Hlavní obsah

Karpíšek: Ukažte nám jediný důkaz, že má obětování hospod smysl

Foto: Ambiente

Tomáš Karpíšek.

Reklama

2. 11. 2020 11:53

Jeden z nejznámějších českých restauratérů se prostřednictvím svého komentáře obrací na ministryně financí a práce. Ptá se, jestli má oběť v podobě zavřených hospod smysl, když k přenosu viru dochází nejčastěji úplně jinde.

Článek

Celý život jsem zasvětil jídlu a veřejnému stravování. Fascinuje mě fenomén jídla a vliv stravování na lidskou pospolitost. Společné stolování je nenahraditelnou součástí sociálního kontaktu – s přáteli, v zaměstnání i v rodině. A dnes, v době vrcholící epidemie onemocnění covid-19, se veřejné setkávání u jídla stalo symbolem.

Vláda zakázala stravování v restauracích a (skoro) všude, kde se dalo. Nejsem ten, kdo fňuká, spíš analyzuji a hledám smysl. Proto se nad tímto krokem zamýšlím, stejně jako řada dalších lidí, kteří pracují ve veřejném stravování, a pokládám si otázku: Pomáhá to? Je tato oběť smysluplná? Při hledání odpovědi, která je pro nás zásadní, je důležité podívat se trochu blíže na celé odvětví veřejného stravování.

Loni Češi utratili za jídlo mimo domov 166,5 miliardy korun a veřejné stravování představuje 3,2 % HDP. V tomto oboru, který je jedním z významných odbytišť zemědělství, pracuje přibližně 250 tisíc lidí. Celé odvětví se dělí na podniky – ubytovací, stravovací (restaurace, bistra, kavárny, fastfoody), ale i závodní a školní jídelny, kantýny a konečně i podniky společensko-zábavní (bary, kluby).

Z dat Českého statistického úřadu lze vyčíst, že průměrný Čech se nejčastěji stravuje doma a hned poté v zaměstnání nebo ve škole (podle sdružení pro zaměstnanecké stravování Prozams se v závodních jídelnách a kantýnách denně nají 1,8 milionu Čechů). Z údajů společnosti Data Servis se pak dozvíme, že restaurační zařízení navštíví průměrný Čech párkrát za měsíc (26 % vícekrát týdně, 22 % jednou týdně, 22 % vícekrát měsíčně a zbývajících 20 % jedenkrát za měsíc a 10 % jednou za rok).

Srovnávám informace ze zdrojů Ústavu zdravotnických informací a statistiky a ministerstva zdravotnictví, podle kterých je největším ohniskem nákazy rodina, na druhém místě pracoviště a na třetím hromadné sportovní a společenské akce. Gastronomie nefiguruje ani ve výčtu následujících ohnisek. Přesto tak jako ostatní vidím, že z hlediska nákazy je interakce u jídla pravděpodobně velmi riziková. Ano, je to těžko zpochybnitelné i bez epidemiologického vzdělání.

Restaurace není většinou každodenní záležitostí

Stejně jako to, že se společně stravujeme nejčastěji doma – a právě rodina je nejvýznamnějším ohniskem nákazy. Co do frekvence následuje společné stravování v závodních jídelnách (připomeňme: denně 1,8 milionu Čechů), což také sedí – druhým největším ohniskem je zaměstnání. Ve školách je dost možná riziková právě jídelna, kterou v rychlém sledu „prolítne“ celá škola.

Oproti tomu restaurace Češi navštěvují v průměru párkrát za měsíc. To je, jak prozrazují data ministerstva, ve srovnání s rodinou a závodní jídelnou pod statisticky zachytitelnou hranicí. Je to jen špička ledovce, která je vidět. Rád bych přitom zdůraznil, že mluvím o podnicích veřejného stravování, ne o barech a klubech. Ty slouží jinému účelu, než je stravování, ale vláda zábavní sektor hází do stejného pytle.

Jsem připravený přijmout, že se mýlím, pokud mi někdo důvěryhodně vysvětlí, že je to jinak. My všichni z oboru čekáme, že někdo zmírní náš pocit zmaru a ujistí nás, že jsme obětováním vlastní existence něčemu pomohli – že jsme tím skutečně přispěli ke zploštění křivky a zabránili ještě většímu přetížení zdravotních sester a lékařů.

Vzdát se své práce a veškerých zdrojů příjmů je oběť, kterou přinesli všichni, kdo pracují v gastronomii. Jenže dost možná je gastronomie, kterou vláda heuristicky uzavřela, opravdu jen špičkou ledovce. Vláda v prvním kroku obětovala ty, kteří se nedokážou bránit – drobné podnikatele a školní děti. Bolest by byla menší, kdybychom věděli, že to k něčemu je, že přínos bude aspoň trochu přiměřený oběti. Ale nevidíme zatím žádný důkaz.

Navíc zde cítíme velkou nespravedlnost. Myslím na všechny lidi v oboru, kteří přišli o práci, o živnost, o veškeré příjmy, a ptám se, zda jim to vláda někdy vrátí.

Koukněte se do Německa

Pro srovnání: německá vláda si je vědoma dopadu na tento segment a restauracím snížila DPH na pět procent a posílá jim podporu ve výši 75 % loňských tržeb. Ano, to je fakt dobrá inspirace. Konečně by se EET mohlo projevit jako spravedlivý, užitečný nástroj.

P. S. Nemohla byste, vážená paní ministryně financí, přestat lidem v gastronomii tak nekřesťansky danit spropitné? Vím, že jste to nezavedla, ale můžete to změnit.

Nedaní se například v Německu, Rakousku, Británii… Proč u nás ano? V Česku se spropitné nepochopitelně daní jako hrubá mzda. Takže když si chce číšník vzít hypotéku, nemůže prokázat dostatečné příjmy, protože důsledkem tak vysokého zdanění spropitné v Česku de facto neexistuje – je v šedé zóně, a tím i samotné profese, které ze spropitného žijí.

Následkem toho tito lidé, vážená paní Maláčová, všichni, kdo skončili a ještě skončí na pracovním úřadě, dostanou jen 60 procent z minimální mzdy. Nesvádějte to, prosím, na hospodské.

Není příležitost, také tohle změnit? Vláda má od asociace restaurací APRON konkrétní návrh řešení i s právním rozborem, ale leží to někde na stole. Prosím vás, pomozte jim. Oni také pomáhají.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené