Hlavní obsah

Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. I po maratonu

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz, Profimedia.cz

Běžci v psím počasí na Bostonském maratonu v roce 2018.

Reklama

12. 2. 19:30

Lidé běhající maraton mají vyšší šanci na dlouhý život než ti, kteří neběhají. Škodolibá radost s pivem a pizzou u televize není namístě. Ani po studii IKEM.

Článek

Běžci tu zprávu přijali se znepokojením, neběžci možná i s určitou satisfakcí. „Po maratonu mělo 70 procent běžců poškozené srdce,“ mohli jsme si v minulých dnech přečíst v řadě médií. Takové byly výsledky studie, kterou pražský IKEM provedl loni po Pražském maratonu.

Závěrů bylo víc, největší pozornost se ovšem věnovala negativnímu dopadu na srdce. Varování se týká zejména rekreačních běžců, kteří nemají dost „natrénováno“ a dvaačtyřicetikilometrovou trať běží bez důkladné přípravy, často i bez preventivní lékařské prohlídky.

Nejohroženější jsou muži mezi čtyřicítkou a padesátkou. Jak jsem už dříve napsal jinde, je to problematická životní etapa: statisticky jsou v této dekádě lidé nejméně šťastní a prožívají to, co se možná stalo určitým klišé, ale i navzdory tomu to reálně existuje – krizi středního věku.

Když se člověk na prahu čtyřicítky rozmýšlí, zda si koupit sportovní auto, najít si mladou milenku, nebo uběhnout maraton, hraje při rozhodování roli spousta faktorů. Samozřejmě i finanční. Ale dá se říct, že když volba padne na maraton, je to asi ta nejméně riskantní možnost. Anebo to díky zjištění lékařů už neplatí?

Podívejme se na studii trochu blíže. Testy neprokázaly přímo poškození srdce, ale přítomnost látky zvané troponin v krvi. „Troponin se za normálních okolností drží uvnitř srdečního svalu. Takže když se dostane do periferní krve, tak se něco muselo stát s membránou srdečního svalu,“ vysvětluje co nejsrozumitelnější češtinou profesor Josef Veselka, přednosta Kardiologické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Motole.

A dodává: „Není to nic nového. Víme to už více než patnáct let, kdy podobné testy prokázaly výskyt troponinu v krvi u závodníků Bostonského maratonu. A to asi u padesáti procent běžců.“

Maraton v Bostonu patří k takzvaným elitním, kde se „hobby běžci“ téměř nevyskytují. Kdo chce běžet, musí splnit poměrně přísný časový limit na jiném maratonu. Například letos to jsou pro čtyřicátníky 3 hodiny a 10 minut (40–44 let), respektive 3 hodiny a 20 minut (45–49 let). Reálně je však třeba mít čas ještě o pár minut lepší. Běžci vědí, že to jsou zatraceně dobré časy.

Přesto je v krvi poloviny těch, kteří doběhnou, zmíněný troponin. „Všechno se odvíjí od přípravy,“ říká profesor Veselka. „Zároveň se totiž už tehdy zjistilo, že ti, kteří několik měsíců před maratonem uběhnou v rámci přípravy 70 a více kilometrů týdně, nemají troponin v krvi prakticky nikdy. A ti, kteří uběhnou méně než 40 kilometrů, ho mají naopak skoro vždycky.“

Zase malý „reality check“ a běžcům je to opět hned jasné. Uběhnout 70 kilometrů týdně je velká dávka. Vyžaduje hodně času, vůle a přemáhání. A to v rozsahu, ke kterému jsou ochotni opravdu jen největší nadšenci. „Profíci“, slovy nás ostatních. I zmíněných hraničních 40 kilometrů týdně je dost. Osobně běhám každý den a dlouhodobý průměr je právě někde kolem této čtyřicítky.

Co to znamená? Že radši nemáme maratony běhat vůbec? „Před patnácti lety to byla jedna z možností. Dnes víme, i díky dalším studiím, že běhání maratonu nemá žádný negativní vliv na délku života a už vůbec ne na jeho kvalitu. Je to přesně naopak. Maratonští běžci mají vyšší šanci na dlouhý život než ti, kteří maraton nikdy neběželi.“

Jinými slovy, zvýšený troponin je dočasná indikace bez dalších konsekvencí. Znamená poškození srdce, ale ve velkých uvozovkách. „Dneska mají podobným způsobem ‚poškozené‘ srdce patnáctiletí basketbalisté po dvouhodinovém tréninku. Pro dlouhodobé přežívání lidí to neznamená vůbec nic.“

Pohled lékařů na to, jak se hýbeme, se v posledních deseti až patnácti letech změnil. „Dříve jsme si mysleli, že málo pohybu je špatně, za správnou zátěž se považovalo kolem 150 minut pohybové aktivity týdně a vysoká zátěž se brala opět jako spíše negativní. Dnes je to jinak,“ říká Veselka.

Konkrétně: „Hlavní změna je v tom, že i minimální dávky pohybu jsou přínosné. A že zvyšování dávek nepředstavuje riziko. Jen ten pozitivní efekt není tak velký.“ Opět jinými slovy, když člověk běhá, může běhat málo i hodně. Ale vždycky je to lepší, než když neběhá vůbec.

Abychom byli fér: na maratonech se na následky selhání srdce také umírá. Statisticky je riziko 1 : 80 tisícům. Důvodem je buď ischemická choroba srdeční, nebo vrozená, u běžce do té doby nediagnostikovaná vada. „Možná je ta pravděpodobnost i vyšší, ono je těžké ji stanovit přesně. Některé případy se do statistik nemusí dostat, protože je pořadatelé nenahlásí,“ říká Veselka.

Ale hned dodává, že ani kdyby riziko bylo vyšší, nepovažuje ho za alarmující. „Před pár lety jsem se zúčastnil v Rakousku půlmaratonu, při kterém zemřeli dva lidé. Takové věci se stávají,“ říká. „Je třeba si uvědomit, že jde o desetitisíce lidí, kteří mají několik hodin srdce v limitní zátěži.“

Existuje jediný prokázaný dopad vytrvalostního běhu či obecně dlouhodobé sportovní zátěže a tou je vyšší pravděpodobnost srdeční poruchy zvané fibrilace síní. Ale i když to vezmeme v úvahu, stále platí, že běžci mají vyšší šanci na dlouhý život než neběžci.

Veselka i mnozí další považují publicitu spojenou se studií IKEM za poněkud nešťastnou. „Problém dnešní společnosti je opačný. Vydáváme ohromné sumy peněz na léčení nemocí, jejichž výskyt lze ovlivnit změnou životního stylu. A teď jako bychom dávali argument těm, kteří tu změnu nechtějí udělat.“

Profesor cituje studii vědců z Harvardu, která sledovala data asi 120 tisíc lidí posbíraná za zhruba 30 let. A prokázalo se, že i ve středním věku lze délku života výrazně ovlivnit několika faktory: kouřením, pohybem, kvalitou stravy, pitím alkoholu a váhou. „Ti, kdo se dožijí padesátky a ve všech těchto pěti faktorech mají dobré výsledky, mohou žít o 8 až 12 let déle než ti, kteří je mají špatné.“

A pak je tu ještě jedna věc. Ano, maratoncem se člověk může stát „z leknutí“, třeba právě ve středním věku, kdy řeší, co se sebou. Ale není to něco, co změní život jen na hodiny strávené v běžeckých botách. Obvykle to souvisí s proměnou, která je mnohem hlubší. Když začnete běhat, obvykle to znamená, že k lepšímu změníte způsob života.

Ale pozor, měníte ho dobrovolně a s pozitivní motivací. Ne se zaťatými zuby a slovy: „Doktor mi to nakázal.“ Ale proto, že chcete a přináší vám to radost. Vášnivé běhání dává lidem takové benefity, že by se vyplatilo, i kdyby zároveň přinášelo určitá rizika. A my teď navíc víme, že ta rizika jsou minimální.

Mimochodem, počátkem letošního roku byl nejčtenějším článkem na webu The New York Times poměrně krátký text kanadského obezitologa Yoniho Freedhofa, který obsahoval „48 slov, jak být zdravý“. V českém překladu je jich sice 53, ale zde jsou:

„Nekuřte. Nechte se očkovat. Vyhněte se transtukům. Když to jde, vyměňte nenasycené tuky za nasycené. Vařte z celých surovin a omezte jídla v restauracích. Omezte průmyslově zpracované potraviny. Kultivujte vztahy s ostatními. Snažte se dobře spát. Alkohol pijte přiměřeně. Sportujte tak často, jak vám to dělá radost. Jezte jen ty kalorie, které milujete.“

Sportujte tak často, jak vám to dělá radost. Běhejte, když vám to dělá radost. A uběhněte maraton, pokud po tom toužíte. Škodolibá radost lidí s pivem a pizzou u televize není namístě. Ani po studii IKEM. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. I po maratonu.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené