal a byl odborníkem na dané téma, takže jsem se i leccos dozvěděla, ale spíš to bylo o tom, že jsem ty lidi dokázala odvázat a oni té tématice zvládli naslouchat.

U divadla se tolik neškatulkuje

Překážela ti někdy v něčem show Sexy život? Že by tě třeba kvůli tomu někam nevzali?

Od doby, co jsem dělala Sexy život, jsem nedostala ani jednu filmovou nabídku. Od chvíle, co jsem nastoupila do rádia, tak jsem měla strašně příležitostí k moderování, ale ty filmové upadaly. U divadla je to jiné, protože tam se to tak neškatulkuje. Jako moderátorka Sexy života jsem asi byla pro někoho do filmových rolí těžko uvěřitelná.

Štve tě to?

Nemůžu říct, že je mi to úplně jedno. Byla jsem ale na rozcestí a díky rádiu se mi naskytly i jiné možnosti.

Zaznamenala jsi díky své show zvýšený zájem mužů?

Naopak velmi snížený.

Vyděsili se?

Naprosto. Zřejmě mě pasovali na nějakou odbornici na sex, tak se pomalu báli mi podat ruku, aby to náhodou neudělali špatně. A do větších „kousků“ se vůbec nepouštěli, asi si mysleli, že je budu hodnotit.

Proč tě vzali na DAMU až na třetí pokus?

Jestli jsem měla nějaký talent, tak to byla určitá komediálnost a exhibicionismus, na první a druhé přijímačky jsem si ale vybírala strašně vážné věci – Radúze a Mahulenu nebo Romea a Julii. Byla jsem naprosto příšerná, nevěrohodná, kožená. Napotřetí jsem nakonec i zazpívala a vzali mě.

Jak ti pomohlo to, že jsi byla v tak silném ročníku na DAMU?

To mi asi nepomohlo. Kamkoliv jsem přišla s Ivanou Chýlkovou, všichni měli oči jenom pro ni. A Vilma Cibulková, to bylo taky úplné zjevení. Co se týče talentu, tak ten se opravdu sešel v ročníku DAMU, který absolvoval v roce 1984. Byl tam Karel Roden, Ivana Chýlková, Vilma Cibulková, Veronika Žilková, Eva Holubová. A já jsem byla taková do počtu.

S Ivanou Chýlkovou jsi ale pak natočila velmi úspěšný film Čas sluhů.

Ano, to bylo ale díky mému kamarádství s Irenou Pavláskovu, se kterou jsem chodila do ročníku na gymnáziu a seděla s ní v jedné lavici. Na stanici autobusu číslo 137 na Míráku jsme si řekly, že já budu herečka a ona režisérka, a takhle to opravdu vzniklo.

Co musí udělat herečka, aby dostala roli ve velkém filmu?

Musí být určitě ve správnou dobu na správném místě a ve správné formě se správnými lidmi. Já nevěřím nějakému úsilí, které se musí vyvinout. Buď to vyplyne, nebo ne.

Dceři v rolích neradím

Já dceři vlastně vůbec neradím, protože jsem taková její bezmezná obdivovatelka. A ona se zatím rozhoduje daleko líp, než bych se rozhodovala já v jejím věku. Ještě daleko líp, než kdyby se rozhodla s mojí radou.

A přišla se za tebou někdy tvoje dcera poradit? Řekla „mami, mám vzít tu roli“ nebo „jak to mám hrát“?

Na to, jak něco hrát, se mě nezeptala nikdy. A jestli má něco vzít, na to se mě občas ptala, ale já jsem spíš ta, která by chtěla, aby brala všechno.

A když jsem viděla Aničku ve filmu Nevinnost od Honzy Hřebejka, nemohla jsem popadnout dech, totálně jsem se rozbrečela, co to mám za geniální dceru.

Tvoje děti řekly, že působíš navenek jako energická, veselá žena, ale že jsi křehká, že jste všichni křehcí. Co na to říkáš?

My vlastně furt brečíme. Já mám duši po tatínkovi a s věkem se strašně moc dojímám. Dojímá mě hezké počasí, úspěch dětí. To, že tady jsme spolu. Lze mě dojmout lehce.

Svoje dvě děti jsi vychovala sama. Co je na tom nejtěžší?

Odpovím jinak. Co je na tom nejlehčí? Nejlehčí je, že ti do toho nikdo nemluví, děláš si to podle sebe. Já neměla toho partnera, se kterým bych polemizovala, on by byl ten zlý, já ta hodná, nebo naopak. Tím, jak jsem si pořád říkala, že jsem na to sama a musela jsem být v určitém období i ta máma i ten táta, tak jsem spoustu věcí daleko víc řešila. O hodně věcech jsme mluvili, byla jsem s dětmi dost otevřená. Nešlo být jen matka, člověk musel být i trochu kamarád. A i proto jsme si tolik blízcí.

Ty jsi o krachu svého vztahu na veřejnosti nikdy nemluvila, vždy to bylo v takových náznacích. Zasáhlo tě to?

Zasáhlo mě to hodně, hlavně když je potom člověk sám s dětmi. Ale na druhou stranu nejsem nějaká zatrpklá, určitě mě to posílilo, protože jsem si ten život užívala i jinak. Ale samozřejmě že mě to donutilo k tomu, spolehnout se ještě víc jenom sama na sebe.

Vycházíme výborně. Já bych řekla, že ještě daleko líp, než když jsme byli spolu. Děti svého tátu milují a to je pro mě úplně to nejdůležitější.

Jak prožíváš to, že ti děti už vyletěly z hnízda?

To je další strašně těžké období, na které žádná máma není nikdy úplně připravená. Pořád si myslí, že děti budou navždycky doma, i když ji štvou a i když je s nimi strašná práce. Najednou jsou pryč. Anička v osmnácti začala bydlet sama a já naštěstí měla ještě toho Adámka, který je o pět let mladší. Takže jsem měla takového třináctiletého puberťáka. Na jednu stranu jsem se modlila, aby nevyrostl a byl pořád tím třináctiletým, ale na druhou stranu jsem se modlila, aby zase vyrostl a byl větší, protože on byl pořád strašně malinký. Teď už je velký chlap.

+1

Co ti pomáhá překonat nejtěžší životní krize?

Láska dětí a rodina jako taková. Já jsem hodně rodinně založená, i díky rodičům. My jsme byli spolu strašně úzce spjati. I s bratrem mám moc hezký vztah a i s jeho dětmi jsem hodně provázána. Takže rodina, pak jóga a příroda.

Máš ráda děti, chtěla jsi jich víc?

Já jsem hrozně dlouho nechtěla děti vůbec. Aničku jsem měla skoro ve 34 letech, to tehdy byla ženská lehce za zenitem, ale teď se to bere úplně jinak. Založit si rodinu ale nebyl dlouho úplně můj cíl, ale pak to přišlo a byla to totální změna. Už jsem nemohla stát dvě hodiny před skříní a přemýšlet, co si vezmu na sebe. Ale byla to samozřejmě strašně pozitivní změna. Druhé dítě pak vzniklo taky spíš náhodou a chtěla jsem mít ještě jednu holku, ale byl to Adam. Láska kluka k té mámě je ale zase úplně jiná než u holky. Takhle to mám v kompletním balíčku. Třetí už jsem nechtěla, protože bych to asi nestihla, jelikož Adama jsem měla skoro ve čtyřiceti.

Jaká budeš babička?

Já budu příšerná babička. Záleží na tom, kdy tou babičkou budu. Kdybych jí byla teď, tak budu ta relativně mladá a aktivní babička, která by chodila na brusle a na lyže s těmi dětmi. Ale já ještě dlouho nechci být babička. Ne že bych se toho bála, ale chci, aby si moje děti užily co nejvíc svobody. Ale když to přijde pozdě, tak to bude už horší v tom, že nebudu tak aktivní, ale určitě budu taková ta absolutně zaslepená babička, která si bude myslet, že její vnoučata jsou nejlepší.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované