Hlavní obsah

Komentář: Babiš by si zasloužil vyhrát volby. Za trest

Martin Čaban
Komentátor
Foto: vlada.cz

Předseda vlády okázale ignoruje výsledky práce důchodové komise.

Reklama

4. 9. 2020 8:00

Neschopnost vlády najít shodu na důchodové reformě přijde Čechy draho. Další volební období bylo pustě promrháno.

Článek

Premiér Andrej Babiš by si skutečně zasloužil vyhrát příští sněmovní volby. A pokud možno i ty další. Ne kvůli tomu, co v Česku dokázal nebo kvůli tomu, co všechno komu na dluh rozdal. Ale kvůli tomu, aby dostal spravedlivou příležitost sklidit, co dnes a v uplynulých letech svou ignorancí zasel.

Že se české důchody nebudou v tomto volebním období reformovat, je celkem jasné už delší dobu. Nejpozději od chvíle, kdy premiér Babiš, jehož vláda má reformu penzí zcela správně mezi prvními body svého programového prohlášení, svěřil z vlastní čiré bezradnosti tento úkol plně do rukou ministryně práce Jany Maláčové. Její politicky geniální, ale ekonomicky hrůzný spin od „udržitelných“ ke „spravedlivým“ důchodům zaklapl víko rakve, v níž spočívá naděje, že dnešní čtyřicátníci a mladší nepůjdou na penzi o žebrácké holi. Od té doby jen přibývá do onoho víka jeden hřebík za druhým.

Ten zatím poslední zarazil sám premiér v rozhovoru pro Český rozhlas: „Nedávám tomu moc šancí,“ odvětil Babiš, když byl tázán, zda se jeho současná vláda v oblasti penzijní reformy ještě pokusí „k něčemu dopracovat“.

Babiš tím potvrdil, že nepočítá se změnou penzijního systému v tomto volebním období, a to navzdory velkohubým formulacím v programovém prohlášení vlády. Zároveň premiér zcela ignoruje práci Komise pro spravedlivé důchody, která byla jediným skutečně viditelným pokusem jeho vlády posunout o kousek dál když ne samu reformu, tak alespoň debatu o ní.

Komisi pod patronátem ministryně Maláčové a vedením rektorky Mendelovy univerzity Danuše Nerudové lze vyčítat mnohé. V první řadě, že začala s prací od jednoduššího, ale špatného konce, tedy přinesla několik „spravedlivých“ návrhů, které – přes všechna hezká slova – nedělaly nic jiného, než zvyšovaly náklady systému. A tedy prohlubovaly hlavní problém, který by skutečná reforma měla naopak mírnit, tedy neudržitelnost financování prvního průběžného pilíře.

Přesto nakonec z komise vyšly návrhy, které se zabývají podstatou důchodového systému a nabízejí scénáře jeho změny. Nejde o změny nijak hluboké, vznik nultého pilíře představuje spíše účetní zpřehlednění systému a rozložení nákladů na penze mezi příjmy ze sociálního pojištění a ostatní daňové výnosy.

Jenže na druhé straně zpřehlednění není zase tak málo. Mohlo by v plné nahotě ukázat mladším generacím, do jakého důchodového průšvihu je dosavadní vlády kormidlují, a tím zvýšit tlak na nutné změny. A navíc – výsledky práce komise jsou to jediné, co Babiš má jako předseda vlády v tuto chvíli v ruce.

Babiš přesto, když mu ujedou nervy, dokonce šéfku komise Nerudovou neváhá rovnou urážet. Ve zmíněném rozhovoru ji označil za „tu paní, která se teď profiluje jako nová prezidentka nebo kandidátka na prezidenta“ a komisi „používá jen pro svoje PR a nic konkrétního z toho nevypadlo“. To jsou dost hloupé řeči od člověka, který v politice nikdy nic jiného než vlastní PR nedělal. A ještě hloupější od člověka, který slavně ustavil vlastní důchodovou „truckomisi“, z níž ovšem nejen nic nevypadlo, ale ve skutečnosti se ani nikdy nesešla. Z toho, co vypadlo z komise Danuše Nerudové, nelze mít úplně velkou radost, ale lze to alespoň použít jako další materiál pro debatu nad budoucností českých penzí.

Ta je černočerná, před čímž varují Česko už několik dlouhých let nejrůznější orgány od OECD přes Evropskou komisi až po Národní rozpočtovou radu. Najdou se i erudovaní ekonomové, kteří tvrdí, že na reformu penzí už je pozdě.

V podobném, poněkud defétistickém duchu se neslo i nedělní televizní vystoupení guvernéra České národní banky Jiřího Rusnoka, který o reformě penzí prohlásil: „V zemi s rozvinutým důchodovým systémem to není politicky proveditelné, jenom v diktatuře.“ V tom je jistě mnoho nadsázky – existují průběžně reformované systémy jako dánský, rakouský, nizozemský nebo švédský, které jak OECD, tak například specializovaný Melbourne Mercer Global Pension Index hodnotí jako udržitelné, aniž by fungovaly v diktaturách.

Současně ale Rusnokova slova obsahují hodně politické pravdy. Penzijní reformu nelze udělat příjemně, levně a bezbolestně. Lze ji ale udělat včas s menšími bolestmi, anebo pozdě tvrdými řezy bez anestezie. Babišova vláda stejně jako skoro všechny předchozí vědomě volí druhou cestu, protože doufá, že jí už se bolesti spojené s krvavou operací nedotknou. Do roku 2030, kdy do penze začnou odcházet silné „Husákovy“ ročníky a penzijní systém v současné podobě začne po hlavě padat do obřích schodků, zbývá spousta času jen zdánlivě. Příští volební období končí v roce 2025, a i kdyby se v něm odehrál zázrak, za pět let žádná reforma penzí do plné funkčnosti z podstaty nenaběhne.

Odpovědnost jistě nesou všechny vlády, které s penzemi nedokázaly pohnout. Je ale docela dobře možné, že za rok skončí skutečně poslední volební období, v němž se ještě dal důchodový systém zachránit před velkým průšvihem. Možná se za deset let nebude na Babišovu vládu vzpomínat kvůli trestnímu stíhání nebo vychytralému marketingu, ale kvůli „náhlé“ nutnosti rychle zvyšovat věk odchodu do důchodu, napínat sociální pojistné ještě dál za únosnou mez, zvyšovat daně a mrazit, nebo dokonce snižovat penze. A vlídná slova při těch vzpomínkách padat nebudou.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované